Napsal Rudolf Černý
(13. 3. 2019)Projekt Básnické dílo Jana Zahradníčka (GA ČR 15-04068S) vyústil do dvou prostupujících se celků – monografie Jan Zahradníček. Poezie a skutečnost existence a komentované antologie Jan Zahradníček. Čtení o básníkovi z let 1930‒1960. Obě knihy spolu úzce souvisejí ‒ monografie soustředěná na interpretaci klíčových momentů proměn básníkovy poetiky a kontextových, básnických, estetických, filozofických a teologických souvislostí Zahradníčkova díla, nachází dokumentární pandán v antologii, tvořené z komentovaných, chronologicky uspořádaných ukázek ze soudobých kritik a korespondence. Antologie je přitom co do koncepce rozšířením půdorysu edic Čtení o…, které IPSL začal vydávat v roce 2013. Cílem našeho výboru je vytvořit prostřednictvím komentovaných ukázek z dobové publicistiky a básníkovy přijaté i odeslané korespondence mozaiku umělecké biografie Jana Zahradníčka. Prostřednictvím kalendárií má antologie napomoci čtenáři rovněž při orientaci v pozdější recepci Zahradníčkova díla a v péči o jeho básnický odkaz. Přestože je tato kniha založena na širokém fundamentu, vyžadovala pochopitelně určité reduktivní hledisko. Například výběru korespondence sice předcházela kompletní probírka všech dostupných korespondenčních jednotek, uložených v pozůstalosti Jana Zahradníčka v LA PNP, v rodinném archivu a v dalších archivních institucích či sbírkách, do antologie však byly zařazeny pouze partie, které se přímo vyjadřují k Zahradníčkově básnickému a esejistickému dílu. Podobně u kritik a recenzí byly z širokého spektra, které naznačuje kompletní článková bibliografie, vybírány ty, které typově zastupují určitou škálu autorů, estetických stanovisek, hodnotových hledisek či metodických postupů. A v neposlední řadě se i výtvarný doprovod soustředil zejména na proměny básníkovy tváře, prezentoval Zahradníčkovy rodinné příslušníky či nejbližší přátele nebo situace jeho života; z ilustrací pak byly vybírány zejména ukázky grafické úpravy a typografie básníkových sbírek, pokud byla zvolena kresba, opět se zdůraznilo kvalitativní hledisko různorodosti před kvantifikací určitých autorů nebo typů.
Důvod je zřejmý – šlo nám nejen o rozsah publikace, ale také o vystižení co nejpestřejšího pole reflexí a v neposlední řadě také o to, nezahltit čtenáře a zároveň předejít jisté monotónnosti jednotlivých částí publikace. Kniha Jan Zahradníček. Čtení o básníkovi z let 1930‒1960 je tedy výborem, troufáme si ovšem tvrdit, že výborem podstatných textů a ilustrací, které jsou ze soudobého hlediska důležitými pro zhodnocení široké dobové recepce básníkova díla. Tak jak tak je však zřejmé, že řada textů či výtvarných děl zůstala z výše uvedených důvodů nevyužita. Jako příklady tří typů neuplatněných komponentů zde přinášíme: článek Rudolfa Černého Barokní moderna z roku 1935 (nebyl začleněn z důvodu typologického krytí s jinými texty a proto, že Rudolf Černý je v knize zastoupen prostřednictvím jiných textů), a to formou exponované ukázky, dále karikaturu Františka Bidla Jan Zahradníček píše šifrovaný deník… z roku 1936 (v knize je uplatněna Bidlova karikatura Jana Zahradníčka s Vilémem Závadou) a konečně fotografii Jana Zahradníčka spolu s Františkem Halasem, Miloslavem Nohejlem, Karlem Tomanem a Boženou Benešovou z roku 1934 (fotografie byla objevena spíše náhodou před pouhými několika týdny při listování deníkem Prager Presse).
Jw
Rudolf Černý: Barokní moderna
I když přicházejí básníci se sebebouřlivějšími hesly převratu a revoluce, nepřicházejí, aby zrušili zákon, nýbrž aby jej naplnili. Aby zmnožili svou hřivnu bohatství poezie, aby ukázali nové možnosti slova, aby odkryli závoj všednosti z věcí, aby mezi věcmi odhalili nové vztahy a objevili dosud skrytý poměr. Každá báseň se rodí s novou perspektivou, s novým způsobem vidění, zaujímá sama své místo, tak jako básník nemůže dbát na upozorňování zprava či zleva, co má být jeho posláním. Své poslání cítí básník jen a jen v tepu svého srdce, a první a základní povinností básníka, vydávajícího se na cestu, je nedat se zmýlit a svést. Básník je vždy nad kritikem, je ve chvíli tvoření sám na světě se svým úkolem a svěřeným bohatstvím, s bohatstvím tak velikým, pokud je jen obsáhne jeho chtění. Věci jsou ze všech svých stran obsaženy v slovech, v slovech jsou v své nejhrubší a nejtvrdší podobě i v plynném stavu své prahmoty. V slovech je věc v své užitečnosti i ve vlastnosti marnotratné a rouhavé krásy střípku v brázdě zářícího v paprscích zapadajícího slunce.
Všechno bohatství věcí a slov je básníku k dispozici se vší energií, jež je v nich obsažena, leč to vše je v chaosu, v stavu, který se hodí ke všemu. První krok básníkův do tohoto chaotického světa je vždy bolestný. A znakem upřímnosti, kterou právě Flaubert klade jako základní podmínku básníkovi, je reflex tohoto pocitu bolesti. Básník na svém prvním kroku je vyhoštěnec, člověk bez vlasti.
[…] Jan Zahradníček se vydal na svou cestu sám, se svým osudem lidským i básnickým. Jeho postoj v první sbírce Pokušení smrti je postoj člověka, sledujícího tep svého srdce a hledícího v něm vyčíst odpověď na dojmy z okolí i na každý pohyb vlastního nitra. Představu ženy např., byť byla sebe víc vzrušující, nezaznamenává básníkovo srdce, tento seismograf pro váhu věcí, zrychlujícím pulzem. Odtikává spíš život jako kontrast snu: ve snu smysly odpočívají, zatím co je dech, srdce a mysl v pohybu. V této oblasti Zahradníčkovy poezie dech a srdce nejsou vzrušeny spolu se smysly jako ve stavu bdění, ani bez nich jako ze snu. Za jiskření smyslů se jeho dech a srdce spíš zvolní, nedá se vléci: „Ženy, šedé růže, v sen se proměnily. Sním jej za dvojí tmou, jak když slepí spí.“ Není to rezignace, je to výsledek osvobozovacího tažení, končícího kapitulací smyslů, jejich podrobením, nikoli jejich umrtvením. Neboť je ve smyslu básníka, aby utrpením nebyly jeho smysly umrtveny nebo oslabeny: má vnímat barvy, vůně a tvar věcí, a barvou, vůní a tvarem naplňovat slova.
Jistotu prvního kroku nalezl si Zahradníček záhy tam, „wo die Aengste enden und Gott beginnt“, neboť Bůh je na dně lidského srdce i na dně každé věci. Pocit této transcendentní opory lidské i básnické provází ho od počátku na jeho cestě, je si jist „hlubokou rovnováhou kříže“. Na počátku byli člověk a básník spolu. Osvobodivší se básník však ztratil na své lidskosti jen svoji lidskou individuálnost, záhy nemluví jen za sebe, záhy není odpověděn jen za sebe. Kladný poměr člověka k člověku je možný, jen je-li mezi nimi Bůh. Bůh je však i mezi Zahradníčkem-člověkem a Zahradníčkem-básníkem. Básník není strhován náhodnými zájmy a není ani bludným duchem. Jeho krok není tápavý, jeho pohled není těkavý. Nepřechází od věci k jiné, jeho pohled je syntetizující, jeho oči „pijí z prostoru“. Básník nejde svou cestou podle předem stanoveného plánu, neboť ani nezná sil a prostředků, které mu byly dány, které mohou být rozmnožovány a zdokonalovány, a které mu mohou být kdykoli vzaty, takže bude nadál odkázán toliko na to, čeho poznenáhlu pozbývá. Syntetizující pohled Zahradníčkův se nevracel s touž kořistí, když byl vysílán do chaotického světa Pokušení smrti, jako v Žíznivém létě. Tyto první pohledy všemi smysly narážely na nediferencovanou atmosféru. Leč ani tu se nezmocňovaly separované relace jednotlivých smyslů jeho pohledu, nespoutalo jej toliko slovo svým zvukem, ne jenom věc svým tvarem nebo svou barvou. Vše toto by vedlo k plošnosti nebo aspoň k zúžení prostoru jeho světa. Právě ta neizolovanost jednotlivých smyslů, ta současnost jejich relací, která byla až programově zachovávaná a udržovaná, pomáhala vytvořit plastičnost Zahradníčkovy poezie, a poetická plastičnost, toť nadprostorovost, neboť poezie není odkázána jenom na tři dimenze. Trojrozměrnost je znakem realistického umění, ochuzeného umění. Učila nás psychologie o konstrukci nazírací formy času ze změn v prostoru. Leč básník čas přímo vnímá, básník přímo vnímá pohyb i život. A v Zahradníčkově světě nebouří život násilnými změnami v prostoru, není nijak programově hlásaný, projevuje se spíš opisem kontrastu. Nikoliv násilnost v pohybu, nýbrž povlovná pouť oblaků, nikoli křečovitý a unavující život smyslů, nýbrž život, jak se projevuje ve zpěvu skřivana ztajeného v oblacích, onen téměř nepozorovatelný život, jímž kvete květ a zraje obilí. V jeho poezii je táž diskrétnost života, jak mu dává žít příroda, „vždy znovu otvírajíc tvarů zásobárny bezedné, / vždy znovu opakujíc vločku sněhovou a klas a růži, / jako by od stvoření slova stejná řinula se / z tmy jejích úst“. Ono vyčíslení z tohoto místa, neb z jiného: „Bože, jenž stvořil jsi noc, skřivana i zmiji“, to nejsou slova namátkou volená, mají náhodnost umístění kót v krajině, ale také jejich význam v prostoru básníkovy poezie a pro život v něm. Noc, jitro a poledne se zárodkem smrti, to jsou mezníky času, to jsou místa, kde je možno vnímat čas. Vnímat čas, toť v poezii život, a uvědomovat si život znamená uvědomovat si existenci smrti. Takováto velkorysost a obsáhlost pohledu až filozofická je ovocem Zahradníčkova úsilí nedat se zlákat od počátku jepičími projevy života ve smyslech, a bude-li někdy ideou jeho básní atomizace jeho světa, bude sklizeň z tohoto zrání sklizní krystalů. Zatím není jeho pohled poután jednotlivostmi („z prostoru pijí oči mé“), zatím stále v sobě kondenzuje všechnu energii: „Já dechem ohnivým zde všechno v sebe spínám“.
Už tyto znaky, stabilita a řád básníkova světa s oporou v Bohu, velkorysost pohledu, bezohledné úsilí, projev života se svým kontrastem, už tyto znaky dávají tušit řád prostoru a básníkova světa: je to řád barokní. A budeme-li číst po druhé s tímto klíčem Zahradníčkovy verše, dostane se nám až nečekaných dokladů jeho správnosti. Nebudeme stát bezradni nad některými jeho verši, nebudeme v nich vidět bezradný verbalismus či rétorství, nýbrž houževnaté úsilí po konkrétnosti, např. nad verši: „I drsnost příkazů se líbezností stává, / když splnit je vám může býti vhod“. S tímto klíčem otevřeme pokladnice tajemství krás jeho verše a srozumitelnější nám bude na první pohled renesanční postoj básníka a jeho patos: „Uprostřed vesmíru koktajícího mé slovo jasné / zastaví slunce v pohybu, květ dokud neuhasne“ – i antičnost inspirace i v takové básni, jako je Cesta domů: „Ó cesto, k mým chodidlům přilni a veď mne. / Zná dráhu svou klikatá voda a vítr / vždy směrem bezpečným spěchá k své vlasti…“. Ne romantičnost surrealistů s astrologickými mýty, nýbrž oblouk stavby odvážnější –
Čtli jste už, že básníkova cesta není dirigována předsevzatým plánem. Básník nemůže než hospodařit se svou hřivnou, nemůže než sít a sklízet. Každé slovo, jehož bylo nepoctivě nabyto, je cizí svému okolí, nezrodilo se a nevyrostlo spolu s ním. Ani stavba, na níž Zahradníček pracuje, není stavbou snad tematickou. Je to jen a jen čisté usilování, srůst s místem, kde se rodí jeho slovo.
Není náhodou nebo nedostatkem, že se v různých básních u něho objevují podobné verše, podobné slovy, či rytmem, či sousedstvím. Je to po zákonu věcí jeho světa, jež nejsou vázány na jedno místo; mají svobodu pohybu a života, a které místo je jaksi nejfrekventovanější? Je to idea vlastní poetiky básníkovy, dědictví osobního zájmu jeho začátků. „Já“ Žíznivého léta už není napolo člověk a napolo básník Pokušení smrti, je to jen a jen básník s jediným cílem: srůst se svým nástrojem i obráběným předmětem. Básník Hromnic jsou modlící se ústa, modlící se dech, stejně jako básník Věnování a V září, sledující jen dokonalost své činnosti bez ohledu na slova – jejich smysl je stejně dán předem, ideou, zdrojem této chvíle modlitby, leč tento stav, potopení v činnosti, není trans, není to činnost samovolná a mechanická, jak by k tomu snad sváděl její výsledek: na dně Zahradníčkovy poezie je dítě, jež prvně slyší hlasy kolem sebe, hlasy okolí i vlastní hlas. Je to činnost neustále střežená vůlí a dirigovaná vědomím závaznosti k svému údělu a dědictví.
(Rudolf Černý: Barokní moderna. Almanach Kmene 1935‒1936. Redigoval Vilém Závada, graficky upravil Ladislav Sutnar. Praha: Kmen, zima 1935, s. 188‒193.)
(František Bidlo: Kandidáti máchovské slávy, jmenovaní F. X. Šaldou na oslavách Máchových v Národním divadle v Praze dne 22. května, se připravují. Josef Hora zkouší postoj pro svůj budoucí pk8omník, Vítězslav Nezval se neúčastní hašení požáru rodné vesnice Biskoupek na Moravě z obavy, aby se nenastydl a neumřel, Jan Zahradníček píše šifrovaný deník… Literární noviny 8, 1936, č. 19, 5. 6., s. 4)
(Autoren auf der Buchausstellung des „Kmen“. Prager Presse 14, 1934, č. 305, 7. 11., s. 3)
