Píše Luboš Merhaut
(7. 12. 2011)„Chyby jsou tím nesnesitelnější, čím jsou nenapravitelnější,“ píše George Steiner v knize Errata. Soubor bilančně laděných esejů s podtitulem Prozkoumaný život vyšel anglicky v roce 1997 a je po knize After Babel: Aspects of Language and Translation z roku 1975, resp. 1992 (Po Bábelu: Otázky jazyka a překladu, Triáda 2010, přel. Šárka Grauová) druhou prací význačného literárního kritika, komparatisty, filozofa a překladatele v českém znění (Host 2011, přeložili Lucie Chlumská a Ondřej Hanus, doslov a odborná revize překladu Jakub Guziur). V jedenácti autobiografických kapitolách-zastaveních Steiner postupuje v zásadě chronologicky, od vzpomínek na dětství a rodiče, kteří jej vybavili klasickým vzděláním a touhou po jeho dalším rozvíjení i třemi „mateřskými“ jazyky, na výlučné prostředí židovské rodiny, která před jeho narozením (1929) přesídlila z Vídně do Paříže a posléze se před nacistickou hrozbou uchýlila do Spojených států. „Byl jsem poučen, že původnost v literatuře i v umění značí návrat k tomu, co je původní (což je ponaučení jak pravdivé, tak i ohromující, když ho člověk získá příliš brzo). Podstata této původnosti je filologická a historická. Slovník je básníkovým breviářem, gramatika jeho misálem, zejména když se od nich kacířsky odchyluje. Minulost dává ve své dokončené podobě, ať už jde o báseň, sonátu či obraz, tvar přítomnosti, aniž by však přitom ztrácela svou historičnost“ (s. 33).
Vedle autorových životních etap sledujeme především jeho neustále prohlubované úsilí, s nímž texty a jevy zvažuje a srovnává, jeho polemizující a sebevymezující promýšlení základních pojmů a hodnot, směřování k podstatným významům. „Opakuji však: veškeré porozumění nestačí. Jako kdyby kolem sebe nějaká báseň, malba či sonáta nakreslila poslední kruh, prostor neporušitelné autonomie. Definuji klasiku jako to, kolem čeho je tento prostor trvale plodný. Vyslýchá nás. Vyžaduje, abychom to zkusili znovu. Nevytváří z našich opovržení, z našich náklonností a neshod relativistický chaos, ono ‚všechno je možné‘, nýbrž prohloubení. Smysluplné interpretace a vážně míněné kritiky své hranice a neúspěchy zviditelňují. A tato viditelnost naopak pomáhá demonstrovat nevyčerpatelnost předmětu“ (s. 26). Jednotlivé kapitoly jsou zároveň brizantními, jasně a logicky vystavěnými úvahami na témata, jež předurčují, skládají a charakterizují Steinerův život s vědou a uměním. Vycházejí z jeho studentských zkušeností, z úvah nad údělem židovství, z jeho „šťastného údělu“ polyhistora a polyglota. Resumují jeho „lásku k učení“, bohatou pedagogickou činnost na evropských a amerických univerzitách: „Zjednodušování, glajchšaltování, ředění, ke kterému dnes dochází všude s výjimkou nejprivilegovanějšího vzdělávání, je trestuhodné. Fatálně se povyšuje nad ty naše schopnosti, o kterých nemáme tušení. Útoky na takzvané elitářství maskují přízemní povýšenost: vůči všem považovaným a priori za neschopné něčeho lepšího. Jak myšlení (vědění, Wissenschaft, imaginace, jež dostala tvar), tak i láska toho po nás chtějí příliš. Pokořují nás“ (s. 49). Ohlédnutí za vlastním dílem provázejí úvahy o paměti (míst), možnostech ateismu, ale i kritické společenské reflexe, podtrhující tvořivost proti všednosti v „kontextu masové spotřeby“: „Peníze dnes porcují čas i prostor. Tržní cenzura toho, co je složité a novátorské, intelektuálně a esteticky náročné – nezávislý literární časopis, filozofické pojednání, avantgardní skladba –, bývá účinnější než potlačování a cenzura politická. Vážná literatura, hudba i myšlení mají nesnesitelný zvyk prosperovat pod krutovládou“ (s. 115). „Z tohoto pohledu vyplývá, že ideální společensko-politický režim je takový, který co nejdříve rozpozná rodící se intelektuální, vědeckou či uměleckou tvořivost, ať už je její etnicko-ekonomické zázemí jakékoli, a který následně tuto tvořivost všemi dostupnými vzdělávacími prostředky podporuje a posléze zaručí dotyčnému mysliteli, vědci, umělci či spisovateli – jakkoli anarchistický je jeho postoj, jakkoli kritický je jeho nesouhlas – duševní i materiální prostory, v nichž může svůj talent rozvíjet. Takový režim si bude nade vše vážit opravdových učitelů“ (s. 116).
Steinerovo myšlení a pojetí umění přirozeně prostupuje a překonává hranice jazykové, kulturní a oborové, je pokusem o kontinuum v hledání zázračného či zastřešujícího „významu významu“. „Hudba opravňuje, vyzývá k závěru,“ píše mj., „že ani teoretické nebo praktické vědy, ani racionální průzkumy nikdy nebudou schopny dokonale zmapovat zkušenost. Že jsou zde jevy ‚centrální‘ (vědomí může být dalším z nich), jež přetrvají, nespoutaně živé a nepostradatelné, avšak přesto ‚vnější‘. To je zcela jednoznačně důkaz meta-fyzična. Hudba je nanejvýš významná, ale je také, přísně vzato, bez-významná. Tím ‚překračuje‘ hranice rozumu“ (s. 78). Nebo: „Naslouchat slovům, číst je znamená usilovat, ať už vědomě či nevědomky, o kontext, o zasazení do smysluplného celku. V přesném slova smyslu (a co vůbec znamená ‚v přesném slova smyslu‘?) opět vítězí to, co je neomezené“ (s. 23). Errata jsou vyznáním osobním a zásadovým, nikoli pochybujícím nebo relativizujícím, pevně a bez oklik cílí k tomu, co je pro Georga Steinera závažné; čtenář v nich najde skepsi i energizující duchovní svébytnost, rozhodně zážitek výstižného psaní – slova.
