Píše Hana Kosáková
(25. 4. 2012)Kniha Jiřího Hrabala Fokalizace. Analýza naratologické kategorie (Dauphin 2011) představuje skutečně důkladný rozbor tohoto pojmu teorie vyprávění. Výklad je vystavěn na víceméně chronologickém přehledu různých naratologických koncepcí a jejich kritice. Hrabal ukazuje jejich vnitřní rozpory, nedůslednosti a terminologický zmatek způsobený překrýváním fokalizace s příbuznými termíny (hledisko, perspektiva). Vybírá si zejména ty autority (G. Genett, M. Balová ad.), které znamenají významný posun, revize a reformulace termínu (zahrnuje ale i uplatnění fokalizace ve zkoumání filmového narativu). Výklad tak není pouhou trpnou a nezáživnou repeticí cizích úvah, ale opravdovým zamyšlením nad zvolenou problematikou: Hrabal zkoumá i východiska a důsledky jednotlivých koncepcí. Navíc jeho kritika nesměřuje jen k vytvoření jasně vymezeného pojmosloví, systematičnosti a transparentnosti teorémat, ale vychází z širšího pole úvah o fungování fikce, tázání po identitě a funkci literárního díla a jeho porozumění. Publikace také zahrnuje přínosné a promyšlené postřehy k celé řadě dalších dílčích problematik (vypravěč, ontologie pretextuálního světa ap.).
Jisté zklamání se ale dostavuje v závěrečné části knihy, v níž chce autor představit vlastní pojetí a do níž celý předchozí výklad – jakožto přípravné pole – ústí. Hrabal tento svůj výkon vymezuje značně skromně: „Chceme pojem fokalizace založit tak, aby nebyl vnitřně rozporný a aby označoval jeden určitý narativní fenomén specifický právě pro literární narativ“ (s. 163), neboť, jak praví na jiném místě, „mnohovýznamové užití analytických pojmů [...] každou teorii poškozuje, neméně i teorii literatury“ (s. 36). Fokalizace podle něj vyjadřuje „interioritu“ postavy. Ich-formální narativ odtud vylučuje, neboť stěžejním kritériem pro něj je nesoulad fokálního hlediska a vypravěčské instance, tedy jinými slovy, má být odlišen zdroj vnímání (prezentovaného hlediska) a zdroj narativní výpovědi (hlas). Teprve z této neshody, či spíše zkřížení povstává jev zvaný fokalizace. Tu pak na konkrétních textech definuje pomocí jazykových signálů a dospívá k její identifikaci s polopřímou řečí.
Zde se neubráním určitým rozpakům, zejména v souvislosti s Hrabalovými odsudky, napadajícími synonymitu i homonymitu pojmosloví, a s úsilím, aby „pojem v našem vymezení nezatěžoval konceptuální schéma [...] zbytečnými konfúzemi, zdvojenými označeními téhož narativního jevu“ (s. 162). Existuje-li (osvědčený a popsaný) pojem polopřímá řeč, proč vlastně zavádět termín konkurenční? Hrabal, jak se mi zdá, k jeho prozkoumání nepřispívá ničím novým.
Nemohu se proto zbavit dojmu, že výsledná „kořist“ je poněkud v nesouladu s předchozím hřmotícím tažením a řinčením výzbrojí. Ve svých kritických pasážích je kniha osvěžujícím a přínosným čtením. Soustředěnost k tématu, jasné analytické myšlení a přesný jazyk má dnes přece jen svou nepopiratelnou cenu.
