Píše Michal Kosák
(15. 2. 2012)Na léto 2012 ohlásil Jaromír Nohavica vydání Slezských písní. Nová edice má být praktickou realizací teze, podle níž je autorství básní odesílaných v dvouletí 1899/1900 Janu Herbenovi a publikovaných později pod pseudonymem Petr Bezruč nutno rozdělit mezi Vladimíra Vaška a Ondřeje Boleslava Petra. V chystané knize bude podle Nohavicovy přednášky, kterou 21. listopadu 2011 uspořádala katedra bohemistiky FF Univerzity Palackého v Olomouci, publikováno „dvanáct až třináct básní“, jež Nohavica přičítá O. B. Petrovi. Přesný obsah, uspořádání ani způsob ediční přípravy sice zatím zcela zřejmé nejsou, nicméně v knize se počítá jistě s básněmi Maryčka Magdónova, Setkání a Návrat, pravděpodobně pak s čísly jako Kovkop, Škaredý zjev, Markýz Géro, Já, Uhni mi z cesty, Kdo na moje místo, Hučín či Jen jedenkrát.
Myšlenka, že výlučným autorem Slezských písní není Vladimír Vašek, představuje dnes jakýsi „třetí život“ sbírky, která vyvolávala jinak též spory z hlediska poetiky či edičního řešení. Teze zastávaná například kdysi Jožou Vochalou či po roce 1989 Janem Drozdem spojuje otázku datace a autorství sbírky, přičemž hlavní pozornost se tak směřuje k místeckému pobytu Vladimíra Vaška. Jako hlavní pracovní nástroj pro dokladování je využíváno koordinace vybraných básnických textů s údaji z života O. B. Petra a se zjištěními o dobové realitě. Texty spojované s O. B. Petrem pak například podle Drozda pojí „vlastenectví, vzdor, patos a především osobní účast. [...] Ve všech je básník aktér, nositel děje“ (Dokořán č. 22/2002, s. 50), naopak Vaškovy texty se vyznačují perspektivou „pozorovatele, komentátora“ (J. Drozd: Autoři Slezských písní, Tilia 2003, s. 45). Veškerý tento arzenál s množstvím sugestivních otázek adoptoval pro sebe i Nohavica, ovšem – zřejmě jako variaci na své pojetí bezručovské problematiky – bez udání zdrojů. I on zdůrazňuje neslučitelnost životních osudů a tvůrčích dispozic (údajná nehudebnost) V. Vaška s realitou, která formovala texty některých vrcholných čísel sbírky, a přejímá i drozdovskou klasifikaci „aktér“ versus „pozorovatel“. Přidává několik údajů z dějin kraje zachycených díky fulltextovému vyhledávání skrze Kramerius a jeden zcela vlastní objev, který zveřejnil i v psané podobě na nově zřízených internetových stránkách (www.petrbezruc.cz).
V sekci Život a dílo zde redaktor stránek i autor v jedné osobě J. Nohavica publikoval text Magdonova nebo Magdónova aneb jak se Maryčka vlastně jmenovala, v němž na základě kolísání psaní ve jméně naznačuje, že V. Vašek, který text zaslal 24. 3. 1899 Janu Herbenovi, neznal pořádně jméno postavy, a nemohl být proto ani autorem textu – pouze text přepisoval z dnes ztraceného rukopisu přisuzovaného O. B. Petrovi, kde prý bylo podle místních poměrů jediné možné – Maryčka Magdońova. Na podporu myšlenky, že kolísání ve jméně postavy je něčím zcela výjimečným, se Nohavica v úvodu ptá: „Představte si, že Flaubert váhá: Bóvary nebo Bovary. Vladimír Holan neví: Terezka Planetová nebo Terezka Planétová. Vítězslav Nezval tápe: Manon Lescaut nebo Manón Lescaut.“ K tomu namátkou jen několik příkladů, jak je podobný jev obvyklý: F. X. Šalda v románu Loutky i dělníci boží neví, zda Cornelie nebo Kornelie, kolísá František Gellner (Přístav manželství), Vladislav Vančura (Útěk do Budína a Rodina Horvathova), Karel Čapek (Folten – Foltýn) i Josef Škvorecký (rukopis Zbabělců). V textech Slezských písní rovněž kolísá množství dalších jevů, třeba například Frydek a Frýdek, z čehož by dle Nohavicovy logiky asi také pro autorství O. B. Petra něco závažného plynulo...
Tuto brizantní argumentaci doprovodil Nohavica pro báseň Maryčka Magdónova na přednášce i o postřeh, že ve verši č. 5 by místo znění „Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil“, mělo být „v kolaji“, a to s odvoláním na píseň V kolaji voda. Tím se dostáváme k ediční přípravě, jíž bude text vybraných básní čelit. Nohavica sám v přednášce slibuje, že bude „očištěn“ – pravděpodobně vzhledem k ztracenému a nyní nově „rekonstruovanému“ Petrovu rukopisu. Bude tak nejen „kolaj“ místo „kolej“, „Maryčka Magdońova“ místo „Magdónova“, ale zřejmě také „vévoda Géro“, jak bylo původně např. ve Škaredém zjevu, jelikož „markýz Géro“ je prokazatelně Vaškova varianta (v dopise Herbenovi ze 17. 2. 1899). První sloka z básně Setkání, již Nohavica přičítá Petrovi, by tak nejspíše zněla: „Na řemeni lankasterku, / za kloboučkem sivé péro / v srdci lesa borového / tak mne potkal vévoda Géro“. Tím se ovšem poněkud paradoxně ukazuje, že Vašek ve své „úpravě“ dnes ztraceného textu O. B. Petra vykazoval zcela nevaškovský básnický cit.
Přes veškerou filologickou nepodloženost a vnitřní vachrlatost „petrovské“ hypotézy je zarážející její výdrž. Je to i tím, že se zde na diskusi jen hraje. Jak Drozd, tak Nohavica se stavějí do pozice amatérů, kteří jenjen prahnou po odborné rozpravě, přitom je však jejich pojetí vůči jakýmkoliv reakcím, věcně zpochybňujícím jejich domněnky, zcela intaktní. Drozd například vydal navzdory přesvědčivým výtkám Drahomíra Šajtara své více než sporné výklady beze změny časopisecky a dvakrát knižně. K neodbytnosti této pseudoproblematiky přispívá ovšem i badatelské znepřístupnění některých archiválií v Památníku Petra Bezruče, jež rozvíjení podobných pověstí umožňuje, a v neposlední řadě přednáškové turné, na němž s takto děravou tezí objíždí Jaromír Nohavica moravské univerzity (Ostrava, Olomouc, Brno). Laxnost, s jakou jsou na moravské akademické půdě přijímány hypotézy, jež by vedly k předatování několika podstatných čísel Slezských písní do první poloviny devadesátých let či hlouběji, až do období 1872–1874, svědčí zřejmě o tom, že podle vedení těchto kateder je každá vášeň či „záhada“ kolem literatury v principu dobrá. Jediné však, k čemu mohou být pro studenty Nohavicovy přednášky přínosné, by bylo poznání, že není argument jako argument, a hlavně, že je při výkladu vhodné na prameny odkazovat.
