Píše Tereza Šnellerová
(10. 7. 2018)Deset let po vydání prvních, nebeletristických svazků uzavírá Triáda edici Spisů Andreje Stankoviče dvěma svazky shrnujícími na více než osmi stech stranách (s propojenou, navazující paginací) jeho původní básnickou tvorbu. Zaceluje tak nejen svou řadu, ale i dluh vůči básníkovi, jehož poezie vychází sedmnáct let po jeho smrti více méně v úplnosti poprvé. Spojení „více méně v úplnosti“ je zde na místě především vzhledem k historii vzniku textů, k okolnostmi vynuceným opakovaným cézurám mezi vznikem básní a jejich uveřejněním, a také vzhledem ke Stankovičovu naturelu, jeho radostnému uvádění básní v život: ze samizdatových znění např. přijímal za své některé chyby v přepisech, které jeho veršům dávaly nový smysl, své dokončené texty často rozdával přátelům a některé tak mohou být podnes v oběhu, nedohledány. Jako kritérium pro zachycení výchozího znění básní si editorka Lucie Bartoňová ve spolupráci s Robertem Krumphanzlem zvolila jejich první uveřejnění. Vydání se soustředí na chronologii sbírek – Knihy básní poprvé umožňují číst Stankovičovo dílo nespletitě (pořadí sbírek vydaných v devadesátých letech tiskem nekorespondovalo se sledem, v jakém jednotlivé texty vznikaly) – tedy v podobě, v jaké vstupovalo do povědomí a literárního dění, ať už jako samizdat, oficiální publikace či bibliofilie.
První díl básnických knih obsahuje sbírky vydané strojopisně: vedle dvojsbírky z šedesátých let Noční zvuk pionýrské trubky – Patagonie (1979) jde o Osvobozený Babylon (Slovenský Raj) (1979) a Variace. Kecybely. Elegie. Nikdycinky (1984). Druhý díl pak přináší první sbírku vydanou oficiálním tiskem To by tak hrálo, aby nepřestalo (Dedikace, variace, elegie a torza) (1995), dále omezeně rozšířenou bibliofilii Obskurník (1999) a zejména dosud v celku nevydaný konvolut textů/sbírku Šarišské haiku (z něhož byla významná část publikována v květnu 2001 v Revolver Revue). Titulní strany všech jmenovaných sbírek jsou v knize nadto opatřeny vročením jejich dokončení, což umožňuje udržet si představu o Stankovičově periodicitě publikování či tempu psaní.
Celek v závěru druhého dílu doplňuje oddíl 125 básní vybraných z pozůstalosti a dalších básní nezařazených do předchozích sbírek či básní z příležitostných samizdatových i exilových periodik a několika vydaných oficiálně. Tento oddíl je charakterizován jako jakýsi dovětek k básnickému odkazu A. S. a jsou do něj pojaty všechny dosud nalezené básně splňující minimální editorskou podmínku – existují ve strojopisném přepisu či je jejich znění jinak upevněno (disketa, počítačový tisk), a předpokládají tedy jistou míru finalizace (rukopisné básně ponechává vydání stranou). Nad výsledným souborem může čtenář váhat. Nestandardnost řešení je nicméně dána povahou Stankovičova díla, které je nejen editorskou, ale i textologickou výzvou: „Otevřenost básnické výpovědi se vzpírá fixaci do uzavřené, ‚nehybné‘ podoby. S tímto vědomím jsme přistupovali k ediční přípravě, aniž bychom však rezignovali na vydavatelskou odpovědnost, která usiluje o garanci textové spolehlivosti a předkládá textologicky jakžtakž jednotně připravené literární dílo“ (s. 379). Oddíl „básní nezařazených“ má v rámci celku ilustrativní charakter, může se stát pramenem nového vhledu do Stankovičovy poezie, její interpretace. Nalezneme zde například cyklus Triptych v adventu, jehož fragment je součástí sbírky Šarišské haiku, či jinak provázané básně: například Tellurické zrcadlo I. – stejnojmenná báseň s pořadovým číslem III. je součástí sbírky Variace. Kecybely (v poznámce k jednotlivým básním posledního oddílu je omylem uvedeno II.).
Tyto dílčí sporné momenty však nezpochybňují mocný a pečlivý ediční počin. Souborné kritické vydání Stankovičovy poezie s rozsáhlým edičním aparátem umožňuje číst celé jeho dílo kompaktně zachytit podstatné motivy jeho poetiky a v různočtení i změny mezi jednotlivými vydáními. Básníkovi se tak s odstupem dostává plné a nové pozornosti. Vedle obsáhlého komentáře přináší vydání i dodatek ke strofickému členění v případech, kdy z úpravy delších básní nelze poznat, zda byl konec stránky i koncem strofy, dále abecední soupis básní a incipitů a medailon autora z pera Michaela Špirita. Poznámky k jednotlivým básním navíc zohledňují Stankovičův způsob zacházení s vlastní tvorbou a nápady, odkazují na užití téhož názvu pro dvě různé básně, přesun jednotlivých veršů či další variace. V zachycení tohoto charakteristického básnického postupu, provázaného navíc s bytostnou aluzivností, by však mohla být edice dovedena ještě dál – napomoci tomu mohly jmenný rejstřík či stručné vysvětlivky, jaké lze nalézt u nedávných nových vydání Stankovičovi poetikou blízkých autorů, jako jsou Jiří Kolář (Prometheova játra/Trilogie, eds. Jakub Říha a Petr Šrámek) či Ivan Martin Jirous (Magorova summa III., ed. Martin Machovec).
Graficky se Knihy básní liší od předchozích nebeletristických svazků sebraného díla (2008 – Josef Florian a Stará říše a Co dělat, když Kolja vítězí); sjednocující typografie Viktora Karlíka a šedý plátěný, samizdat evokující přebal odkazují zpět k prostředí, z něhož Stankovič vyšel, a zároveň svou prostotou vkusně směřují pozornost k textu.
Přítomná edice dokazuje, že Stankovičovo dílo není jen dobovým dokumentem, ale poezií existenciální životní hry. Svéhlavá, někdy až sžíravá ironie se v ní mísí s hlubokou elegičností. V jiskřivých kontrastech komponovaných obrazů, literárních aluzí a zvoleného jazyka, v užití hříček z ústní lidové slovesnosti a v borcení očekávání něčeho důvěrně známého, které je touto básnickou řečí vyvoláváno, vyrůstá svébytná autorova poetika. Ta se postupem času v odstínech proměnila (graficky se rozmělňuje stavba básně, přibývá kratších forem, do popředí se dostává lyrický subjekt v první osobě), její sevřenost a nepokojné poselství však trvají.
Andrej Stankovič: Knihy básní 1, 2. Praha: Triáda, 2017, 878 s.
