Píše Jiří Flaišman
(8. 2. 2012)Skupina historiků sdružených kolem editorů Josefa Tomeše a Richarda Vaška učinila pokus nahlédnout dějinné události září 1938 optikou přímých účastníků, respektive jejich vzpomínkových textů. Výsledkem jejich úsilí je publikace Mnichov ve vzpomínkách pamětníků (suplementum časopisu Střed, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., 2012) obsahující devět studií, v nichž jejich autoři analyzují mnichovské události prostřednictvím vzpomínek a pamětí povětšinou významných osobností tehdejší politické scény. Šťastně komponovaný sborník sice neslibuje převratné přehodnocení metodologických východisek, zahrnuje ovšem mnohá z podstatných témat dané oblasti a prezentuje škálu interpretačních přístupů.
Úvodní studie Roberta Kvačka je jistou „mapou“ sledovaného materiálu, upozorňuje na tematickou i hodnotovou škálu dochovaných vzpomínkových textů a zmiňuje též jejich ediční osudy. Důležitá je též Kvačkova snaha zasadit tyto promluvy do širšího kontextu zahraniční memoárové literatury k mnichovským událostem. Josef Tomeš na široce založených biografických základech podává zprávu o vzpomínkových textech významného činitele Československé národní demokracie Vlastimila Klímy, a to s akcentem na Klímovu cestu do Francie v létě roku 1938. Tomešova studie vlastně tvoří jakýsi úvod k chystané edici Klímových pamětí, které se tak připojí k zásadním publikacím např. Drtinovým či Feierabendovým. (Příprava této edice je také součástí grantového výstupu, z jehož podpory vychází i přítomná publikace.) Studie dalšího z editorů, Richarda Vaška, představuje fundovanou interpretaci mnichovských událostí s důrazem na dosud jen částečně publikované memoáry poslance a v roce 1938 ministra československé vlády Františka Ježka. Podobně i Jan Němeček prizmatem vzpomínek Juraje Slávika hodnotí jeho diplomatické angažmá v tehdejším Polsku. Zaměřením k dobovým zápisům ze schůzí Československé strany lidové, které pořizoval její významný činovník Vladimír Červenka, částečně vybočuje z řady Michal Pehr, který v obsáhlé studii líčí postoj lidovců v kritických dnech roku 1938. Historik Petr Šrámek pracuje se vzpomínkami bývalých důstojníků Hlavního štábu československé armády (v přílohách otiskuje krátké ukázky) a Jan Gebhart sestavuje pestrou koláž ze vzpomínek „obyčejných lidí“ (přičemž čerpá mj. ze zápisů v obecních kronikách apod.), v níž sleduje dění ve vybraných lokalitách českého pohraničí ve dnech následujících po přijetí mnichovského diktátu. Informativní studie Valeriána Bystrického představuje českému čtenáři základní deníkovou a vzpomínkovou literaturu slovenských politických činitelů, k níž je (trochu neorganicky k celku sborníku) připojena Bibliografia publikovaných spomienok slovenských verejných činiteľov na roky 1918–1939.
Na závěr sborníku editoři zařadili studii literárního historika Jiřího Brabce, jenž si položil otázku po nástrahách žánru, jakým jsou paměti (v závěru v souvislosti s mnichovskými dny však zmiňuje též dobovou básnickou produkci a její reflexi v historických pracích). Autor se v ní mj. vrací k textu vzpomínek Václava Černého, jimž věnoval pozornost opakovaně již v minulosti, tentokrát se však pokusil o teoretické zobecnění problematiky daného žánru v historiografii. Brabcův svého druhu epilog sborníku Mnichov ve vzpomínkách pamětníků upomíná badatele na potřebu zvýšené kritičnosti při manipulaci s texty této provenience: „Výstavba textu pamětí se opírá o stylizaci identity mluvčího, která je osou vyprávění. Autor nějakým způsobem instrumentuje své já, vytváří nový časoprostor, zredukuje či zase akcentuje mnohé události. Jde o obraz jednoty toho, který promlouvá. Identita člověka však představuje spíše stále probíhající, stabilizující a destabilizující osobnostní proces, než nějakou danost nebo statičnost. Proto vytváření svědectví, které usiluje o věrohodnost, se otiskuje do všech složek promluvy. Hodnotíme v prvé řadě budování jedinečnosti tohoto svědectví, proces formování systému hodnotících zřetelů. Soustředit se na prezentované názory, s nimiž vyslovíme souhlas či nesouhlas (tedy shodu či neshodu se soudobým historickým bádáním), je málo produktivní“ (s. 183).
Česká literární věda z hlediska edičního rozhodně tuto oblast nezanedbává, vydávání memoárové literatury má nepochybně v naší vydavatelské praxi hlubokou tradici. Badatelsky zaměřený projekt, jakým je Mnichov v pamětech současníků (dokončený v minulém roce na půdě MÚA AV ČR), který by systematicky a detailně tento žánr zkoumal, však v literárněvědné bohemistice nenajdeme. Je přitom zřejmé, že pro literární dějepis má výzkum tohoto druhu nepopiratelný význam, třeba pokud jde o podrobnější a plastičtější zachycení toho, co lze široce nazvat literárním životem.
