Píše Michal Topor
(11. 1. 2012)Nakladatelství Böhlau (Köln – Wien) v průběhu roku 2011 představilo novou ediční řadu, nazvanou Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert; jejími garanty jsou Steffen Höhne, Alice Stašková a Václav Petrbok. Prvním svazkem, který byl v jejím rámci vydán, je soubor šestnácti statí nazvaný August Sauer (1855–1926). Ein Intellektueller in Prag zwischen Kultur- und Wissenschaftspolitik (usp. Steffen Höhne, 2011), který lze číst také jako encyklopedii svého druhu, v různě rozvinutých odbočkách či črtách kolem jedné kariéry inscenující bohatě zalidněný svět přátel, kolegů, spolupracovníků, žáků.
Sauer vystudoval v letech 1873–1877 ve Vídni germanistiku, v semestru 1877/1878 pobýval v Berlíně, mj. také jako účastník literárněhistorických seminářů Wilhelma Scherera (korespondenci mezi Sauerem a Schererem z let 1877–1886 bohatě využívá ve svém textu o počátcích Sauerovy akademické kariéry Mirko Nottscheid, s. 105–132, základům Sauerovy filologické práce se ve sborníku hlouběji věnuje Ralf Klausnitzer, zejména v kapitole „Treue, Ehrlichkeit, Liebe, Geduld“. Die Bildung des Philologen, s. 200–205). V roce 1879 se Sauer ve Vídni habilitoval a počal pedagogicky působit – nejprve na univerzitě ve Lvově, od roku 1883 ve Štýrském Hradci. Již v roce 1880 usiloval o pražské angažmá – marně, a to i přesto, že Scherer do Prahy Johannu Kellemu poslal doporučující dopis; povolán byl tehdy nakonec Sauerův vídeňský přítel Jakob Minor. Do Prahy Sauer přišel až v roce 1886 – jen několik let po rozdělení pražské univerzity do dvou jazykově rozlišených institucí – a stal se nadlouho zásadní, formující postavou pražské německojazyčné germanistiky, aniž uvízl pouze v jejím světě – jak ukazuje např. příspěvek Myriam Richterové a Hanse-Haralda Müllera Gründung des Euphorion und Modernisierung der Germanistik (s. 147–174).
Svými odbornými deklaracemi a počiny se přitom Sauer vědomě vyrovnával se situací, ve které se v osmdesátých a zejména v devadesátých letech ocitla nejen pražská německá univerzitní věda. Základní momenty Sauerova kulturněpolitického působení přehledně v úvodní stati sborníku modeluje Steffen Höhne. Zdejší Němci čím dál silněji pociťovali to, že jsou menšinou, vytlačovanou českým kulturním i politickým aktivismem z řady letitých pozic. Za změněných podmínek bylo třeba zřetelně pojmenovat, resp. vybudovat smysl německé přítomnosti ve ztrácené, nesamozřejmé krajině. Proto se Sauer od roku 1894 výrazně podílel na provozu Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen (založena roku 1891 jako protiváha České akademie věd a umění), včetně edičního projektu Bibliothek deutscher Schriftsteller aus Böhmen, Mähren und Schlesien, který společnost podporovala; proto se Sauer také pustil do vydávání časopisu mnohostranně zaměřeného právě k dějinám a aktualitám života Němců v Čechách (měsíčník Deutsche Arbeit vycházel od roku 1901) a tolik mu záleželo na úrovni pražského Německého zemského divadla atd. Naznačená perspektiva našla ostatně svůj protějšek také v metodologické oblasti – připomeňme proslulou Sauerovu rektorskou řeč Literaturgeschichte und Volkskunde (1907), jejíž pojmovou výbavu zevrubně a nápaditě ve sborníku pojednal Karl Braun (s. 359–390), s upomínkou ke konsekvencím, jež ze Sauerova pojmosloví později vyvodili Josef Nadler či – radikálněji – historik Josef Pfitzner. Soustředěný zájem, který Sauer věnoval německojazyčné tvorbě (jejím dějinám) na českém území, paradoxně a zároveň logicky osvětloval i oblasti, blízké (aspoň potenciálně) bohemistickým badatelským zájmům – jak objevně načrtl ve svém příspěvku Václav Petrbok.
Řada Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert prozatím čítá tři svazky – vedle Sauera se pozornosti dočkal Franz Spina, klíčová postava pražské německojazyčné slavistiky (Franz Spina /1868–1938/. Ein Prager Slavist zwischen Universität und politischer Öffentlichkeit, eds. Steffen Höhne a Ludger Udolph, 2012), a nedávno se v nabídce nakladatelství objevil sborník Kafka und Prag. Literatur-, kultur-, sozial- und sprachhistorische Kontexte (eds. Peter Becher, Steffen Höhne a Marek Nekula, 2012).
