Píše Michal Topor
(Echa, 16. 11. 2011)Koncem října Pavel Janoušek ve Tvaru otiskl text s názvem Sněhurka a sedm trpaslíků a podtitulem Region jako problém při psaní dějin literatury (č. 17 z 20. 10. 2011, s. 6–7). Nápad „teoreticky vysvětlit“, proč před lety sešlo z pokusu zapojit do výkladu dějin české literatury po roce 1945 kapitoly o dění v regionech, autor bohužel podložil několika odstavci, v nichž se rozhodl čtenáře poučit. „Musím v této souvislosti připomenout, že objekty historických textů jsou konstrukce,“ hlásí na úvod svého expozé, jako by to, co říká, prostě absolutně a už dávno platilo, v nějakém jediném možném diskursu, bez ohledu na jiné, alternativní tradice uvažování (srov. naproti tomu např. pronikavou reflexi problematiky „předmětu a diskursu“ v práci Rogera Chartiera Au bird de la falaise /1998/, česky Na okraji útesu, přel. Čestmír Pelikán, vyd. Pavel Mervart 2011). Jako by neměl potřebu vlastní pozici reflektovat, projasnit, třeba poukazem ke specifickým ideovým trasám, po nichž ke svým východiskům došel.
Texty o historii podle Janouška konstruují své objekty, resp. literární historik usedá, píše text a konstruuje svůj objekt. Hle, metodologické krédo: stačí psát a „objekt“ prostě bude? Objekty, jako je „literatura“ – píše však Janoušek vzápětí – existují „nezávisle na konkrétním mluvčím, neboť jsou fenoménem sociálního vědomí a kolektivní paměti, svébytnou nadosobní hodnotou, s níž se členové kolektivu mohou identifikovat“. Jak (a taky proč) konstruovat něco, co už „nezávisle“ existuje? A to se ani raději příliš neptejme, co asi z literatury zbývá, skončí-li v pomyslné kolektivní hlavě.
Janoušek vytváří k možnostem regionalistického přístupu dominantní protějšek: bádání orientované k „národní literatuře“ (ke „konstruktu s jediným hrdinou“, s jediným centrem), a paušalizuje: „Literárněhistorické publikace a texty, které vyprávějí její příběh, totiž bez výjimky vycházejí z toho, že česky psaná literatura je jediná a jednotná.“ Literárněhistorický výkon takto vyvedený se pak může leda podílet na „budování určitého mýtu“, „mimo jiné […] vymezit a pojmenovat literární činy určité lidské komunity a tím také potvrdit její existenci a osobitost“. V takové děsivě rituální scéně nezbývá „jednotlivému historikovi a jeho narativům“ než „respektovanému nadosobnímu subjektu“ a současně svému „internímu subjektu“ (rozuměj zde: národní literatuře) sloužit, a sice „tím, že jej transformují v objekt svého pozorování, zkoumání, klasifikování a interpretování“. Literární historik v této vizi slouží nadvakrát: „literatuře“ a určité societě, jejíž status má stvrdit: „Dějiny národní literatury se totiž píší proto, aby doložily, že i my máme literaturu a že naše literatura je přinejmenším tak dobrá jako ta cizí.“ Sluší se autorovi za takový objev poděkovat: literárněhistorické usilování generací minulých i badatelů nejmladších máme tu konečně shrnuto v pěkné diagnóze.
