Píše Kateřina Smyčková
(27. 3. 2019)Na konci roku 2018 vydalo nakladatelství Host česko-německou publikaci Jezuitská kultura v českých zemích / Jesuitische Kultur in den böhmischen Ländern. Její editoři, Gertraude Zandová a Stefan M. Newerkla, ji spolu s dvěma desítkami dalších autorů věnovali Josefu Vintrovi k jeho osmdesátým narozeninám. Josef Vintr, emeritní profesor vídeňské univerzity, patří k předním představitelům jazykovědné i literárněvědné bohemistiky, o čemž svědčí už šíře jeho badatelského záběru. Kromě nejstarších počátků českého jazyka i literatury stojí v centru jeho zájmu jazyk a literatura 17. a 18. století, ať je to duchovní lyrika či nábožensky vzdělavatelná produkce, gramatiky češtiny či biblické překlady (především Svatováclavská bible), v neposlední řadě je též odborníkem na historii bohemistiky a slavistiky v habsburském Rakousku. Šíři těchto témat reflektuje i zmíněná kniha, jejímž svorníkem je úloha jezuitů v dějinách české kultury.
Přestože jezuitský řád působil v českých zemích již od poloviny 16. století, zabývá se tímto obdobím pouze jediná stať (M. Čejka); většina příspěvků tematizuje 17. a 18. století, tedy období, v němž činnost Tovaryšstva Ježíšova asi nejvíce ovlivnila dějiny české kultury. Nejhojněji je reflektována literární tvorba českých jezuitů, a to jak produkce hagiografická, homiletická či nábožensky vzdělavatelná (M. Škarpová, T. Vykypělová, M. Soleiman pour Hashemi, J. Malura, M. Janečková), tak např. i latinské školské divadlo (M. Jacková). Značná pozornost je věnována také dobovému překladatelství (A. A. Fidlerová), zvláště pak Svatováclavské bibli, jejímu jazyku a stylu (R. Dittmann, P. Kosek – R. Čech, M. Homolková). Několik studií (V. Petrbok, S. M. Newerkla, T. Berger) též nastiňuje dosud poměrně netradiční téma – (pozitivně viděný) podíl jezuitů na kultuře druhé poloviny 18. století, přičemž sledují činnost vybraných členů řádu i po roce 1773, kdy bylo Tovaryšstvo zrušeno. Konec 18. století je ostatně časovým mezníkem celé knihy, neboť také poslední skupina příspěvků (D. Tureček, G. Zand, J. Holý), jež vychází z mladších pramenů (poezie či beletrie 19. a 20. století, filmu), podává obraz „starého“ jezuitského řádu.
Jak vyplývá už z titulu knihy, jejím cílem je představit přínos jezuitů v různých oblastech české kultury, ať už se jedná o literaturu, jazykovědu, překladatelství, či dokonce pedagogiku. Není to ostatně první publikace, jejíž název explicitně spojuje jezuitský řád s českou kulturou – připomeňme alespoň sborníky Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách (Praha, 1992) či Svatý František Xaverský a jezuitská kultura v českých zemích (Olomouc, 2014). Autoři a editoři tedy navazují na dlouhodobější snahy komplexně ocenit úlohu Tovaryšstva v dějinách české kultury (přestože opomíjejí oblast výtvarného umění a architektury, což není u pojmu „kultura“ zcela samozřejmé). Jejich úmyslem není upozornit na tvorbu několika málo vybraných osobností a dokázat, že také mezi jezuity byli vlastenečtí pěstitelé českého jazyka a literatury – jak tomu bylo v počátcích bádání o českém baroku. Snaží se spíše ukázat, že jezuitský přínos české kultuře nespočíval pouze v Balbínově Obraně či v gramatikách Drachovského nebo Šteyerově, ale např. též v rozsáhlé překladatelské činnosti nebo v literární tvorbě v latině či němčině. Většina autorů se opravdu dokázala povznést nad jazykové kritérium, jež bohemikální kulturu neúčelně zužuje a ochuzuje ji o mnoho podstatných děl i vztahů.
Převážná část textů také dokládá, že bádání o vztahu jezuitů a české kultury dnes již není třeba pojímat jako obrannou polemiku. Pouze někteří autoři stále vycházejí z apologetické pozice, včetně obou editorů, kteří se touto knihou vymezují vůči „dlouholeté ideologicky podložené debatě o Tovaryšstvu Ježíšovu“ (text na zadní straně obálky). Tento obranný aspekt byl toposem třicátých, potažmo devadesátých let 20. století; v současné době už spíše působí zastarale a zbytečně znevažuje vědecký charakter publikace.
Tematická šíře celé knihy je značná; některé texty se k působení jezuitů v českých zemích vztahují dosti volně a je zřejmé, že jejich východiskem bylo v prvé řadě gratulatio, nikoli samo odborné téma. Snaha vyjádřit se (alespoň zdánlivě) ke kulturnímu působení jezuitů v českých zemích tak paradoxně vede ke snížení čtivosti a bohužel i vědecké úrovně celé publikace. Spojení různorodých textů ve zdánlivě jednotnou (bodovanou) kolektivní monografii zde není zrovna nejšťastnějším řešením – striktně dané téma znevýhodňuje gratulanty, jejichž doménou není jezuitská či alespoň barokní kultura.
Soubor studií, jenž se prezentuje jako ucelená monografie, tak zbytečně ztrácí charakter specifického žánru „festšriftů“, ad honorem, česky snad jubilejních sborníků. Striktní vázanost tématem zbytečně ochudila některé texty o říznost a myšlenkovou brilanci a donutila jejich autory k plochosti, krotkosti či přímo povrchnosti. Výsledkem je další z řady kolektivně monografických publikací obutá-neobutá, oblečená-neoblečená, učesaná-neučesaná.
Gertraude Zand / Stefan M. Newerkla (eds.): Jezuitská kultura v českých zemích / Jesuitische Kultur in den böhmischen Ländern. Brno: Host, 2018, 469 s.
