Napsal Arnošt Procházka
(4. 9. 2019)Básnickému a výtvarnému dílu a osobnosti Karla Hlaváčka, od jehož narození uplynulo 145 let (29. srpna 1874 – 15. června 1898) věnoval Arnošt Procházka (1869–1925) množství prací. Mj. dopisem-doslovem doprovodil Hlaváčkův cyklus kreseb Prostibolo duše (1897) – ilustrací ke své stejnojmenné sbírce veršů (1894, souborně 2000); v Moderní revui (4, 1898, č. 4, 8. 7., s. 102–108) otiskl nekrolog Hlaváčka-malíře; uspořádal a doslovem opatřil první Spisy Karla Hlaváčka (Kamilla Neumannová, 1905, 2. vyd. 1915). Nejúspornější byla kritická poznámka k Sokolským sonetům: „Příteli!!!??? – – – – –“ (Moderní revue 1, 1894/95, sv. 1, č. 6, 8. 3. 1895, s. 137). Asi nejméně známá, resp. dostupná je vzpomínková stať Ex libris a knižní výzdoby Karla Hlaváčka v prvním ročníku Sborníku pro ex libris a jinou užitkovou grafiku (1923, č. 4, s. 85–89), kterou zde připomínáme. (Hlaváčkovy výtvarné práce – včetně zmíněných ex libris – téměř v úplnosti v reprodukcích zahrnuje publikace Otto M. Urbana Karel Hlaváček: Výtvarné a kritické dílo, Arbor vitae, 2002). – Následující text je součástí reprezentativního výboru z Procházkova kritického a esejistického díla, mj. s kompletní autorovou bibliografií, který vzniká v rámci projektu IPSL Arnošt Procházka – kritik a esejista (podpořeného GA ČR).
lm
Ex libris a knižní výzdoby Karla Hlaváčka
Je tomu dvacet pět roků, co zemřel Karel Hlaváček. A počítám-li, kolik let měl svého života, když skonal, byl by dnes téměř padesátníkem: jaká groteskní představa! Neboť žije v nezapomínající a věrné vzpomínce stále jako mladý muž, nestárne a nemění se. Hustý černý a kučeravý vlas stíní mocné klenuté čelo, pod nímž žhnou prudce a horečně dvě hluboké oči, plné inteligence a zvídavosti. A všecky rysy obličejové jsou ostře a přísně vymodelovány zlou a nelítostnou sochařkou Ftisis. Když Jan Štursa, jenž ho neznal osobně, vytvářel jeho hlavu, intuitivně vystihl všechen ráz a výraz jeho tváře právě v době, kdy uzrával – pro onen svět.
Hlaváčkovo dílo je dvojí: básnické a malířské. Ono je definitivní, v Mstivé kantiléně a básních z téhož období, neporušitelné ryzosti a hodnoty, stále živé, pokud budou duše vábené a zanícené Poezií. Toto je pouhý začátek, tápání, pokusy: ale vždy je v něm vůle býti svůj, růsti, dosahovati jedinečnosti a dokonalosti. Cena tohoto výtvarného díla tkví v jeho psychickém jádru, v duchových zdrojích, z kterých vyvíralo, jeho pasivum v technické nevyzrálosti zhusta. Jako básník je Hlaváček formálně absolutně dokonalý, myšlenka, cit, slovo, obraz, metafora, rytmus se spojily v nerozlučnou a souladnou jednotu, kde nebylo a není možno ani nic přidati, ani nic ubrati, ani nic pozměniti, aby se neporušila naprostá vyváženost a vycizelovanost celku, jako malíř těžce zápolil o tvarový výraz, podléhaje vzorům, sahaje až k výpůjčkám. Invence, kompozice, duch a souhrnný výraz byly vždycky plné jeho, jedině časem detail byl reminiscencí, odlikou nepatrného úlomku cizího díla: a ne nutnou, spíše vzešlou z jakési chvilkové indolence, ne-li mladistvé naivní pohrdy. Ale tam, kde pracoval, jsa skutečné zaujat a chtěje do grafického díla transponovati ducha a senzibilitu díla literárního, jako na dvou třech nejlepších listech k Prostibolu duše nebo na některých kolorovaných kresbách k Větrům od pólů, jež produkoval přímo do svého exempláře knihy, je zcela svůj a jedinečný, intenzivní a dovedný až na podiv ve své mladosti, ve svém počátečním rašení a vzpínání sil po tvarovém zhnětení a zmožení mocné inspirace a myšlenky. Znám z dlouhých a krásných a upřímných rozhovorů půlnočních, kam usiloval, kam dychtil a před jakou metou daleko, daleko padl… Kdož ví, snad by nebyl zrealizoval svého uměleckého snu, jako se stalo tak mnohým mladým, kteří přežili sami sebe, ale že odešel v končiny, odkud není návratu ani poselství, tak záhy, se všemi sliby a tužbami, zůstane vždycky hořkou výčitkou Sudbě, vždycky marnou fatou morganou něčeho, co mohlo býti veliké, čeho však nebylo…
Hlaváčkova ex libris a jeho ornamentace knižní jsou jenom nepatrnou a z jeho hlediště i málo významnou částí jeho malířského díla, jež zůstalo jedině troskou – troskou dříve, než je mohl vybudovati aspoň ve význačnějších a nesmazatelnějších rysech. Několik knižních značek, které nakreslil pro své literární přátele, jeví společný rys: úsilí podati psychologického souhrnu, zhustiti na malou plochu kresebnou psychický ráz člověka, který tímto vlastnickým znakem opatřuje své knihy. Není pochyby, že se časem, usiluje podati příliš mnoho, rozbil a vyzněl do prázdna, ale nelze zneuznati, že i tam, kde se pomýlil, poskytl věci invenčně nešablonovité. Nejlepší jest asi jeho ex libris pro básníka Karáska, vedle něhož možno přiřaditi knižní značku pro redaktora Moderní revue, „nejpasivnější“ je snad list pro spisovatele Kamínka. Zajímavé jsou práce pro překladatele Kosterku a pozdějšího renegáta Chaloupku, které svým akcesorním aparátem a pojetím se liší od skupiny prvé: není na nich emblému smrti, jenž tak obsedal Hlaváčka. Viděl ji všady – možná, že temným vlivem své choroby, – zeměkoule se mu měnila v obrovitou lebku, v květech se rozkládala a hověla si, obludný a předpotopní pták na kupě lebek seděl jako na vejcích, v rytířku se mu zakuklila Zubatá… všady jste narazili u něho na kostrouní hlavu, jako v palácích Ludvíka Bavorského jste viděli všady labuť: obojí bylo jedině výrazem idealistního nitra, jatého do pavučinové, a přece neroztrhatelné sítě utkvělých a hluboce určujících představ, duševních zaujetí a rozpoložení, osudově neměnných a usměrňujících celou bytost člověkovu. Všady je lebka, symbol „poslední milenky“, jež nezklame a utiší navždycky, – všady, i tam, kde byste ho nejméně hledali, v ornamentaci knihy Březinovy: také hymnus života mu podeznívá a vyznívá, doznívá v konečnou nicotu, nebo, chcete-li, v nirvánu, to je spojení s věčným principem bytí, s prabytím, spojení neosobní, ale nesmrtelné… je-li existence a věčnost – v neosobnosti…
Musím tady opraviti omyl, jenž se traduje už po delší dobu: Hlaváček vyzdobil několik knih, ale nevypravoval jich. Úprava textu, titulu, obálek nebyla jeho prací ani na jeho vlastních dvou knihách vydaných Moderní revuí, tím méně na ostatních, hlavně Karáskových a Březinových. Je tedy s chybou, stojí-li ve Čtvrté ročence Bradáčově, že mezi knižními publikacemi Moderní revue jsou „knihy dobré úpravy, především ty, jež vyšly z rukou Karla Hlaváčka“. Zavinil jsem to poněkud sám, když jsem mluvil o jeho vlivu na knižní úpravu v předmluvě katalogu k pařížské výstavě Hollaru: měl jsem na mysli jeho zralé a povzbudivé rady a pokyny vedle jeho ornamentací, nic jiného. Ne „ješitnost“, ale smysl pro pravdu mě nutí, abych toto přívětivě míněné břímě sňal s beder mrtvého. Téměř všecky úpravy knih z edice Moderní revue v prvých dobách, než přišli grafikové, kteří jsou v tiráži uváděni, spáchal jsem sám. Sem tam ten či onen si také „zaplichtil“ do toho, jako Neumann při svých Apostrofách nebo Kosterka při Knoeslovu Martyriu touhy, ale jinak jsem vinen za zlé i lepší jedině já, neboť ani ne všech poukazů Hlaváčkových, ostatně jen povšechných a často jen dodatečných, jsem dbal, dělav po svém. Nutno si představiti, v jaké době první knihy Knihovny Moderní revue počaly vycházeti: poušť byla kolkolem, nejhubenější a nejvyschlejší šablona, nuznost a ubohost velkonakladatelských publikací, i těch, které si činily nárok na salon nebo aspoň kabinet: kteráž žalostnost a bědnost bují podnes, jak je dokladem všecka hromadná produkce nakladatelství Ottova nebo Vilímkova i ostatních nakladatelských „oficiózů“, kde nedovedou se povznésti k samozřejmému hledisku, že i kniha určená pro kolikatisícový náklad a odbyt může a má býti vkusná, typograficky dobrá, ušlechtilého titulního listu i obálky, k čemuž není potřebí právě ničeho více (nejméně už většího hmotného nákladu) nežli smyslu pro prostou vybranost a „civilní“ vzhlednost. Tedy, abych se vrátil v léta devadesátá, první, co mně a mým tehdejším druhům tanulo na mysli, bylo vyjíti ze šablony, rutiny, vyraziti zašpiněné tiskárenské okno, aby bylo volněji a čistěji, aby bylo dále a lépe viděti. Byli jsme mládi a ne dosti zkušeni, jediným vzorem byly speciální edice Mercuru de France, více provokativní než ukázněné, tož věci mnohdy dopadly více krkolomně než pěkně, více holedbavěji stavěly na odiv svou nespoutanost a odlišnost než vědomou, cílevědomou práci o obrození knihy po její zevní stránce. Ale i tato „neotesanost“ a nevybroušenost byla nutná jako počáteční etapa, mělo-li se dojíti dále a k lepšímu, k němuž jsem i já došel fakticky, když znalosti se rozhojnily a vkus vytříbil, když nešlo jen o nové, ale o dobré, jak svědčí hlasy nezaujaté a neinformované plně o osobě, jako je citovaný z Ročenky, nebo Dyrynkův v knize Typograf o knihách, kde mé úpravy některých svazků Knih dobrých autorů uznává za dobré, reprodukuje je a připisuje optimisticky – sazečovi; což našel opravdu v některé menší tiskárně pražské typografa, který by upravoval sazbu knih vně naučeného odbornictví a školního vycepování?!
Hlaváček svými výzdobami hleděl vystihnouti citový odraz, jaký v něm vyvolala kniha, transponoval jej do ornamentu, viněty, kresby, – podávaje sebe, jak vyšel z psychické a senzibilní atmosféry díla básníkova. Jinde jsou jeho culs-de-lampe nebo obálkové ozdůbky docela nahodilé, nekomponované pro knihu, kde jich bylo použito právě jen jako ozdůbky, o sobě samé „lhostejné“. Těžko říci, byl-li by Hlaváček v knižní grafice vytvořil více a znamenitější, ale i tak, jako časově první z prvních, jenž vědomě, byť ne ještě zcela uvědoměně a trvaleji se zabýval knižní výzdobou, není ani bez zájmu, ani bez hodnoty; ukazuje, kterak těžké byly začátky. Tím těžší, že ani velké tiskárny, natož malé, v jaké jsme tiskli, tehdy neměly jiného písma, než běžný kužel německý nebo francouzský, docela nevýrazný a všady a na vše používaný, na knihu básní i na poslední časopisek.
První na konci XIX. věku se pokoušel Karel Hlaváček u nás o leptaný frontispis ke knize. Po portrétové studii suchou jehlou k albu Prostibola vyryl rovněž suchou jehlou titulní kresbu k Mstivé kantiléně, práci sice chudou svou technickou pohotovostí, ale zato tím jímavější opětovaným námětem kostlivců v siré krajině, poněvadž vznikla těsně před posledními okamžiky mladého umělce.
A dvacet pět roků je tomu, kdy to vše bylo náhle skoncováno, kdy celý umělecký rozmach byl zdrcen, kdy vůle byla bez moci a naděje ošidná, – dvacet pět roků, kdy na loži, na němž mu bylo usouzeno zemříti, ochablou a mdlou rukou se snažil dodělati svou poslední rytinu – krajinný kout někde u Libně…
