Napsal Emil Saudek
(4. 4. 2018)Jen několik týdnů před vyhlášením samostatného československého státu vyšel v Kalendáři česko-židovském (38, 1918/1919, [srpen 1918], red. Edvard Lederer, s. 52–56) text, jímž se jeho autor – vídeňský bankovní úředník Emil Saudek (1876 Jihlava – 1941 Praha) – nabádavě obrátil ke svým židovským „bratřím a sestrám“. Výklad moderního (středoevropského) židovství smísil s přísežným gestem sounáležitosti s českým národem, jejž mu aktuálně přednostně reprezentoval okruh Masarykových „realistů“. Co by mohlo být – izolovaně – čteno jako projev konjukturální, v Saudkově případě platí za slovo řadové: již hluboko v letech předválečných s tímto okruhem spolupracoval, zároveň překlady, články, přednáškami či prostřednictvím osobních vazeb pomáhal vybraným básníkům české literatury – v první řadě Otokaru Březinovi, dále J. S. Macharovi – pronikat do německojazyčných prostředí. Zprostředkovatelství před válkou stanovil jako obecný úkol „českého inteligenta“ v příhodném prostředí Vídně a neopustil jej ani v proměněném poválečném světě – přeložil Masarykovu Novou Evropu (Das neue Europa. Der Slavische Standpunkt, 1922), společně s Franzem Werfelem pak Březinovu sbírku Větry od pólů (Winde von Mittag nach Mitternacht, 1920) a eseje Hudba pramenů (Musik der Quellen, 1923). V r. 1922 z Vídně přesídlil i s rodinou (manželkou Elsou a synem Erikem Adolfem) do Prahy – i zde se tištěnými komentáři a úvahami účastnil rozpravy, která dalece vybočovala z jeho profesního rámce. Právě k Emilu Saudkovi je soustředěn nový tříletý projekt, podpořený Grantovou agenturou České republiky, na jehož řešení se společně s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR podílí také Institut pro studium literatury. Emila Saudka, zejména jeho vídeňské působení, představí Lucie Merhautová 17. dubna přednáškou v Rakouském kulturním fóru.
mt
Naše poslání
(Epištola k těm, kteří nelenili)
Dávno, drazí bratři a sestry, odvykli jste prorockým slovům svých učitelů, dávno rozmlouváte s životem jazykem všednějším a střízlivějším. Dávno vyprchala svůdná vůně slov vašich velikánů, odkvetly svaté hněvy a šílenství vyvolenců Hospodinových! I k vám promluvily pochybovačné věky rozvratů dějinných! Ze žáků, odříkávajících naučené velebné moudrosti, stali jste se ctižádostivými tvořiteli nových pojmenování jediného tajemství, obrozujícího se i v našich šedých dobách. Toužili jste zachytiti svérázně rytmem prostých zážitků, radostných i strastných, záblesky a odstíny života, jak vám samým bylo ho zakoušeti.
Opustili jste zmechaničtělý odkaz svých předků, neživotnou tradici, a marno jest požadovati po vás kult pouhopouhého náboženského žilobití starého rázu. Ještě se scházíváte v dojemných svých modlitebnách, odříkáváte, oděni jsouce rouchem svátečním, své nekonečné litanie, hrčíce jazykem, vám skoro neznámým, slova posvátná. Kouzlo sabatu a zázrak velikých svátků pokouší se vlévat do vašich bolavých jizev trochu balzámu. Umíte krásně si zatruchlit po zesnulých a povznášet milodary svou rozpačitou duši. Ale i takových ctihodných hodovníků u opuštěné tabule Hospodinovy denně ubývá. – Tíha života stala se vládnoucím hostitelem vaší lačnosti a ani Vaše pokrmy duševní nikterak se již neliší od jídel jinověrců.
Ne, není pravda, že žijete posud starým židovstvím; cizím jest vám duch starého zákona, nevíte ničeho o jeho stinných i světlých stránkách.
Ale znamená něco zánik starých forem, útvarů a zařízení?
Kdy se člověčenstvo rozpomene na nejvyšší pravdu, jakou mu vesmírný duch stále našeptává, že slova, skutky, útvary a zařízení jsou pouze výrony ze zásvětí, z tůně Nezrozeného, z nádržky Nekonečna? Tajemný duch, chtěje se zjeviti, stvořil si formy, nám přístupné; ale formy jsou jen rouchem ducha, spadajícím každým dějinným otřesem bezživotně z údů věčného života! Staré obřady, ba celá stará věro- i mravouka odumřely a na nás jest tvořiti podobenství nová, mýtus nového poznání. His Rhodus – hic salta!
Naštěstí žije naše srdce, spolehlivý nástroj rezonanční, paměť výbojů našeho rodu. V něm hřmí dosud – a za zlých dob dneška zase hlasitěji – odkaz, námi vždy pěstovaný, že jsme povoláni, „bychom dbali všudy spravedlnosti a byli světlem národům, abychom otvírali oči slepé, vyváděli ze žalářů vězně a z vězení ty, kteří sedí ve tmách“. Žid mezi národy, hrdina ducha, jest vyznavačem oněch ideálů Platonových a tím vlastně zastáncem nauk Kristových. Primérní starý bůh, znamenající ve vývoji náboženských snah vládu strnulého slova, hmotné věci, zevního světa, uznání živočišné povahy lidské – tento dravčí bůh, proti němuž bojoval Plato i Kristus jako proti jedinému arcinepříteli každé zbožnosti i osvěty, jest právě našim židům-průkopníkům neznám. Duch jeho hýbal nešťastnými církvemi, vzniklými z nedorozumění, římským katolicismem a živil celou onu árijskou i neárijskou sebranku, která dnes jako včera žije vskutku „bezbožně“. Náboženský ruch, pokud zmítá světem, – žel skrytě a bez viditelných úspěchů – jest jednotný, spěje k bohu-člověku, typu, jenž by zkrotil a majestátu ducha podmanil dravčí záchvaty staré přirozenosti. Takový náboženský ruch jest jediným mocným oživovatelem národů, jež bez něho chátrají. Naštěstí žije také ve vašich srdcích, nikdy neukojených nepřátelích dogmat strnulých stavů a hnijících řádů. Jen v toku, spění a rašení žije opravdu Bůh.
Znaje Vás, drazí bratři a sestry, věřím pevně, že stvořeni jsouce k obrazu božímu takového rázu, milujete a toužíte po vládě spravedlnosti, po slunci osvěty a kráse ušlechtilého života: statcích ducha! Znám Vás, otcové, přičinlivé, prosté obchodníky, radující se z ladné úpravy svého podnikání, z pečlivého zachování dobrého jména, z poctivých styků s okolím. Toť tvoje dobré jádro, český obchodníku-žide! Chraň se každé křivdy, každé nečestnosti! Odsuzuj každého – i z tvých nejbližších, kdo špině sebe, špiní, a to v tvém případě vždy, celý rod! A nebuď obchodníkem tuctovým! Jako leckterý dobrý český odborník jest zároveň při svém řemesle – a nikoli vedle něho – i uvědomělým vychovatelem k vyššímu lidství, k dobrému češství – tak i ty, dědici vznešených snah, buď obchodníkem dobrým! Kapitál jest jistě jen přechodným, ale posud nutným činitelem hospodářského rozmachu národního. Jsi jeho správcem, pověřeným úkolem organizace, bdící u strážných ohňů národního jmění; kapitál, živoucí lék a vzácný plamen snadno se mění ve zlých rukou v požár a jed! Výši českožidovské zdatnosti osvícený národ bude jednou měřiti dle výkonů takového řádu. Kéž bys ty, drobný člověče, dobrých základů své povahy dovedl užívati k výkonům nevšedním, prostým praktik úzce sobeckých, zbaveným vlivů starého „dravčího boha“! Ač ti schází subtilní genialita židů východních, máš přece dost pokladů ukrytých v duši: miluješ svou práci, vážíš si svého díla a životní moudrost – nejlepší odkaz dávných tvých věků – plní blahem, kamkoli zavane. Není snad žádné těžké chvíle, v níž bys neuměl přispěti obecnému dobru!
Stane-li se v brzkém osudném okamžiku blížících se převratů, že maje na vybranou býti více dobrým člověkem než sobeckým uzavřencem, rozhodne se tvé neutuchající srdce pro cíl nadosobní: pak nastoupíš cestu nové slávy a budeš zase rekem silným, jak Hospodin tvých proroků. Mnozí z tvých dětí jdou již po podobných stezkách, opustivše dobré, pokojné živobytí! Židovský lékař jest zpravidla výkvětem skryté tvé svědomitosti, obměna tvé energie, přesnosti a ctižádostivosti. Tvoje životní moudrost hárá i jeho bytostí a uzdravuje lépe než věčně nedostatečné metody a prostředky jeho umění.
Z prostých rodin obchodních – stálou obrodou vzácných kvalit dobrého obchodníka – přicházejí nám vstříc – po léta letoucí již – znamenití učitelé (mnohý otec obchodník vyučoval sám své děti!), střízliví vědci a praktikové, osvědčivší se na čelných místech. Z ovzduší, kde židovské matky uprostřed hamižného života kramářského utíkají se stále k „poučným“ knihám, časopisům a svěžím fabulacím, vynořují se nám spisovatelé i umělci, milovníci českých dějin, české krajiny a českého lidu.
Ptáte se po programu našeho českožidovského hnutí? Jest stručný: „Uvažujeme, jak bychom mohli my, právě my židé, prospěti českému celku. Sdružujeme se jen k tomu účelu, bychom správně dovedli odpověděti na tuto otázku a bychom dle odpovědi působili na příslušníky našeho rodu, podněcujíce jejich ctižádostivost a zaříkávajíce jejich hrdost a lidskou důstojnost. Až bude náš celek a každý z nás znáti svůj úkol a pevně se ho držet – může naše organizační úsilí českožidovské ustat.“
Není pochybnosti, že žid-obchodník, činitel a učitel národohospodářský, přinese prvky, jimiž značnou měrou prospěje se české práci.
Ale spoléháme na něco více než na tuto nesporně důležitou součástku českožidovského ducha! Lneme-li k českému národu, jsme-li rozhořčeni, že je nás, dobrých jedinců, „bílých vran“, stále ještě málo, nejsme-li zdrceni těžkými urážkami z doby válečné – pak to není pouhá příchylnost, lichý prospěch, nýbrž právě náš vkus ve věcech kulturních a kus svatého našeho ohně, našeho věčně planoucího Erota, jenž se stejnou žádostivostí a vděčnou vnímavostí sklání se v objetí ku „svítivým liniím těla“ jako v říši ducha k těžkým stopám postupujícího lidství. A na cestách národa českého jsou tyto stopy obzvláště hluboké a lásku naši si vynucující. Myslivý žid má svůj vlastní žhavý vztah k některým (nepravím všem) mezníkům české historie: k českobratrství, k Husovi, kacíři a průkopníku myšlenky, k Chelčickému, mysliteli a reformátoru, ke křížové cestě z r. 1620, k útrapám „Temna“, k době buditelů, r. 1848 a za nejnovějších dob ku snahám českého realismu.
Že by z této lásky na život a na smrt nemohlo vzejíti dobré obilí? – – – Prospěch národního celku? Zvýšení kulturní úrovně, rozkvět duchového života národního? A snad i nějaké vzácné zabarvení českého díla?
Zpytujme poněkud, kam se nesou záliby naší duše při pohledu na lán české práce! Přiznejme si: teprv doba českého realismu a příbuzných jeho snah obrozenských vykouzlila v kruzích intelektuálních (jimž přinesla tolikerých vyjasnění palčivých problémů) vědomě, a u velké většiny pudově, hlouběji založenou lásku k češství. Zde se skýtalo cosi, čeho se nekoupilo v cizích apatykách. Ani ne v apatykách českých doby předchozí. Co dříve od let sedmdesátých bylo více věcí rozumu – stalo se skutky velikých charakterů a skvělých umělců českých od let devadesátých živelnou láskou.
Teprve „Pastýřem“, Macharem, Herbenem, Vodákem, Březinou, Šaldou a j., teprve publicistikou rázu nedoceněného „Času“ a p. – stali jsme se vášnivými a cennými Čechy. Nyní teprve vyšlehl před našimi zraky ztělesněný náš vlastní sen o kráse a pravdě. Víte, jak právě žida dovede páliti křivda! A vzpomeňte si neohroženosti u hájení pravd, noblesy chování, vlídného slova, vystižení, ba kultu jemnějších odstínů lidských a uměleckých věcí, kritičnosti vůdců! To vše bylo našemu rozpoložení tak sourodé a drahé! Kmitla se snad i zář utajených snů našeho utlačovaného plemene, šlehla vůně mystických krás a kouzel zamilovaného filozoficko-náboženského hloubání našich praotců. Tiskli jsme nyní po průpravě Denisově-Vančurově s pravým porozuměním ruku národu, jenž podoben nám, poznal v dějinách tolik utrpení a nikdy se nezřekl svého vnitřního Jeruzalému. Plody z českého stromu: filozofie životní v těsném objetí s náboženstvím navýsost vážným, český demokratism a socialism, české umění, zardívající se červánky nového volného člověka, osvobozující slova celé české moderny, česká mystika podivuhodně vždy vztyčená v mezích jadrného českého výpočtu, odvážná myšlenka, řízená perutí přesné vědeckosti – sytili konečně náš hlad a převáděly rozkochanou slast nitra v činorodý výkon.
Kdo vystihne, s jakým radostným požitkem, s upřímnou radostí četl a čte žid spisy Jiráskovy, pochutnává si na skvělých úvahách Vodákových, Rádlových neb Gammových? Zajisté jest zde cosi zvířeno v česko-židovské duši, co v ní tak dlouho čekalo na pouť do výšin, Machar dokonce stal se naším vezdejším chlebem a je jím přes všechnu soutěž dosud.
Myslím, že teprve mužové tohoto období vykonali dílo českožidovského hnutí. Mnozí z nás se rozpomenuli, zapadla stará „židovina“, izolující se a tíhnoucí do děr dravčího boha-molocha, požírajícího ducha. A nyní se objevily již splátky českých židů na český dluh. Obohacujíce svou duši, mnozí stali se apoštoly a obhájci češství. Nehledě k četnému zástupu skvělých odborníků, sloužících celku ve svých různých odvětvích, pozorujeme řadu mužů vynikajících na poli kulturním, šiřitelů české kultury doma a propagátorů jejích v cizině.
V čem je naše poslání? V tom, abychom výkvětem našich synů a dcer přispěli hojnou měrou k rozkvětu české vědy, českého umění, české práce tvůrčí. Abychom přispěli nejen číselně – ač i po této stránce jsme ctižádostivi –, nýbrž i svými specifickými tvůrčími vlohami, svými dobrými myšlenkami a nápady, svými osvobozenými názory, svou sžíravou skepsí a svou vášnivou láskou, vžívající se tak hluboce do cizí radosti a strasti, celkovému kulturnímu úsilí českému. Úkolem kritiky bude, aby určovala, pokud naše dary mají býti přijímány neb odmítány. Zdaru celku se podřídí pak každý uvědomělý dobrý český žid a bude méně uražených a zatrpklých.
Ale nejvyšším naším posláním mezi Čechy, s nimiž milerádi splyneme, až vyschnou naše vlastní zdroje a staneme se jako židé zbytečnými – není třeba tento krásný proces uspišovati – bude, že budeme s nimi trpěti a je utužovati v každém boji, zahájeném věčným životem lásky k slavným rašícím úrodám lidskosti. Pěstujme kult lidskosti a buďme v Čechách i jejími strážci!
S českou přísahou slibuje naše těžce zkoušené plémě, že chce společně s česko-slovenským národem žíti životem svobodným a samostatným. I my přísaháme rádi, že vytrváme, až pozdravíme samostatnost českého národa. Takový slib jest naší povinností k národu, s nímž žijeme, ale povinností, již snadno si ukládáme. Nemůžeme jinak při lásce k dějinám předků, duchových bratří všech průkopníků české minulosti, jevící se z výšin věčnosti jako jediný boj všelidský pro blaho příštího osvobozeného lidstva.
