Píše Tereza Šnellerová
(31. 7. 2019)Osmý svazek Spisů Jiřího Ortena (Torst, 2018) uzavírá vydavatelský podnik započatý již roku 1992: přináší veškerou korespondenci jak básníkem odeslanou, tak i přijatou, která je v současnosti dostupná. Svazek, jenž svou objemností vystupuje z charakteristického formátu řady, zahrnul více jak osm set padesát dopisů od celkem 61 pisatelů. Souhrn korespondence převážně z let 1936–1941 je celkem přinejmenším heterogenním. Pojímá listy od Ortenových nejbližších (otce, matky i dalších příbuzných), od přátel z literárních a divadelních kruhů (Kamila Bednáře, Zdeňka Urbánka, Václava Černého, K. M. Walló, Gustava Schorsche) i od těch z období prázdninových táborů, dále oficiální provozní zprávy z nakladatelství a redakcí časopisů. Víc jak třetinu tvoří korespondence milostná. Ta nabourává mýtus básníka-trpitele mučeného zradou přítelkyně, jak jej evokovaly dopisy Věře Fingerové, otištěné ve vzpomínkové knize Hořký kruh (1996), či deníkové záznamy Ortenových „Knih“. Mimo jiné je z ní patrné, že Věra Fingerová (téměř 300 vzájemných dopisů) byla Ortenovou láskou nejintenzivnější, avšak nikoli fatální či jedinou.
Také provenience dopisů je rozmanitá. Vedle poprvé publikovaných archivních dokumentů obsahuje Korespondence i opisy některých Ortenových dříve otištěných listů, které byly v době přípravy edice považovány za ztracené či nedostupné (např. dopisy matce či tři čísla korespondence s bratrem Otou, které si Orten přepsal do Žíhané knihy). Zahrnuty byly i texty, jež jsou součástí pozůstalostí dalších autorů a byly již zpřístupněny v rámci jiných edic. To je případ kupř. dopisů Františka Halase (Dopisy).
Hlavní nástraha pro pořadatele sebraného materiálu ale netkví ani tolik v jeho heterogenitě či v různé míře dostupnosti originálů, jako spíš ve ztížené možnosti časového zařazení. Četné dopisy jsou bez datace či datované neúplně a vzpírají se chronologickému konceptu. Rozhodnutí odpovídající zřejmě záměru celých Spisů vydat Ortenovo dílo v co největší úplnosti tak dovedlo edici do úzkých, z nichž vyvázla jen zpola.
Editorka Marie Havránková za východisko z této materiálové nekompaktnosti zvolila abecední seřazení korespondence dle adresátů (potažmo odesilatelů, k nimž přidružila i dopisy psané Ortenem: např. Václav Černý a Jiří Orten); v rámci takto určených oddílů rekonstruovala relativní chronologii a dopisy bez možnosti časového určení zařadila na jejich konec. Nesporné výhody tohoto principu zmiňuje Petr Komenda v textu, který by částečně mohl sloužit jako svého druhu nosný „ediční komentář“. Edici ovšem takový komentář podstatně chybí: bez tohoto doprovodu působí dojmem mechanického edičního počinu, který se vydal cestou nejmenšího protivenství – materiál se vložil do co nejlépe padnoucí formy a bez další rozvahy „odlil“. Výsledkem je sice na pohled badatelsky cenná práce, její obtíže a nevhodné koincidence však nejsou se zřetelem k nakládání s edicí zanedbatelné – ilustrativním příkladem budiž, že knihu otevírá dopis, jejž redakce Akordu básníkovi adresovala 2. září 1941, tedy den po jeho úmrtí.
Daný pořádací princip od sebe izoluje množství „Ortenů“. Příznačným průvodním rysem básníkových dopisů je přitom od počátku silná stylizovanost vázaná k tomu kterému partnerovi; prostor dopisu není pro Ortena obvykle jen místem příležitostného sdělení, ale i možného vytváření vlastního literárního obrazu, jenž je však takto k dispozici bez náležitých situačních ukotvení. Zviditelňují se jednotlivé komunikační strategie, a naopak se ztrácí bezprostřední možnost propojení souvislostí: „vytvoření příběhu“ (viz rozhovor s Marií Havránkovou) a porozumivého čtení, kterého je schopen leda editor či badatel, jenž má Ortenovu biografii detailně osvojenu. Celek seskládaný z jednotlivých více či méně přetržitých „rozhovorů“ cestu k Ortenově osobnosti bezděky komplikuje. Rozptýleny po svazku zůstávají pozoruhodné momenty, jako je Ortenův kolísavý a vrstevnatý vztah ke Kamilu Bednářovi, který je spíše předmětem korespondence s přáteli než psaného rozhovoru obou aktérů, proměnlivé líčení návštěvy u Halasových v Kunštátu koncem července 1939 v závislosti na tom, komu je adresováno (srov. Komendův komentář), či zvláštní osobní rozpolcenost vystupující z dopisů ze srpna 1939, kdy Jiří Orten otevřeně a klidně plánuje společný odchod ze světa s Ivanem Blatným a současně si vyměňuje s Věrou milostné dopisy, v nichž pomáhá spoluorganizovat své zářijové bydlení v Praze. Výmluvné je i srovnání dopisů z léta 1940, v němž je básník doposud nejcitelněji zasažen protižidovskými opatřeními, nemůže opustit místo trvalého bydliště Kutnou Horu a několikrát denně zasílá Věře hypersenzitivní dopisy odloučeného a žárlivého milence a zároveň věcně odpovídá na ideovou generační diskuzi Jindřichu Chalupeckému.
Práci s edicí je možné sice doplňovat, projasňovat skrze texty z jiných svazků Spisů, např. doslovy Marie Růt Křížkové a Oty Ornesta k Červené knize (1994), edice sama ale nenabízí víc než „Několik [úzkých a povšechných] poznámek k dopisování Jiřího Ortena“ a stručné medailony pisatelů. Funkční, ovšem nevyužitou možností by bylo zařazení kalendáře zachycujícího výrazné momenty Ortenova života (seznámení s určitými osobnostmi, publikační činnost) a události, o nichž se dopisy zmiňují. Drobnou pomocnou úpravou mohlo být i tematické řazení adresátů do širších celků (např. literární a divadelní okruhy, milostná korespondence, rodinné dopisy, přátelé z táborů apod.). To by s sebou jistě přineslo jiné pořadatelské obtíže, avšak zachytily by se tak v určité míře vývoj vztahů uvnitř básnické generace či proměna Ortenova epistolárního stylu a zároveň by to umožňovalo poznané usouvztažnit s celkem díla, Ortenovou poezií a deníky. Kalendářní řešení by pak odstranilo i další drobný hendikep edice, a to opakované komentování týchž událostí (okolnosti básníkova úmrtí, plnění všeobecné pracovní povinnosti jako výpomoc na poli atd.) v poznámkách pod jednotlivými dopisy. Informace, které jsou užitečné v případě jednoho listu, se v celku knihy stávají spíše bezúčelným a nevítaným refrénem.
Přítomný svazek Spisů vychází s odstupem sedmi let od svazku předešlého, přesto zřejmou dlouhodobou ediční přípravu degradují více či méně závažné nedostatky koncepční, redakční a korektorské povahy. Problém vidíme už v rozvaze, zda vydat korespondenci vcelku v takto nekonsistentním tvaru (vedle zmiňované korespondence ryze soukromého rázu obsahuje edice marginálie typu ojedinělých zdravic atd.), či zda by zkoumání Ortenova díla lépe neposloužil výběr zaměřený na jeho literární a jiné umělecké aktivity. Daný celek s sebou nutně přináší zavádějící nevyváženost, v níž se středobodem Ortenova života stává intimita jeho vztahu k Věře, což z knihy činí spíše zážitek voyeurský než badatelský či literární.
O mechanickém přístupu k materiálu svědčí i striktně chronologické uspořádání jednotek v sevřenějších oddílech (v logické návaznosti se např. předchází dopisy č. 364 a 363 či nedatované dopisy Ortena a jeho matky, jejichž souslednosti dějů spíše odpovídá řada č. 686, 698, 687, 688, 690). Komentáře k jednotlivým dopisům na sebe mnohdy upozorní stylisticky (pozn. k dopisu č. 359 „když jdu ráno ničit úrodu – na Ortena se vztahovala všeobecná pracovní povinnost pro muže starší šestnácti let, když byli Židé i vyloučeni ze škol“) i faktograficky (pozn. k dopisu č. 503 „Myslím si, že je pozdě psáti – báseň věnovaná Líze po prvním setkání 10. 4. 1941, nové přítelkyni po rozchodu s Věrou Fungerovou /sic!/…“). Podobně mohou znejistit texty v doprovodném aparátu edice: v krátkém závěrečném komentáři se uvádí, že Ortenova matka pocházela z Neustupova u Tábora (s. 752), v medailonu autorů je uveden Neustupov u Vožic (s. 762). Tuto nejednotnost by bylo lze jistě prominout, pokud by Neustupov na Táborsku neležel u Votic, nedaleká Mladá Vožice je jiné město.
Přestože se lze radovat z dokončení Spisů a přestože je jejich závěrečný svazek dílem bezpochyby přínosným, je kniha zároveň dalším hořkým svědectvím bohužel nijak výjimečné ledabylosti české ediční kultury.
Jiří Orten: Korespondence, ed. Marie Havránková. Praha: Torst, 2018, 789 s.
