Píše Michal Topor
(Echa, 29. 2. 2012)Útlý sborník věnovaný ikoně norské literární scény druhé poloviny 19. století Bjørnstjernu Bjørnsonovi (1832–1910) vyšel jako 28. svazek edice Scholares, v jejímž rámci od roku 2003 Petr A. Bílek a Vladimír Pistorius jednak umožňují studentům pražské filozofické fakulty, zejména adeptům oborů filologických, vyzkoušet si činnosti provázející přípravu knihy (především na úrovni redakce) či dokonce publikovat vlastní práce, jednak dávají prostor menším edičním a jiným počinům badatelů již etablovaných. Šestice drobných „článků“ (jak v předmluvě texty sborníku označuje pořadatel – skandinavista Martin Humpál) postavená pod titul Buřič a buditel Bjørnstjerne Bjørnson (Pistorius & Olšanská 2011) se ujímá dílčích témat-aspektů Bjørnsonova díla a působení, vynechávajíc programově tematiku Bjørnsonova zájmu o slovenský uděl (k němuž se obrací nedávno vydaná kniha Ladislava Řezníčka Bjørnson a Slovensko, Oslo – Praha – Bratislava 2010).
Výčtem: Helena Březinová věnuje pozornost paralelám mezi poetikou středověkých severských ság a některými rysy Bjørnsonova prozaického rukopisu – ukazuje na příkladech, jak určité „strukturní“ rysy ságy došly v Bjørnsonově podání zhodnocení, které je mohlo spínat s dobovou i pozdější (literárněhistorickou) představou literární modernosti. Tématu podobnosti Bjørnsonova stylu a stylu starých ság se potom letmo dotýká (na s. 74–75) i Pavel Dubec ve stati Bjørnsonova role v bojích o norský jazyk, spínaje ovšem tuto „inspiraci“ především s problémem identity, resp. s fascinací „slavnými okamžiky“ národní minulosti. Ondřej Buddeus se – poučen sémiotickým uvažováním Vladimíra Macury – zabývá Bjørnsonem jako autorem příležitostné lyriky, resp. vlasteneckých písní (Bjørnsona také připomíná jako autora nápěvu norské hymny), zajímá ho performativní potenciál těchto textů, založený na specifickém využití jazykových prostředků, krom toho však i na výsostném postavení spisovatele v obrozující se norské společnosti druhé poloviny 19. století. K pojmům „poetokracie“ či „éry poetokracie“, jež se v norské historiografické rozpravě v souvislosti s tímto obdobím objevují, je soustředěn příspěvek Martina Humpála, kterýžto již ve své předmluvě jako úkol sborníku vystavil osvětlení cest Bjørnstjerna Bjørnsona k „věhlasu“, „proslulosti“. Ty jsou pak opakovaně v knize připomínány jako fakt. Jediným, kdo tuto linku problematizuje, je Ondřej Buddeus, který se také pokouší alespoň naznačit proměny zájmu o Bjørnsona – a tedy i kontextů rozumění – až ke své přítomnosti. K výkladu Bjørnsonova díla, s důrazem na jeho recepci v českém světě, svého času přispěl literární kritik a historik Pavel Fraenkl, žijící v letech 1939–1985 v Norsku – Miluše Jiřičková však spíše než povahu jeho interpretačních výkonů (např. s ohledem k Fraenklovu dlouhodobějšímu zájmu o dějiny českého modernismu konce 19. století) velice povšechně a obecně naznačuje metodologické kontury jeho přístupu, doplňujíc toto skrovné pojednání přehledem Fraenklovy kariéry.
Připomíná tak širší dluh, který jen těžko může být zahlazen chaotickou knihou Josefa B. Michla Bjørnson a Československo s podtitulem Aspekty lidství: norsko-československé vztahy 1907–1948 (Brno 1992), a sice absenci zevrubnější studie, jež by odkryla podoby a okolnosti recepce Bjørnsonova díla v české prostředí – mj. úkazů, jakými jsou v krátkém časovém rozmezí let 1911–1913 tak různorodé knihy jako soubor bjørnsonovských textů Eduarda Lederera (Mělník 1910), programově nietzscheánská monografie Svatvečer před zítřkem. Kritika člověka Bjørnsonova Františka Tučného (Praha 1911) či ukázněný, hutný srovnávací „kurz šestipřednáškový“ Arnošta Krause Bjørnson a Ibsen (Praha 1913), v němž mimochodem lze číst i: „Sloh ságy vyrůstá ze situací, z děje na spory rodů islandských upomínajícího, a nebrání básníku, aby se nerozhovořil o významu kostela v životě selském, aby nevsunul krásná líčení přírodní; a jako sága protkána je verši skaldů, tak zaznívají i zde rády písničky, na lidové písně upomínající“ (s. 33–34). Loni vydaný sborník nemá ambici podobnou studii suplovat, ale přesto – rozhodne-li se někdo (jako zde Karolína Stehlíková) psát o Bjørnsonově „dramatice na českých jevištích“, měl by se snad více starat např. o to, jak inscenacím bylo svého času rozuměno, byť příloha – výčet knižních překladů Bjørnsonových her, resp. soupis jejich českých inscenací, může být k tak zaměřenému studiu dobrým východiskem. Bjørnsonovský svazeček zkrátka představuje několik víceméně sympatických dotyků, rozcviček, nikoli však hrábnutí, bez něhož by se nebylo možné obejít.
