Odpověděl Jiří Opelík
(E*forum, 5. 9. 2018)Přinášíme další rozhovor s Jiřím Opelíkem, který přichystal pro Týnecké listy (Měsíčník obce Velký Týnec, 28, 2018, č. 8, 10. 8., s. 23–24) Petr Hanuška. Tentokrát o ediční přípravě Povídek Ladislava Grosmana (Spisy L. G., sv. 2, Praha, Filip Tomáš – Akropolis 2018) a souboru Když klec je pořád na spadnutí (Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984, Praha: Torst, 2018).
Grosman, Přidal, Zábrana aneb O dvou knihách a třech velkých osobnostech s editorem Jiřím Opelíkem
Pane docente, přede mnou leží knížka Povídek Ladislava Grosmana (1921–1981), která je druhým svazkem jeho pětidílných Spisů, jež začalo vydávat nakladatelství Akropolis. Obávám se, že autorovo jméno dnešnímu čtenáři příliš mnoho neřekne – snad jen s jedinou výjimkou, že je autorem literární předlohy oscarového filmu Obchod na korze. Pojďme jeho slovesnou tvorbu alespoň stručně představit.
Máte pravdu, jméno Ladislav Grosman říká dnes něco jen pamětníkům šedesátých let minulého století anebo těm filmovým fanouškům, kteří berou na vědomí scenáristy nebo aspoň scenáristy oscarových filmů; Grosman totiž napsal (podle vlastní novely) scénář k Oscarem vyznamenanému filmu režisérů Kadára a Klose Obchod na korze. Rodák z Humenného jakožto žid už nesměl maturovat na gymnáziu v Michalovcích; válku přežil paradoxně „skryt“ v řadách vojenské pracovní služby a v táboře nucených prací, po potlačení Slovenského národního povstání se skrýval v horách. Ztrativ koncem války rodiče a tři z pěti sourozenců, přestěhoval se v roce 1945 do Prahy, kde absolvoval dvě vysoké školy a kde se zprvu živil jako nakladatelský i časopisecký redaktor, po slibných literárních začátcích pak od roku 1965 jako scenárista barrandovského studia (česky psal teprve od roku 1958). Emigroval s rodinou hned začátkem září 1968 do Izraele, kde nakonec na telavivské univerzitě přednášel slovanské literatury a tvůrčí psaní. Napsal toho hodně, ale knižně toho za svého života moc nevydal: ještě v Praze novelu Obchod na korze a soubor próz Nevěsta, poté uplatnil až svůj čtvrtý pokus o knížku povídek v českém exilovém nakladatelství v Curychu (Hlavou proti zdi, 1976). Takže berme plán na jeho Spisy jako nakladatelsky odvážný pokus splatit starý dluh.
Povídková kniha Nevěsta vyšla v roce 1969 po autorově emigraci do Izraele. Jaké místo v tehdejším literárním kontextu svými tématy, motivy či stylem zaujala? Stačila na ni reagovat tehdejší literární kritika?
Nevěsta měla hroznou kliku, vyšla totiž přibližně v době nástupu nového Husákova vedení KSČ (duben 1969), kdy se politika tzv. normalizace teprve začínala formovat. Víme, že zakrátko si žádný spisovatel-emigrant v českých nakladatelstvích nejen „neškrtl“, ale začal být dokonce soustavně vymazáván z paměti českého čtenáře, leč Nevěsty se to ještě netýkalo: byla až do léta běžně recenzována – vyšel o ní dokonce referát v Rudém právu (!) od Štěpána Vlašína (!). Látkově těžily prózy této knihy z osobitého mírového i válečného života východoslovenských židů, což u autora Obchodu na korze nebylo žádné překvapení – tato látka byla pro Grosmana primární a provokovala ho vždy k jeho nejlepším literárním výkonům.
V exilu autor vydal jedinou knihu nazvanou Hlavou proti zdi. Reflektuje autorovu novou existenční situaci, nebo v ní převažují vzpomínky na ztracenou domovinu?
Ani to, ani ono. Grosman se touto knihou chtěl připomenout jako někdo, jehož spisovatelství nezaniklo s emigrací, tedy jako profesionální literát, což znamená, že se chtěl konečně zase jednou prezentovat novou knihou, výborem ze své současné povídkové tvorby, a to texty, jež považoval – pro sebe – za vskutku reprezentativní. Proto svou knihu postavil na třech pilířích: nosném oddílu složeném z povídek východoslovenských, poté na oddílu povídek řekněme pražských, hodně literátských, a nakonec na oddílu sestaveném z povídek ukotvených už v jeho nové, izraelské vlasti a v její aktuální problematice.
Pojďme k přítomnému druhému svazku Grosmanových spisů. Jistě to musel být nelehký ediční oříšek, protože jste ho připravoval z textů publikovaných časopisecky či ze zachovaných rukopisů. A těch zřejmě jednak nebylo málo, jednak možná nedosahovaly úrovně již editovaných textů, popř. s nimi měl autor různé záměry…
Mým úkolem bylo připravit pro Spisy Ladislava Grosmana reprezentativní antologii z jeho povídek. Vybírat jsem však měl nejen z povídek knižně nebo časopisecky už tištěných, nýbrž i z povídek dosud netištěných. Těch jsem měl doma plné dvě krabice z autorovy pozůstalosti. Bylo jich mnoho desítek, strojopisných, leč autorovou rukou dále revidovaných, skoro všechny v několika verzích, bohužel většinou nedatovaných. Byla to docela fuška udělat z toho všeho soubor, který by měl svou logiku vývojovou i kompoziční – způsob své práce jsem detailně popsal v ediční poznámce.
V rukopise zůstal povídkový soubor Ze země mléka a strdí. Proč jste ho do knihy nezařadil? Dočkají se ho čtenáři v rámci jiného svazku?
O množině povídek, již Grosman nazval Ze země mléka a strdí, zmínil jsem se už v ediční poznámce ke svazku Povídky: musel jsem totiž vysvětlit, proč jsem tuto množinu při pořádání Povídek pominul. Jde totiž o množinu přimykající se k dosud nevydanému celku nadepsanému Dopisy Mileně, tj. k celku fiktivních (literárních) dopisů, jež Grosman adresoval své kamarádce a někdejší barrandovské spolupracovnici Mileně Králové, rovněž posrpnové emigrantce (žijící s rodinou ve Švýcarsku), aby jimi evokoval vnitřní situaci v Izraeli přepadeném egyptskými a syrskými vojsky za tzv. jomkipurské války (říjen 1973). Dopisy Mileně budou osou dalšího svazku Grosmanových Spisů, do jehož ediční přípravy jsem se právě pustil. Už vím, že tyto fiktivní dopisy doplním jak reálnými, poštou doručovanými dopisy téže adresátce, tak povídkami vybranými právě z množiny Ze země mléka a strdí. Nevím však ještě, kolik jich vyberu, kolik jich před mým „kritickým zrakem“ obstojí – vždyť s prací teprve začínám.
Druhou knihou, kterou mi Jiří Opelík udělal velkou radost, je svazek vzájemné korespondence překladatelů Antonína Přidala (1935–2017) a Jana Zábrany (1931–1984) z let 1963 až 1984 nazvaný Když klec je pořád na spadnutí. S jeho přípravou je spojen, jak prozrazujete v ediční poznámce, váš silný osobní příběh…
Své ediční počiny – podobně jako témata svých odborných prací – jsem vždycky potřeboval mít podepřeny i nějakým osobním důvodem, ale tady, v případě edice korespondence mezi Antonínem Přidalem a Janem Zábranou, mi má osobní motivovanost připadala dvojnásobná. Bral jsem svůj úkol nejen jako profesionální, ale přímo jako mravní povinnost, vždyť šlo o dva lidi generačně a lidsky nesmírně mi blízké, které jsem zároveň pro úroveň jejich tvorby obdivoval, kterým komunistický režim hodně ztrpčil život, ale kteří proti němu statečně prosazovali hodnoty, v něž věřili. S Přidalem jsme se natrvalo spřátelili už koncem padesátých let v prostředí brněnského literárního časopisu Host do domu, se Zábranou († 1984 v pouhých 53 letech) jsme v Praze bydleli kousek od sebe, a jakkoli jsme patřili k rozdílným kulturním okruhům, usilovali jsme o realizaci týchž hodnot a navzájem si v tomto úsilí fandili. Edice byla upečena v nekonvenčním prostředí: já ležel v nemocnici na lůžku v brněnské Nemocnici u svaté Anny, Přidal mě tam přišel navštívit a zároveň se o něčem poradit. Paní Marie Zábranová mu právě vrátila dopisy, které v letech 1963–1984 příteli Zábranovi posílal; a když je teď doplnil přijatými dopisy Zábranovými a celek vzájemné korespondence si znovu přečetl, zdálo se mu, že právě tento celek se jaksi deprivatizoval a nabyl významu, či lépe významů, které by mohly zaujmout i dnešní čtenářskou obec, Tonda nevěděl, zda se nemýlí; nevěděl, které z brněnských nakladatelství s edicí oslovit; a nevěděl, jak konkrétně edici pojmout. Vleže jsem mu nabídl, že si větší ukázku přečtu a povím mu svůj názor, že věc projednám s redaktorem pražského nakladatelství Torst Janem Šulcem a že knihu sám připravím edičně. Koncem roku 2016 jsem dostal xerokopie korespondenčního celku a mohl začít pracovat. Začátkem roku 2017 Tondu u Svaté Anny operovali, 5. ledna jsem ještě od něho z „jipky“ dostal pozitivní esemesku, ale 7. února tam na následky operace umřel. V tu chvíli jsem svůj ediční závazek pocítil s desateronásobnou naléhavostí.
Přiznám se, že jsem knihu otevíral s určitým napětím, otazníkem, očekáváním. Zajímalo mě, co oba kromě identické překladatelské profese/poslání spojovalo? Jak jste tento faktor vnímal vy, člověk, který měl rozhodnout, zda jejich vzájemný písemný styk svým obsahem překračuje rámec pouhého soukromého mezilidského kontaktu a je přínosný pro širší čtenářský okruh?
Na počátku této známosti byla spolupráce básníka a překladatele Jana Zábrany a externího redaktora Hosta do domu Antonína Přidala, taktéž básníka a překladatele a navíc i rozhlasového publicisty a dramatika. Zábrana chtěl být v Hostu tištěn, Přidal o tom rozhodoval a stál o to. Jakkoli každý z nich byl svéráznou osobností, přišli při této spolupráci brzy na to, že mají nejen podobný vkus a hodnotový žebříček, nýbrž v mnohém ohledu i podobnou životní zkušenost, nehledě k tomu, že jsou oba náruživými čtenáři a pokoušejí se aktivně uspět v týchž literárních sférách. To vše mezi nimi podporovalo názorovou výměnu a vyvolávalo vzájemnou lidskou sympatii. Od ní už pak byl jen krůček k přátelství, nadto k přátelství, jež mělo své specifické, rozuměj profesní téma. Byl tu jen jeden problém: dělila je vzdálenost 250 kilometrů, takže se vídali jen zřídka, to když Přidal jezdíval do redakcí pražských nakladatelství a Zábrana do brněnské redakce Hosta do domu (v letech 1966–70 tu byl členem redakční rady, která se scházela jednou měsíčně). Jenže když Hosta normalizátoři v roce 1970 zastavili a z Přidala udělali na celé desetiletí zakázaného autora, jezdit přestali. Byli odkázáni na dopisy naťukané na psacím stroji, leč právě z nich víme, že byli natolik a přímo nelítostně zapřaženi do práce, že by na osobní styk stejně měli málo času. Bylo to zkrátka dopisové přátelství. Všecko vzájemné museli „vyřizovat“ písemně, což však paradoxně mělo i svůj klad, neboť to zvýšilo specifickou váhu této korespondence: napsali si to, co si jinak přátelé běžně „vyříkají“, a co se proto bez náhrady ztratí – takto to zůstalo uchováno pro ně i pro jiné. Samozřejmě nikdy nepočítali s tím, že by jednou jejich korespondence mohla být tištěna, takhle samolibí nebyli.
Nebyl jsem tím, kdo o jejím vydání rozhodl, jen jsem podpořil či potvrdil prvotní záměr Přidalův. V ediční poznámce přetiskuji jeho dopis, v němž mi vypočítal leitmotivy svého dopisového styku se Zábranou. Pro mne je vydání této korespondence primárně ospravedlněno její ojedinělou dokumentární hodnotou. Dva významní představitelé své generace, jejichž tvorba bude myslím teprve doceněna, vydávají tu – nezáměrně, o to však důvěryhodněji – autentické svědectví o svém uměleckém i existenčním zápase v podmínkách diktovaných zrůdnou a pustošivou totalitní mocí. Vidíme názorně, jak to doopravdy chodilo: jak enormní mravní a koneckonců i fyzické nároky to kladlo na zúčastněné jednotlivce, jaké důsledky to mělo pro jejich rodiny, jak to fungovalo v kulturních, především nakladatelských institucích navenek i v jejich zákulisí, jak solidarita vítězila nad diktátem. Nahlížíme, jak u obou našich korespondentů šly ruku v ruce vnitřní příkaz uchovat si rovnou páteř a vrcholný profesionální výkon (především překladatelský), jak ani nepříznivé pracovní podmínky nezabránily spontánním profesním diskusím obou přátel, a to zejména na poli teorie a kritiky překladu, jak jim právě obcování s vysokým uměním pomáhalo v každodenním životě.
Myslím si, že edičně připravit takový svazek musí být ještě komplikovanější než v předchozím případě se slovesným dědictvím Ladislava Grosmana. Navíc každý list je na konci doprovázen bohatým poznámkovým aparátem. Pro ilustraci – vysvětlujete odkazy k domácím i zahraničním kulturním osobnostem, k textům, ke knihám, k dobovému kulturnímu i politickému provozu i kontextu, k překladatelským problémům atd.
Editorovou povinností je všemožně napomoci dobrému a plnému porozumění těchto dopisů, a to už proto, že byly napsány před drahným časem (konkrétně před 55–34 lety). Čtenářům všech stupňů vyspělosti a zasvěcenosti musejí být objasněna jména, nadpisy, data, cizojazyčné formulace, souvislosti všeho druhu, především pak dobové souvislosti, to, co je dnešku už skryto, ale co umožní minulost evokovat v šíři potřebné k porozumění otiskovaných dopisů. Ostatně mě tahle vysvětlovací práce (ve svazku obohacená přetiskem dalších relevantních textů obou korespondentů) baví a mám v ní dlouhou zkušenost, datující se od let 1955–56, kdy mně jako začínajícímu asistentovi na olomoucké bohemistice moji vzácní kolegové, literární historik Oldřich Králík a lingvista Miroslav Komárek, svěřili úkol doprovodit vysvětlivkami 8. svazek Kritických projevů F. X. Šaldy. Objevil jsem tehda ve svém odborném zájmu novou pevninu a od té doby na ní stále víc zdomácňuji, jsem rád užitečný druhým. Doufám, že takovým budu i v případě této edice.
V čem si myslíte, že přítomný svazek může současného zájemce o českou literární historii, resp. o překladatelství obohatit?
Editor každé knihy si samozřejmě přeje, aby si jeho edice našla širší okruh čtenářů a aby se tito čtenáři rekrutovali ze všech generací. Bylo předem jasné, že se kniha Když klec je pořád na spadnutí nemůže stát žádnou populární četbou a už vůbec ne bestsellerem, ale myslím si, že její publikum nemusí zůstat omezeno na pár literárních historiků, nýbrž že je s to oslovit především ty z vyspělejších čtenářů, kteří si třebas početli v Zábranových překladech Babela, Bunina, Pasternaka, G. Greena, mnoha detektivkářů, amerických beatniků aj., nebo v Přidalových překladech P. Whitea, J. Hellera, D. Lodge, L. Rostena, G. K. Chestertona aj. a chtějí se o těchto překladatelích dovědět něco bližšího, kteří se zajímají o českou historii a literaturu druhé poloviny 20. století nebo kteří jsou jednoduše zvědavi, jak takové knižní sebrání dopisů vlastně vypadá.
