Píše Marie Langerová
(11. 4. 2012)Pohřbívání surrealismu
V Praze proběhla výstava nazvaná Jiný vzduch 2012. Skupina česko-slovenských surrealistů a její okruh. Byla – po loňské výstavě Surrealistická východiska v pražském letohrádku Hvězda, která sahala do historie a mapovala poválečný surrealismus v okruhu UDS – dokladem toho, že surrealisté tu stále jsou a pracují. Byla to „retrospektivní expozice“ (datovaná léty 1990–2011, výstavu připravili František Dryje, Bruno Solařík, Martin Stejskal, Jan Švankmajer) rozhodně reprezentativní. Současný surrealismus obsadil Staroměstskou radnici. A předvedl, že může být také, mezi ostatními objekty historické Prahy, přitažlivou turistickou atrakcí.
Surrealistické aktivity jsou spojeny s pojmy podvratnosti a objevu, byly to také vlastnosti požadované kdysi Vratislavem Effenbergerem jak po někdejším surrealistovi Vítězslavu Nezvalovi (v dnes již slavné kritické stati z roku 1957), tak dá se říci obecně po tvůrčím životním postoji. Odtud pramenil také despekt tohoto vůdčího teoretika poválečných surrealistů k druhé avantgardě, když kritizoval „zábavní spolek“ Fluxus, jeho „antiumění“, které se podle něho mělo k angažovanosti asi jako reklamní poutače pro obchod se spotřebním zbožím. „Absurdnost zde už nemá podvratný význam ve vztahu člověka k tzv. společenské realitě, nýbrž právě naopak objektivně dokazuje, že existují ještě nesmyslnější jevy, než jaké produkuje v tomto vztahu soudobá konsumní společnost“ (Více vědomí!, Analogon 1969, č. 1). Podle mého soudu se role v tomto způsobu popisu obrátily. Domnívám se, že snahy současných umělců a tvůrčích seskupení jako jsou BKS, Ztohoven, anebo tvorba, kterou právě mapuje výstava ve Veletržním paláci nazvaná Ostrovy odporu, daleko radikálněji, houževnatěji a nápaditěji poukazují na dnešní stav člověka a jeho vnitřní vztahy k vnějšku, k (současné) skutečnosti a strhávají její „nánosy“, což surrealisté proklamují také jako svou dnešní pozici.
Katalog výstavy uvádí výzva „Více skutečnosti!“ Je řeč o „syrové všednosti“ smíšené s přízračností (Jan Gabriel), s magií a „nedostupnými ráji“. O skutečnosti dobývané sny a imaginací, o ponorech do nevědomí a jeho vynášení vně, v duchu praktik Freudových – a jejich obměn: „znamená to dobývání zítřku sny dříve, než je dobyt zkušeností“ (Martin Stejskal). Ne že by dnešní člověk nepotřeboval Freudovo lehátko. Surrealismus, jak vysvětlují ve společném textu katalogu autoři Bruno Solařík, František Dryje a Roman Telerovský, nemáme chápat jako přívěsek reality, ale v opačném smyslu. Je to „odstraňování nánosu odvozeného artismu zábavního či reklamního průmyslu“. Tvrdí, že pod těmito nánosy je živá skutečnost, jejíž součástí je „imaginace, která má sílu orientovat člověka v sociální a kulturní temnotě bílého dne.“ Řekla bych, že tato práce vyžaduje opravdovou ostrost i vzájemnou kritičnost, aby se sama nestala reklamou a zábavním průmyslem. Ale aby jejím étosem zůstala proslulá surrealistická konfliktnost.
Z některých exponátů návštěvník nemusí být zklamán – přistoupí-li na hru o tento surrealismus, který zjevně zkouší stát se také uměním, v návaznosti na to, co umělecká historie jako surrealismus již institucionalizovala. Na výstavě najdeme již známá jména se surrealismem automaticky spojovaná: ukázky z tvorby Evy a Jana Švankmajerových, Martina Stejskala, Aleny Nádvorníkové. Dodávají skupině surrealistický punc, ale také již poněkud historizující cenu známých postupů a opakování. Mou zvědavost proto vzbudila zvláště jména méně vídaných tvůrců a jejich působení v nové sestavě. Vždyť surrealismus proslavily také kolektivní hry a je to tedy něco, co by ještě dnes mohlo dávat skupinovému surrealismu poslední smysl, padly-li důvody ostatní. Jak se píše v katalogu, pracuje dnešní Skupina česko-slovenských surrealistů v obměněném a rozšířeném složení a výstava měla také předvést „mezinárodní rozměr surrealistické činnosti“ (Francie, Británie, Švédsko, Rumunsko, Řecko, USA a další země). Zní to sice jak z grantového projektu, ale jsou tu také práce dalších, kteří se spojili se Skupinou česko-slovenských surrealistů (mj. L. Kryvošeje a R. Kubíka, kteří založili v roce 1988 Šternberskou surrealistickou skupinu) a mohli být určitým osvěžením soudobých surrealistických stereotypů.
Avšak ze sálů i historických sklepů surrealistické radnice čiší nostalgie, která jako by vzdychala: už je to skoro Medek, Medková, Toyen... Jistě, můžeme mluvit o persiflážích, vždy vděčných, zvláště týkají-li se právě staré dobré a zároveň dnes tak ceněné Toyen. Protože ale i černý humor, jak vidíme, dnes laboruje, bohužel, objektivně jinde, snad o pár metrů dál, o pár pater výš, šla jsem z výstavy tak trochu jako z pohřbu. Z pohřbu surrealismu, všech jeho krásných i děsných fetišů, které se ale, jakoby v nekonečných opakováních, ztrácejí člověku před očima. Budiž milovníkům surrealismu všech zemí útěchou, že se tak děje ve Staroměstské radnici pražské.
