Píše Josef Vojvodík
(E*forum, 14. 8. 2019)Za Petrem Holmanem
„Protož proste Pána žně, ať vypudí dělníky na žeň svou.“
Matouš 9,38
Vzpomínám si na první „osobní“ setkání s Petrem Holmanem na začátku července 2000. Den před mým odjezdem z Prahy se mě Petr Holman ptal, jestli mám knihu D. Ž. Bora o Otokaru Březinovi, která tehdy vyšla. Neměl jsem ji a Petr mi s naprostou samozřejmostí nabídl, že mi ji přiveze na nádraží, což také druhý den udělal. Tato spontánní a samozřejmá ochota, otevřenost i skromná obětavost k Petru Holmanovi neoddělitelně patřily, tvořily jeho habitus se vším všudy a se všemi aktivitami – také hudebními –, které rozvíjel. Bez těchto skvělých vlastností by nevzniklo to, co Petr vytvořil: myslím především na dvousvazkový Frekvenční slovník lyrického díla Otokara Březiny, který vyšel v Německu (Köln / Weimar / Wien: Böhlau Verlag) v roce 1993, a na také dvousvazkovou edici Korespondence Otokara Březiny (Brno: Host, 2004), za niž získal cenu Magnesia Litera. Jde o monumentální práci, bez níž se březinovské bádání nadále neobejde. Edice Březinovy korespondence nemá svou důkladností, úplností a důsledností zpracování v literárněvědné bohemistice obdoby. Už jen když těmito svazky listujeme, je nám zřejmé, jak náročná a vytrvalá, skutečně mravenčí práce za nimi a v nich je. Frekvenční slovník vznikal v osmdesátých letech doslova „na koleně“, bez dnešních možností počítačových technologií. Petr Holman mi vyprávěl, jak měl po celém (malém) bytě rozloženy tisíce kartiček s vypsanými jednotlivými slovními druhy Březinových básní. Když jsem v polovině devadesátých let minulého století psal svoji březinovskou disertaci, vděčně jsem na Petra Holmana, kterého jsem tehdy ještě neznal osobně, nad jeho Frekvenčním slovníkem myslel. Díky tomuto březinovskému slovníku se dovídáme také to, že čtveřici nejfrekventovanějších podstatných jmen Březinova básnického díla tvoří „duše“, „země“, „noc“, „světlo“. Je v nich „in nuce“ obsaženo celé Březinovo básnické univerzum, tvoří jeho základní chiasma dvou jen zdánlivě opozičních párů a krajností, které se však navzájem dotýkají, kříží, protínají a doplňují, jak o tom ostatně píše Březina i ve svých dopisech, které nám Petr Holman shromáždil do úžasných dvou svazků, obsahujících bezmála dva tisíce dopisů z let 1884–1929. Umělec „musí sestoupiti nejníž, aby mohl vystoupiti nejvýš. Musí rozvinout celý závitek života a číst i na nejkrajnějších jeho cípech“, píše Březina příteli Františku Bauerovi 21. května 1893 (Korespondence I, s. 281). Březinovu korespondenci Petr Holman vnímal jako „rozsáhlou encyklopedii a nejautentičtějšího průvodce jeho životem a dílem“ a zároveň jako zapravení „jednoho z mnoha letitých dluhů básníkovi“ (z Doslovu, O. Březina: Korespondence II, 2004, s. 1641).
Za tímto pocitem „zapravování letitých dluhů“ je ohromná „celoživotní“ oddanost a obětavost básníkovi, jehož dílu se Petr Holman věnoval s diskrétní vytrvalostí, nejen při práci na zmíněných velkých edicích, ale také při vydávání Březinových esejů, antologií (Březiniana) nebo anglicky vydaných vlastních úvah Nature in Otokar Březinaʼs Work (Praha: Karolinum, 2014). Možná to byla právě ona chiasmická, vzájemně se křížící jednota zdánlivých protipólů, která Petra Holmana na Březinově životě a díle fascinovala do té míry, že se nenásilně a spontánně stala součástí jeho vlastního života. A naopak, v Petrově světu a druhým otevřené bytosti bylo „to“, s čím podstata Březinova básnického světa silně rezonovala. A to je, nebo může být, další důkaz, že Březinovo dílo není „nesrozumitelným“ mystériem a mystikou, jak se často psalo a asi i píše. Naopak: „duše“, „země“, „noc“, „světlo“. Nic víc.
V Březinově velkolepé Ranní modlitbě (ve sbírce Svítání na západě) jsou tvůrčí osobnosti oslovovány „Dělníci moci!“: ti, kteří pokračují – v podmínkách země – na nekončícím díle, které sice začíná již v pozemském čase lidského života, ale dokončeno bude až v (eschatologické) budoucnosti. Petr Holman byl březinovským „dělníkem“ v krásném a silném smyslu této metafory.
