Napsal Vojtěch Jirát
(31. 12. 2018)Vedle známých studii Arnošta Krause a Pavla Eisnera o „německé literatuře na půdě ČSR do roku 1848“, resp. „německé literatuře na půdě ČSR od roku 1848 do našich dnů“, publikovaných v sedmém díle Československé vlastivědy z roku 1933, je Jirátův text, vyšlý o rok později a programově zaměřený na německy psanou literaturu z Československa první třetiny 20. století, dnes takřka neznámý. Tato přehledová esej, uveřejněná v kompendiu Dvacáté století. Co dalo lidstvu. Výsledky práce lidstva XX. věku, jež obsahuje mj. pojednání Willyho Haase Základy německé literatury od přelomu století a známější výklad Bedřicha Václavka Česká literatura XX. století, nepředstavuje jistěže vrcholný výkon Jirátova germanobohemistického působení, patrného s různou intenzitou během více než poloviny jeho krátkého (1902–1945), ale velmi intenzivního, pedagogicky a vědecky tak plodného života. Patří však k dalším nepřehlédnutelným výkonům meziválečné české germanistiky, která s různou motivací (primárně ovšem „aktivistickou“ ve smyslu česko-německého sblížení chápaného jako přední kulturněpolitický úkol) přibližovala širšímu českému (a slovenskému) publiku literární a kulturní aktivity jejich německy mluvících spoluobčanů a spoluobčanek. Vedle kulturní publicistiky, překladové produkce, univerzitních extenzí na všech třech českých univerzitách nového státu sloužily k propagaci žádoucího pohledu na kulturní spolupráci také státem subvencované či veřejně propagované encyklopedie, naučné slovníky (v této době vycházely nejméně tři), učebnice, čítanky, antologie, ale i adresáře či různá „Alba representantů všech oborů veřejného života československého“. Tyto publikace vytvářely určitý hodnotový kánon těch, jejichž dílo zasluhovalo pozornosti, a nezanedbatelným způsobem formovaly všeobecné povědomí o písemnictví sousedního „menšinového“ národního společenství.
Nepřekvapí proto Jirátovo tradiční rozdělení německy psané literaturu na pražskou a „české a moravské provincie“, jakkoliv výslovně připouští plynulé přechody mezi nimi a automaticky nespojuje veškerou literaturu „provincie“ s nacionalismem či přímo šovinismem. Zájem o Sauerovo, resp. Nadlerovo pojetí literatury jako výkonu artikulovaného v určitém geografickém prostoru, jenž její podobu spoluvytváří i svým etnickým ustrojením a historickou tradicí, lze rozpoznat v pasážích analyzujících Rilkovu tvorbu, i když i zde Jirátova interpretační poctivost doznává, že tento klíč není a nemůže být univerzální (pasáž o Spundovi či nezařaditelnosti dalších autorů, narozených sice na území Čech, resp. Moravy, ale působících většinou mimo ně).
Jedno je však patrné zcela bezvýhradným způsobem: Jirát, stržen (nepochybuji, že upřímně) představou o zásadní úloze spisovatele a překladatele coby prostředkovatele „výhradně pozitivních“ hodnot „těm druhým“ věnoval rovněž podstatnou část své eseje literárním zprostředkovatelům (zejm. překladatelům s čestnou zmínkou též o jedné ženě, A. Auředníčkové), o nichž poněkud apodikticky tvrdil, že „dodnes je tento obor specialitou českoněmeckých básníků“, notabene „většinou z Prahy“. Z české strany pak ovšem lze chápat za jejich předního reprezentanta i Jiráta samotného.
Václav Petrbok
Vojtěch Jirát: Písemnictví československých Němců
Německá literatura v Čechách zažila svou velkou dobu kolem 1400, kdy tu vzniká nejvýznamnější dílo německé rané renesance, Der Ackermann aus Böhmen, mohutná báseň v próze, která co do historického významu i básnické hodnoty nenašla dlouho důstojného následníka; doba reformační konkuruje jen kvantitou, nikoliv kvalitou, (odmyslíme-li si kázání jáchymovského žáka Lutherova Mathesia, který do českoněmecké literatury vlastně nepatří), v dalších stoletích následuje pokles, z něhož německou literaturu v Čechách nevysvobodí ani pobyt vynikajících romantiků v našich zemích, ani přízeň ke kmenovému svérázu. Ebert, Goethem vlídně pochválený, je jen slušný průměr, ostatní je podprůměrné, veliká postava Stifterova náleží mnohem spíše do písemnictví rakouského nežli německočeského v užším slova smyslu. Meissner a Hartmann vděčí za svou popularitu, větší ostatně u Čechů než u Němců, látkám a mladočeskému elánu, nikoli svému umění. Teprve na konci století nastává obrat. Dotud mělo německé písemnictví v zemích české koruny leckterý rys provinciální zaostalosti, nyní mladí básníci se přimykají úzce k směrům a módám v kulturních centrech Berlíně a Vídni, do nichž se často stěhují. Proto literatura za posledních 50 let prochází týmiž vývojovými stadii jako literatura ostatních kmenů německých: naturalismem, dekadencí a novoromantikou, v druhém desítiletí XX. stol. expresionismem, nejnověji pak návratem k realitě, známým jako „nová věcnost“. Ale zároveň s touto kulturní asimilací jde proud opačný: mladí básníci po 1890 hledají styky s českou modernou, Moderní revue přináší jejich básnické i kritické příspěvky, počíná se uvědoměle pěstovat výměna kulturních statků, především cestou překladatelskou. V tom předchází příkladem Friedrich Adler, oddaný tlumočník Jaroslava Vrchlického. V původní tvorbě rozšiřují tito básníci své motivy o české látky, traktované bez národnostního zaujetí, ale s vědomím vlastní odlišnosti. Mladý R. M. Rilke, syn pražské úřednické rodiny a potomek starého selského rodu z ústeckého kraje, zpracovává v své lyrické prvotině Larenopfer (1896) pražské a české motivy, soudobým českým životem se obírá i jeho raná próza (Zwei Prager Geschichten 1899). Ale pražskoněmecké písemnictví kolem 1900 a později se neodlišuje jen látkově od soudobého písemnictví německého; ani asimilovaní spisovatelé nemohou v novém prostředí zapříti svého původu, tím méně spisovatelé bydlící v Praze. Tři prvky vytvářejí odlišnou básnickou fyziognomii pražskoněmecké literatury: české prostředí jim uvádí na vědomí problémy, jiným autorům v té naléhavosti neznámé, a začasté zasahuje i do jejich intimního života (vliv kamenné minulosti i lidové přítomnosti pražské i zálibu v české hudbě v to počítajíc), rakouská kultura společenská i slovesná jim vnuká melancholickou rafinovanost i elegantní požitkářství přezrálých období a otvírá nejhlubší tajemství německého slova i básnického tvaru, židovská rasa, k níž náleží většina těchto spisovatelů, určuje jejich postoj k životu, davši jim do vínku pronikavý, analyticky školený intelekt a prudké reagování na podněty zvenčí. Tyto vlivy vytvořily nejen „pražský expresionismus“ Werfelův, Brodův, Pickův, Fuchsův, zpočátku – reakcí na odkaz smyslům nepřátelského ghetta – zdůrazňující právo živelnosti a přitakávající moderní civilizaci, později hlásající nadvládu ducha nad živočišnými pudy, odpor k válce a soucit s trpícím lidstvem a takto oklikou se vracející k židovství, nýbrž i k melancholicky obludné Praze v románech P. Leppina a démoničnosti V. Hadwigera, předchůdce expresionismu; vytvořily nejen křišťálově jasnou a chladnou próze F. Kafky, dopracovávající se nadlidské a nadživotní dokonalosti, nýbrž i zuřivé reportérství E. E. Kische, zachycující dychtivě všechny projevy současného života. Tyto podmínky nepůsobí však na písemnictví venkovských Němců, a tak městská literatura pražskoněmecká se mnohým svým rysem odlišuje od literatury české a moravské provincie, věrné selskému cítění a selským námětům a tvořícím tak obdobu k říšskoněmecké heimatkunst. Ta ráda zpracovává národnostní boje ve smíšeném území, většinou se zaujatostí, nedovolující autorům, aby byli právi nepřátelské straně. Nejvypjatější nacionalismus charakterizuje knihy H. Watzlika, spisovatele hodnotných povídek ze života šumavských horalů. Jen hluboce založený Pojizeřan G. Leutelt je vzdálen tendence.
Přechody mezi oběma skupinami jsou ovšem plynulé. Venkovští Němci přicházejí do Prahy na univerzitu, poznávají rušný studentský život i národnostní třenice a zachycují své prožitky v románech; K. H. Strobl a R. Hohlbaum zpracovávají milostný poměr mezi německým studentem a českou dívkou, viděnou ovšem očima Čechům naprosto nepříznivýma. I Rilke tvoří přechod: snivá melancholie jeho první lyriky i prózy vyrůstá z pražského měšťanského ovzduší; tichá zbožnost jeho „Knihy hodinek“ a milenectví smrti v poslední sbírce „Duineské elegie“ je však hlasem kraje, z něhož vyšel před půltisíciletím básníkem Ackermanna aus Böhmen, rozhovoru truchlícího člověka se smrtí. (Souvislost se severočeskými předky, genealogicky dokázaná, je v díle Rilkově mnohem zřetelnější než nedokazatelná souvislost s korutanskou šlechtou, od níž rodina chtěla odvozovati svůj původ.) O něco později vydají severní Čechy jiného básníka nábožensko-mystických sklonů, E. Gv. Kolbenheyera, autora děl o mysticích a hledačích pravdy Brunovi, Paracelsovi, J. Böhmovi a Spinozovi.
Také spisovatelé z Moravy vykazují některé samostatné rysy. Odedávna inklinovali spíše k Vídni než k Praze; oba největší básníci Moravy starších generací, Fr. v. Saar a J. J. David žili ve Vídni a tam zakotvil i Rilkův vrstevník R. v. Schaukal, jeden z nejcharakterističtějších německých novoromantiků. Vrstevnictví tu však znamená i naprostý protiklad: zatímco Pražan Rilke, Němci víc a více cítěný jako zjev neněmecký, slovanský, celý život se kolísal mezi západem a východem, mezi ruskou trpnou zbožností a francouzskou láskou k plastické formě, přikláněje se však mnohem spíše k východu než k západu, brněnský rodák Schaukal této alternativy nezná. Vychovanec románských kultur a ctitel aristokratických zvyklostí až do vnějšností a nahodilostí, nikdy nedával najevo svůj původ z germánsko-slovanského rozhraní a úplně se naturalizoval ve Vídni. Zcela zřetelně se liší moravský expresionismus od expresionismu pražského, třebas z díla L. Windera slyšíme hudbu „židovských varhan“, známou z pražských autorů, a třebas romány E. Weisse a H. Ungara se blíží stylisticky i motivicky současným Pražanům. Jejich obzor je však zachmuřenější, jejich analýza více pod vlivem dušezpytného umění Dostojevského, jejich umění, přese všechnu zoufalost, energičtější. Také generace postexpresionistická našla na Moravě výrazného a originálního zástupce v B. Brehmovi, autoru románu o rakousko-srbském konfliktu, vedoucím k světové válce, a jeho dvou nositelích.
Najdeme i některé osobnosti nezařaditelné a některé spisovatele, zařaďované do českoněmecké literatury neprávem. K prvním náleží vídeňský kritik, lyrik a žurnalista Karl Kraus, neúprosný nepřítel vší politické fráze a neupřímného umění, apokalyptický básník obrovitého dramatu o světové válce, přítel a pozdější odpůrce Werflův, příznivec F. Janowitze, rodáka poděbradského, nadaného lyrika, jehož vývoj znemožnila smrt ve válce.
Těžko zařaditelný je i lyrik a dramatik Leo Greiner, novoromantik, svými jevištními díly přiklánějící se k směru novoklasicistickému, dále olomoucký rodák F. Spunda, spisovatel mystických a magických románů, ctitel neklasického Řecka. Ovšem, fantastika a podivínská groteska je jedním, a nikoli nejbezvýznamnějším znakem českoněmecké literatury: vedle napolo fantastického Leppina připomeneme jen Leo Perutze, grafika A. Kubina a přechodného Pražana G. Meyrinka, který v „Golemovi“ a „Noci Valpuržině“ napsal dva chef-d´oeuvry fantastického románu.
Neprávem bývají započítáváni do českoněmecké literatury někteří spisovatelé, jejichž díla nevykazují žádných znaků specielně českoněmeckých: naturalizovaní Vídeňané E. Hadina a F. K. Ginzkey. Zato musíme se v přehledu moderní literatury českoněmecké zmíniti o překladatelích. Zprostředkovatelství mezi německou a českou kulturou se autorům, pocházejícím většinou z Prahy, namítalo samo sebou, zájem a osobní styky vykonaly vše ostatní, a tak již před válkou a za války se objevují z jejich pér překlady, studie a úpravy českých děl: dodnes je tento obor specialitou českoněmeckých básníků. Werfel svým věhlasem pomohl k uznání Březinovi, z Březiny překládá i O. Pick a E. Saudek, R. Fuchs za války se nebojí vydat německy Bezruče a po válce vydat antologii z české literatury, stejně učinil i všestranný tlumočník slovanských děl a překladatel německé poezie do češtiny P. Eisner. Antologii z české prózy vydala Anna Auředníčková. M. Brod dopomohl studiemi i překlady operám Janáčkovým k světovému úspěchu a zachránil úpravou Weinbergrovu i Křičkovu operu před zapadnutím. Ponenáhlu se objevují i samostatné překlady ze starší české poezie, E. Neumann překládá Čechovy Písně otroka; překládá se po Adlerovi znovu Vrchlický a j. V tomto oboru se projevuje souvislost našich Němců s českou zemí zvlášť výrazně a sympaticky.
(Dvacáté století. Co dalo lidstvu. Výsledky práce lidstva XX. věku. Díl VII. Z duševní dílny lidstva. Praha: V. Orel, nakladatelství a knihkupectví společnost s r. o. [1934], s. 123–126.)
