Píše Luboš Merhaut
(E*forum, 11. 12. 2019)Výbor sloupků Arna Nováka, publikovaných v Lidových novinách v letech 1926 až 1939, uspořádal a edičně připravil Jiří Opelík a s titulem Nic malého neuzříš… (Praha: Arsci, 2019) jej vydal, graficky upravil a obrazový doprovod k němu – s dobře patrným nadšením – vybral a komentoval Petr Lachmann. Antologie je koncipována ve stopách Novákovy knihy Hovory okamžiků, do níž autor v roce 1926 zahrnul ve výběru svou publicistiku – vedle fejetonů, entrefiletů, článků a studií právě především sloupky původně otištěné v Lidových novinách v letech 1920 až 1925 (přehled o celku autorovy soustavné sloupkové aktivity poskytuje připojený Soupis sloupků Arna Nováka z Lidových novin ve dvou odpovídajících částech: 1920–25 a 1926–39, čítající dohromady 174 položek).
V Ediční poznámce Jiří Opelík mj. připomíná, jak byl Arne Novák (1880–1939) – jedna z nejvýznačnějších i nejpilnějších osobností české literární historie a kritiky – vytěsňován z oboru a vymazáván z paměti komunistickými ideology v letech 1948 až 1989, stigmatizován „reakčnictvím“, s příznačným odmítáním „arnenovákovštiny“. Po roce 1989 začaly samozřejmě znovu vycházet Novákovy práce v knižních souborech, není jich však mnoho: vedle nového vydání stručnějších (a upravených) Dějin českého písemnictví (původně v německé verzi z počátku třicátých let, ed. Bohumil Svozil, Praha: Brána, 1994) pro aktuální vyučovací potřeby a reprintu posledního, přepracovaného a rozšířeného vydání vrcholných Přehledných dějin literatury české (pův. Olomouc: R. Promberger, 1936–1939, s J. V. Novákem), který vydal v roce 1995 brněnský Atlantis, registrujeme: výbor Česká literatura a národní tradice, který uspořádal Dušan Jeřábek (Brno: Blok, 1995), a rozměrný soubor Cizinci – či krajané? Reflexe německojazyčných partií Čech a Moravy v textech Arne Nováka (Brno: Moravská zemská knihovna, 2017), který připravil Michal Topor. V roce 2015 vyšla ještě kniha Krb neporušitelného přátelství. Korespondence Arna Nováka a Marie Veselíkové (ed. Milena Šubrtová, Brno: Statutární město Brno – Archiv města Brna, 2015, viz echo z 8. 6. 2016). Deficit ve vydávání Novákova díla naštěstí svým způsobem zmírňuje Digitální knihovna Arne Nováka – projekt Ústřední knihovny Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (viz echo z 8. 3. 2011).
Aktuální výbor i v tomto ohledu významně doplňuje a oživuje obraz Novákovy osobnosti a osobitosti. Již svým zaměřením i způsobem zpracování je přístupný širší čtenářské obci. Je veden – pro pořadatele charakteristicky – originalitou textů a jejich zpracování, jejich tematickou a myšlenkovou důsažností. Více než polovinu sloupků z daného období – šestašedesát – vybral Jiří Opelík se snahou, „aby tento výbor pokryl Novákova ‚sloupková‘ léta pokud možno rovnoměrně, aby zrcadlil tematickou pestrost jeho sloupků, aby představil rozmanité úhly jejich pohledů: objektivně naučný, autobiograficky zážitkový či zpovědní, ideově vyznavačský i společenskokritický, aby dějstvoval doma i v cizině (především v Novákově milované střední Itálii) a aby také rovnoprávně evokoval tři základní autorova stanoviště (Prahu, Brno a širší Litomyšlsko), aby nějak reflektoval i autorovu vazbu na Lidové noviny, aby dal slovo Arnu Novákovi obou jeho habilitací, tedy jak bohemistovi, tak germanistovi, aby představil autorův styl nejen v plném lesku, nýbrž také v jeho různých odstínech. Taková byla objektivní kritéria výběru. Je však přirozené, že se při ‚vnitřní soutěži‘ jednotlivých sloupků o zařazení uplatnila též editorova vědomá i nevědomá kritéria subjektivní. Mohu jen doufat, že obojí měřítka došla nakonec v edici kýžené harmonie“ (s. 268).
Práce na přítomném souboru a jeho zaměření přirozeně vyplynula z průzkumu materiálu a fenoménu Lidových novin, který Jiří Opelík pojednal objevně ve studii Škola Lidových novin (v knize Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi /a opět s jedním přívažkem o Josefovi/, Praha: Torst, 2016, s. 109–204, viz echo z 27. 7. 2016), o utváření a proměnách specifických útvarů a zvláštních stylových rysů novinářské prózy v prostoru tohoto deníku. Na ni zde vlastně navazuje doslov nadepsaný Učencovy sloupky (s. 285–299), který mj. osvětluje kořeny sloupku jako nerozsáhlého časového žánru literární žurnalistiky právě v Lidových novinách v roce 1920, jeho rysy – lehkost, živost, vtip, typografické umístění ve sloupci v kurzivě jako protiváhy úvodníku, atributy, které jsou dnes již nejasné a „rozplizlé“. Slovy Karla Čapka: „nový literární druh, cosi kratšího než fejeton a delšího než glosa, něco, co není dost dlouhé, aby to bylo nudné, ani dost nudné, aby to slulo článek; zkrátka sloupek je sloupek“ (s. 242). Čapkův referát o zmíněné Novákově knize Hovory okamžiků je součástí oddílu Přílohy, jenž rovněž vypovídá o podstatě a proměnách tohoto speciálního žánru a o Novákovi jako jeho protagonistovi a v němž čtenář dále najde první Novákův sloupek a texty K. Z. Klímy, Eduarda Basse, Františka Šelepy a dva básnické nekrology od Josefa Hory a Karla Tomana. V doslovu editor konstatuje, že sloupek „se stal jednou z neotřesitelných a čtenářsky i autorsky nejoblíbenějších žánrových konstant Lidových novin. Jeho přitažlivost byla jistě dána i jeho dvojpolárností: byl zároveň jednostejný i rozmanitý, tj. velice časový objektivním podnětem a zároveň velice osobní autorovým zájmem, úhlem pohledu a stylem“ (s. 287).
Sloupky ve výboru Nic malého neuzříš… v chronologickém pořadí dokládají tematickou šíři a pestrost Novákových zájmů. Reflektují aktuální události i opakující se podněty kulturní i politické, osobní prožitky intelektuální i takříkajíc krajinné či citové. Vyznačují se bohatstvím uplatněných znalostí, mnohostranností a proměnlivostí perspektiv a stylistickou jedinečností. Zásadní tu byla autorova „nepřetržitá a aktivní součinnost s Lidovými novinami – tedy s takovým typem novin, který mu nejen dovoloval svým kulturním zaměřením uplatnit se v nejvlastnější specializaci literárněhistorické (např. zásadními jubilejními články a nekrology) a kritické, nýbrž který mu cílevědomým pěstováním a rozvíjením rozmanitých žánrů literární žurnalistiky také nabízel možnost uplatnit osnovnou schopnost literární, spisovatelskou […]“ (s. 298). V tomto smyslu sloupky Arna Nováka připomínají a svým způsobem naplňují podněcující slova jeho souputníka Otokara Fischera o plodném a splývajícím rozhraní vědy a umění, o překonávání tohoto zdánlivého antagonismu, prostupných hranicích duchového tvoření, spojení učeneckých a uměleckých vloh ve vyšším útvaru (Na rozhraní, Duše a slovo, 1929). Zachycují Nováka, jak často vnímán nebývá, v tomto rozhraní, jako spisovatele, nebo dokonce „básníka mezi literárními historiky“ (s. 299). Sloupkoví Arna Nováka cizelované Jiřím Opelíkem je tedy hlavně jakostním a živým čtením.
Arne Novák: Nic malého neuzříš… Antologie sloupků z Lidových novin 1926–39. Výbor uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku a doslov napsal, bibliografii autorových sloupků sestavil a jmenným rejstříkem opatřil Jiří Opelík. Redigoval, graficky upravil a obrazový doprovod vybral a komentoval Petr Lachmann. Praha: Arsci, 2019, 312 s.
