Píše Michal Topor
(2. 10. 2019)Coby osmadvacetiletá se Anna Auředníčková (*1873 v Praze) spolu se svým mužem, advokátem Zdenko Auředníčkem (bratrem básníka Otakara Auředníčka) přestěhovala v roce 1901 – v tísni společenské: její muž se jako obhájce Leopolda Hilsnera v proslulém procesu stal v části českých kruhů personou non grata – z Kutné Hory do Vídně. Dcera Ignáce Schi(c)ka (†1899), jedné z klíčových postav redakčních dějin staročeského deníku Politik, začala brzy nato pro vídeňský deník Die Reichswehr překládat nejen své oblíbené české autory, ale také z literatur jiných. „[…] po více let překládám z franštiny a angličtiny novelety, které v Politice a v poslední době také ve zdejším listu Reichswehr uveřejněny byly,“ psala 9. 7. 1901 z Vídně Františku Heritesovi (LA PNP, fond F. Herites). Prvním českým autorem, jehož práce se tu díky ní (v červnu 1901) objevily, byl patrně Ignát Herrmann, texty byly indikovány jako překlad i dále příznačným „aus dem Böhmischen“, překladatel však nebyl uveden. Poprvé se tak jméno Anny Auředníčkové („Annie Aurednicek“ či dál, byť řidčeji „Auredniczek“) v deníku Die Reichswehr objevilo teprve v souvislosti s překladem prózy Michela Provinse 23. 6. t. r. (její příspěvky spadaly do překladové řady, již tu výrazně saturovaly právě ženy – vedle Auředníčkové Else Goller, Marie Schultz, Ellen Godwyn /Ellen G./, Laura Feil, Clara Bayer /C. B./, Frida von Rüden, Hermine Farkas či Minna Bahnson).
Byl to právě Herites, kdo v této době zásadním způsobem orientoval překladatelčinu volbu (srov. k tomu její vzpomínkovou črtu Moji první autoři v Lidových novinách 5. 1. 1949, s. 2) – po jejích opakovaných žádostech o radu. Později Auředníčková průběžně hledala inspiraci zejména v časopise Máj (první číslo vyšlo 19. 9. 1902), jehož byl Herites odpovědným redaktorem („část básnickou“ pořádal Jaroslav Vrchlický, „fejeton“ Václav Štech, v „redakčním výboru“ dále působili Jaromír Borecký, Jiří Guth, Antonín Klášterský, Rudolf J. Kronbauer a Vilém Mrštík). Souladně s preferencemi očekavatelnými v tomto okruhu soustředila Auředníčková svou energii: jen v deníku Die Reichswehr (překlady z české literatury uveřejňovala toho času jistě i v dalších vídeňských denících Wiener Zeitung a Fremden-Blatt) vyšlo mezi červnem 1901 a únorem 1904 třicet šest jejích ukázek z českého písemnictví, konkrétně z próz I. Herrmanna (8), F. Heritese (8, psán též „Franz“), Jana Nerudy (3), Svatopluka Čecha (2, psáno i „Czech“), R. J. Kronbauera (2), Gabriely Preissové (2, psáno „Preis“), Aloise Jiráska (2), Josefa Klecandy (2), Aloise Mrštíka (1), Karla Václava Raise (1), Julia Zeyera (1, Samko, der Vogel. Eine Legende vom Kreuz), Ignáta Hořici, Otakara Auředníčka a Růženy Svobodové (1).
Vehemenci, s níž se Auředníčková do překládání české literatury a do distribuce těchto překladů, tedy – výslovně – do propagace české literární tvorby – pustila, by bylo možné rozumět také jako kontrafaktuře: se zřetelem k faktu, že odchod do Vídně byl přece důsledkem (svého druhu) vyhoštění z české společnosti. Svou roli (spíše však okrajovou) mohl hrát moment ekonomický, a nakonec – nebo možná ze všeho nejdřív – i prostě povahové založení Anny Auředníčkové: dochovaná korespondence, především dopisy F. Heritesovi a jeho dceři Marii, a ovšem i zjevný publikační úspěch svědčí o tíhnutí k akci, činorodosti, asertivitě. Nebyla to však přitom jen její stopa, co komplikuje možnou představu o deníku Die Reichswehr, zakotveném nesporně v idejích říšské soudržnosti a všestranné loajality k říšským institucím civilním i vojenským (jeho redakce sídlila v Hahngasse 12, vydavatelem byl Gustav Davis, odpovědným redaktorem Karl Friedrich Kurz – oba do deníku i psali), jako o platformě ignorující projevy „českého“ kulturního života. V r. 1901 tu kupř. Bedřich Hlaváč psal o Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi (šifra „f. hč.“ v druhém případě); o českých literátech (Zeyerovi, M. A. Šimáčkovi) či pražské výstavě spolku Mánes tu v letech 1901–1903 pojednal autor podepisovaný „C. Nitram“ (cestovní záběr jeho fejetonů a esejí, situovaných např. i do Vicenzi, Salzburku, Mnichova, Duina, prozrazuje nevšední možnosti pisatele, pseudonym/šifra míří k příjmením „Martinec“, „Martinic“ – nebo šlo o skrýš již zmíněné Elsy Goller/ové, která v téže době v deníku otiskovala své překlady i drobnější prózy?). Do českého světa zabloudil – snad z podnětu Anny Auředníčkové – i jeden z předních kritiků listu Hans Liebstoeckl, když 13. 12. 1902 referoval o německé verzi knihy o „pražském ghettu“, již připravili Ignát Herrmann, Josef Teige a Zikmund Winter (Das Prager Ghetto. Praha: Unie; s kresbami Adolfa Kašpara).
Je nicméně pravdou, že redakční vstřícnost v tomto směru nebyla samozřejmostí. O Dušičkách 1903 se Auředníčková Heritesovi svěřila: „[…] V překladech mne všude škodí politika, i Reichswehr se do češtiny nechce, a já přeci nedám pokoj a divím se někdy sama sobě. – Podařilo se mne (ale rok se o to ucházím) by Zeit uveřejnila český překlad; to bude zde dělat senzaci, ale dalo to notnou práci. – Obrátila jsem se též na radu zdejší autority na několik ferein; psala jsem do Berlina, Mnichova at. d. stran vydání česky knihy, všude odepsali že děkuji, – aber lieber nicht. Slavische Bibliotek (Otto) redaktorem jest pan Kamper, uveřejní ode mne 3 překlady; slečna Emma, Trnky, a Bouře od Preissové. Já však měla jiný plány; chtěla jsem sestavit sbírku od několika autoru ale pan Kamper má několik jiných překladatelu a na mne mnoho nepamatuje – Celá ta věc je mou myšlenkou, mluvila jsem o tom s panem cis. rad. Ottou; však teď nevím jak to pan Kamper sestaví. Znáte-li velectěný pane, Kampra, tak prosím ho na mne vzpomeňte; píšu hanebný pravopis ale myslím že rozumím trochu tem věcem. – Moc ráda bych přeložila Vaši Verunku do té sbírky. – Mímo litteratuře se máme dobře; můj tyran a manžel má hodně práce, syn studuje latinu a já na starý kolena deklinuji a učím se s ním. Práce mám neustále dost a lituji často že den nemá o 12 hodin více. Přeložila jsem během 10 měsícu 74 novel; při tom však někdy uklizím, dělam někdy taky dámu (málo kdy a nerada). Nyní nám začně ‚the season‘; soirées a jours; věřte mne slovutný pane, že někdy nevím co dříve“ (LA PNP, fond F. Herites, ponechávám v originálním znění, se všemi nedostatky). 2. května 1904 si pak Auředníčková posteskla: „[…] Mám teď s českými překlady velkou obtíž; ta nešťastná politika vše mne to kazí; – peru se se všemi redaktory, ale všude to taky nepomůže. Smějou se a prosí mne, bych zazpívala ‚Hrom a peklo“‘ – mám to kříž. – Nevíte slovutný pane nic nového, co by se pro překlad hodilo? Za radu bych byla velmi vděčná. – Wiener Zeitung (jest nejmírnější) by ráda zas něco Vašeho v žánru Nebesklíče; nevyšlo něco v Máji, ňáká kniha novel kratších?“ (témuž, tamtéž).
I přes obtíže Anna Auředníčková zůstala překladatelské misi věrná; ve Vídni žila až do roku 1938, vzdor depresi, do níž upadala po manželově smrti (v září 1932), ztrátě nakladatelských i časopiseckých odbytišť v Německu v r. 1933 atd. „[…] Die Zeiten sind sehr schwer, die Menschen sehr gedrückt. Speciell Künstler, von denen wieder die Juden. Und ich bin eine private Rettungsgesellschaft geworden. Geld habe ich ja selbst keines [Časy jsou velmi těžké, lidé velmi stísnění. Speciálně umělci a mezi nimi znovu Židé. A já se stala soukromou Společností spásy. Sama nemám peníze žádné]“, psala 4. února 1934 Arne Laurinovi, šéfredaktoru deníku Prager Presse, pro nějž v průběhu dvacátých a třicátých let hojně překládala. Přežila tři roky internace v Terezíně, napsala o tom knihu; zemřela roku 1957 v Praze.
Text vznikl během pracovního pobytu ve Vídni v rámci projektu Nalezen v překladu. Emil Saudek a židovsko-česko-německé interakce v „kreativním prostředí“ Vídně (GA18-06264S).
