Píše Jiří Flaišman

(14. 3. 2012)

Uvažovat o básnickém jazyce a řeči poezie máme možnost nejen nad klasickými pracemi literárněvědných strukturalistů (Mukařovský, Jakobson), jako odrazový můstek pro hledání odpovědí může dobře posloužit právě vydaný Esej o původu jazyků Jeana-Jacquesa Rousseaua, jehož první český překlad – Martina Pokorného (s doslovem Miroslava Petříčka) – je prvním z druhé stovky svazků edice Střed nakladatelství Prostor (2012). Rousseau přitom vychází od základní otázky, shledává motivy vzniku jazyka nikoli v oblasti lidských potřeb, nýbrž ve sféře vášní, a proto vyvrací tvrzení, „že jazyk prvních lidí byl jazyk geometrů – a my přitom vidíme, že to byl jazyk básníků“ (s. 20). Tento prapůvodní jazyk, který byl podle Rousseaua jazykem figurativním (až později byl zpřesňován pod tlakem rozumového uvažování), je těsně spjat se sférou hudby, jež se pak ocitá v popředí Rousseauova zájmu. Z tohoto pohledu se postupem času stávají všechny jazyky amúzickými a ztrácejí schopnost vyjadřování pocitů. Jak ovšem postřehl v doslovu M. Petříček, „jakkoli třeba Rousseau mluví o vývoji s velkou skepsí, právě vědomí historičnosti všech lidských věcí i u něho nechává otevřené místo naději“ (s. 140).

 

Když jen letmo prolistujeme čísla celoplošně vydávaných deníků z týdne po 18. prosinci loňského roku a denní listy (de facto tzv. napříč politickým spektrem) z druhé poloviny září 1937, všimneme si na první pohled markantního rozdílu v jejich žánrové struktuře. V těch současných bychom marně hledali básnický text. Co se změnilo? Jistě nemůžeme tvrdit, že by osobnosti a díla obou zesnulých prezidentů nebyly inspirativní, že by se netěšily úctě veřejnosti (nejde zde o míru!). Je tedy příčinou této skutečnosti fakt, že se poezie ocitla již zcela „mimo hru“, anebo se za uplynulé tři čtvrtě století zásadním způsobem proměnil básnický jazyk tak, že se pro zachycení „dní žalu“ stal pro širší čtenářskou obec na přelomu roku 2011 verš nepřijatelným?

 

Jedna z devíz lyriky, schopnost rychlé reakce, se po 14. září 1937 projevila v plné síle. Desítky básníků zaplnily periodický tisk svými smutečními verši, tehdejší prezidentská kancelář byla zaplavena básnickými výtvory z pera obyčejných čtenářů... Tato publikační činnost vyvrcholila uspořádáním sborníků s takto tematicky zaměřenými verši, z nichž nejreprezentativnější je pravděpodobně památník Monumenty a květiny TGM (1937) sestavený Milošem Jirkem. Ještě po šedesáti letech se k těmto básním vrátil Jaromír Hořec, který z nich pořídil výbor Rekviem vavřínů (1997). Najdeme v nich řadu veršů, které lze z dnešního hlediska označit skutečně jen za příležitostné. Nejsou to však pouze verše toporné, projevy slepé adorace, Masarykův odchod dal vzniknout básním neobyčejné intenzity, z nichž k nejznámějším jistě patří Seifertův cyklus Osm dní vydaný záhy i knižně (1937), kde mimo jiné čteme verše básně Rozhovor se smrtí: „Ty, která platíš víc, než zlato platí, / ty, která všechno máš, co už se nenavrátí, / ty, v jejíchž rukou člověk zapomene / všech břemen světa, sama bez břemene…“ Je možné, že by dnes jako ozvuk smrti Václava Havla působily podobné verše na stránkách novin nepatřičně, že současné konvence nepřipustí, aby se báseň stala adekvátním vyjádřením smutku, že obava z možné trapnosti veršů blokuje jakékoli snahy autorů i vydavatelů.

 

Nutno dodat: smuteční báseň Památce Václava Havla přece jen jeden z deníků (MF Dnes) přinesl, byť opožděně a navíc od ruského básníka žijícího v USA Jevgenije Jevtušenka (v překladu Václava Daňka; Magazín Víkend, 25. 2. 2012, s. 37). Hned v úvodu Jevtušenko skládá poklonu Havlovi, přičemž současně odkrývá jeden ze symptomů dnešního frázovitého jazyka: „Dnes lidi nevědí, co vězí za slovy / v nedůvěryhodných projevech vladařů. / Ale jak věřili Václavu Havlovi, / co právo na slovo vytáhl z žalářů.“ Ve svém textu se přes reminiscence na rok 1968 či osobní zkušenost s komunistickými žaláři dostává v závěru k velmi trefnému vyjádření stavu jistého přešlapování, které právě žijeme: „Víme, že svoboda chce nás mít na stráži. / Kdo nám však poradí, co dělat posléze?“


zpět