Píše Michal Kosák
(Echa, 14. 12. 2011)„Nemáš z toho vlastně strach?“ ptal se Martina C. Putny Martin Bedřich na začátku debaty s názvem Jak (ne)vydávat Jakuba Demla, jež se uskutečnila v barokním refektáři dominikánského kláštera u Sv. Jiljí 6. října 2011. Bedřich tak chtěl zjistit, zda se budoucí pořadatel neleká množství práce, která ho v příštích letech – mluví o 13 až 15 – čeká na třinácti svazcích Demlových Sebraných spisů, chystaných již od příštího roku nakladatelstvím Academia. U dominikánů, kteří jsou držiteli demlovských autorských práv, měl dle pozvánky M. C. Putna představit mj. svou vizi těchto spisů společně s rozkladem, jak se jeho koncepce souboru liší od těch přibližně deseti předešlých pokusů. Součástí večera byla vedle Putnova exposé i diskuse (zvuková nahrávka z večera zde), v níž zazněly také komentáře Daniely Iwashity a Markéty Kořené, představitelek odlišně koncipovaného projektu navazujícího na Dílo Jakuba Demla, jak jej v samizdatu mezi lety 1978 a 1983 uspořádali a ve třinácti svazcích vydali Bedřich Fučík a Vladimír Binar. (Komentář Dominika Melichara k diskusi a další ohlasy viz na http://logrmagazin.cz.)
Putnova představa Sebraných spisů Jakuba Demla je částečně zřetelná jeho kritickým zhodnocením edičního výkonu Timothea Vodičky na Díle Jakuba Demla (1 sv., 1948) a především rozborem přístupu dvojice Fučík–Binar. V rámci večera reprodukoval výhrady formulované již ve fučíkovské kapitole své knihy Česká katolická literatura 1918–1945 (Torst 2010). Samizdatové čtenářské vydání Díla Jakuba Demla, jehož rozsáhlá důvodová zpráva mluví o edici jako o „praktické interpretaci“, je u Putny právě pro domněle subjektivní výkladové zásahy do textu odmítáno s tím, že zvolené postupy vedou k uhlazování vnitřních rozporů, k eliminaci temnějších stránek a stírání fragmentárnosti Demlova díla. Práce B. Fučíka a V. Binara je proto v Putnově knize de facto vylučována mimo rámec běžné ediční praxe. Proti rozvrhu samizdatové edice tedy Putna staví koncepci vydání, jež má míru interpretace snížit (se zřejmě polarizujícím či naivním prohlášením, že „interpretaci nemá žádnou“, na něž se soustředilo největší množství reakcí v diskusi). Má se to udělat chronologicky uspořádaným kompletem Demlovy původní a překladové tvorby vydaným „obyčejně, podle běžných edičních pravidel, tak jak to Deml napsal“. Verze a varianty budou částečně řešeny v kritickém aparátu, dílem, při výrazných odlišnostech, budou, jak vedoucí editor ve svém představení konstatoval, přetištěny dle chronologie na příslušných místech. Putnovou snahou je tak také, stejně jako v jeho výboru z Karla VI. Schwarzenberga (2007), prezentovat i autorovy kontroverzní, antisemitismem či jinak odpuzující texty.
Jak už to někdy bývá při polemickém vymezení, je Putnova koncepce nejen neobsažná a nezřetelná, zato rezolutní, především je ale vnitřně a nereflektovaně provázaná s pojetím fučíkovsko-binarovským, od něhož se chtěla distancovat. Je totiž chronologie a „chronologie“. Jestliže jsou například Soubor díla F. X. Šaldy nebo Spisy T. G. Masaryka pořádány chronologicky ve svazcích, jejichž skladba je dána pouze technicky pojatým rozmezím let, tj. díl není odrazem jakéhosi vymezení samostatných tvůrčích období, staví Putna svou koncepci na tzv. „principu hnízd“, kdy jednotlivé svazky reprezentují i odlišná období tvorby – má tak být například svazek sokolský, šporkovský nebo expresionistický atd. Za touto „osmyslenou“ chronologií se nedá skrýt interpretace, která onu fragmentárnost, rozbíhavost a zvrstvenost díla ve skutečnosti potlačuje, tentokrát však pod „objektivistickým“ nátěrem. K tomu se přidávají pochybnosti o možnosti naplnit ona „běžná ediční pravidla“. Nic takového není a pokud by bylo, určitě mezi ně nepatří mechanicky aplikovaná zásada volby prvního vydání, podle níž chce M. C. Putna postupovat. Nicméně základní podmínky ediční práce – totiž sestavení kompletní bibliografie (k dispozici je pouze soupis knižně vydaných Demlových textů, jejž připravil Jiří Dostál, in: Vladimír Binar: Čin a slovo, Triáda 2010, s. 475–514) a náležité zpracování rukopisů – zůstávají v této nebojácné „koncepci“ zřejmě stranou. Snad právě proto Putna ve svém výkladu na konci diskuse trochu kostrbatě připustil, že „to není tak, že nesmí chybět ani řádek“.
Tento průběh „diskuse“, v níž jeden má již všechny trumfy v kapse (autorská práva i nakladatele, jenž je prý ochoten vše nějak hradit), a druhý je de facto vytlačen, není jako obvykle bez analogie. Když byl po druhé světové válce vyvlastněn Fučíkův projekt Díla F. X. Šaldy, jeho oponenti bezděčně přejali fučíkovské rozlišení na „velké“ a „malé“ v Šaldově díle. Když Miroslav Červenka a Břetislav Štorek „převálcovali“ Oldřicha Králíka při vydávání Slezských písní, stačil jim pro argumentaci rozvrhu jejich vlastního vydání závěrečný nepříliš obsažný odstavec rozsáhlého elaborátu. Králík byl tehdy vytěsněn z pokusů o zajištění „kanonického textu“ Bezručovy sbírky, otevřelo se mu tak však pole možná tehdy méně prestižní, nicméně z dnešního pohledu patrně hodnotnější – uspořádat edici vědeckou. A tak Putnova odpověď na Bedřichovu úvodní otázku sice zněla: „Strach většinou nemám a neměl jsem ho z věcí, které připadaly okolí šílené, neuskutečnitelné a nebezpečné“, ovšem vedle činnosti tohoto edičního kaskadéra je zde už nyní – jako vedlejší produkt fučíkovsko-binarovské extenze – vyplňováno pole běžné a zřejmě neefektní ediční práce na korespondenci Jakuba Demla, které dnes máme již dva vcelku dobře připravené svazky (Carissime, kde se touláte, ed. Šárka Kořínková a Iva Mrázková, Dauphin 2010, a I tento list považujte za neúplný, ed. Šárka Kořínková, Dauphin 2010/2011).
