Píše Luis Carlos Cuevas
(E*forum, 30. 3. 2018)Dílu německojazyčného pražského autora Egona Erwina Kische (1885–1948) se v germanistice ještě nedostalo místa, které zasluhuje. Jedním z důvodů by mohlo být veřejně proklamované komunistické smýšlení tohoto takzvaného „zuřivého reportéra“. To během studené války i po ní komplikovalo recepci jeho textů a předurčovalo (potencionálního) čtenáře k nálepkování Kischových literárních reportáží coby programatických, a tím k jejich systematickému zanedbávání. Protože Kischovy texty měly z tohoto úhlu pohledu sloužit výlučně šíření politického smýšlení, byly často buď pouze oslavovány, nebo ignorovány, zřídkakdy ale čteny ve svých rozmanitých dimenzích. Kischovy beletristické snahy nicméně nezačaly až roku 1925 se vstupem do strany a politická dimenze rozhodně není jedinou zajímavou dimenzí jeho díla. Právě mnohodimenzionalita v díle „zuřivého reportéra“ je ve sborníku Im Einzelschicksal die Weltgeschichte: Egon Erwin Kisch und seine literarischen Reportagen [Dějiny světa v osudu jednotlivce: Egon Erwin Kisch a jeho literární reportáže], vydaném Vierou Glosíkovou, Sinou Meißgeierovou a Ilse Nagelschmidtovou (Berlin: Frank & Timme, 2016) báječným způsobem osvětlena. Jen jediný z 18 zajímavých příspěvků se přitom soustředí pouze na politickou rovinu Kischovy knihy Marktplatz der Sensationen [Tržiště senzací] (1942). Ostatní se ale zabývají různými literárními i biografickými aspekty autora tak intenzivně, že je třeba publikaci pochválit coby vysvětlující a myšlenkově bohatý kischovský kaleidoskop.
Dobře zdůvodněné argumentace i styl, který je celkově vstřícný ke čtenáři, se hodí jak pro odborníky, tak pro nespecializované čtenáře. Příspěvky vyplňují staré mezery ve výzkumu – jako je otázka přeložitelnosti Kischova humoru – a v některých případech se najdou i přístupy, jichž doposud nebylo v kischovských studiích použito, jako třeba teorie kosmopolitismu. Sborník tím také otevírá nové badatelské perspektivy.
Pár příspěvků je nicméně poněkud velmi náhle ukončeno. Je tak obtížnější považovat některé závěry, jež jsou výsledkem analýzy jednotlivých fragmentů, za reprezentativní pro celé autorovo dílo. S takovým argumentačním „spěchem“ se ale čtenář setkává spíše zřídka, a když pohlédne na kontext vzniku knihy, musí vydavatelkám poděkovat za to, že integrovaly talentované studenty takto brzy do literárněvědné práce. Jak se lze dočíst v předmluvě, vznikla publikace v rámci binacionálního projektu mezi Karlovou univerzitou v Praze a Univerzitou v Lipsku. Vydavatelky organizovaly pobyty studentů v obou městech a doprovázely příspěvky už od vzniku jejich koncepcí. Tato mezikulturní spolupráce výsledek velmi pozitivně ovlivňuje. Díky znalosti češtiny podkládají autoři své teze nejen pracemi nejznámějších kischovských badatelů v německojazyčném prostředí, jako jsou Marcus Patka, Dieter Schlenstedt a Karin Ceballos Betancurová, ale vnášejí do hry také aktuální české publikace, které bohužel často zůstávají stranou debat německojazyčné germanistiky, jako například příspěvky pražského sympozia: Egon Erwin Kisch známý a neznámý (2005).
Kniha se dělí do pěti sekcí. V první se nacházejí příspěvky, které se vypořádávají se žánrem, který Kisch praktikoval. Je zde důkladně vysvětlena specifičnost jeho literárních reportáží a popsána estetická kompozice knihy Marktplatz der Sensationen. Druhá sekce se věnuje tematice Kischova popisu lidských skupin na okraji rakousko-uherské společnosti a jeho kritice dvojí morálky vyšších vrstev v jeho domovském městě. Julia Heidelová také zajímavě analyzuje Kischovo přestrojování, které podnikal, aby přímo na příslušném místě nasbíral poznatky pro své známé dobrodružné reportáže v utajení, například když se vydával za bezdomovce v azylové ubytovně na pražské periferii.
Příspěvky, jež do středu pozornosti stavějí literární inscenaci autorových biografických aspektů – jako jeho vztah k židovství a konstrukci vlasti v jeho textech z mexického exilu ve 40. letech 20. století –, jsou shromážděny ve třetí sekci. Je zde popsáno, jak se Praha, se svými různými shromaždišti Němců a Čechů, stala v Kischově díle významným a neustále se vracejícím tématem, a jak se Kisch ve dvojjazyčném městě za pomoci různých identit sám inscenoval do role prostředkující instance. V této sekci se obzvlášť vyjímá příspěvek o pražské kavárenské kultuře. V Kischově době se z ní stal velmi oblíbený diskusní prostor pro spisovatele. Kavárny se kolem roku 1900 stávají pro pražské žurnalisty jakousi „burzou zpráv“, v jejímž rámci si prý vyměňovali „čerstvé“ zprávy pro noviny. Výborný text Katrin Heilenové a Charlotte Risteinové obsahuje také popis s fotografiemi podniků z této epochy, které v dnešní Praze stále ještě existují.
Další sekce sestává pouze z jednoho jediného, ale exemplárního příspěvku. Sina Meißgeierová a Karin Polcarová používají teorii kosmopolitismu, která je v kontextu jiných literárněvědných studií již velmi dobře známa, ale ještě nikdy nebyla tak přesvědčivě aplikována na Kischovy reportáže. Zcela oprávněně se zasazují za uznání Kische za kosmopolitu a už ne eurocentristu – což se mu častokrát vyčítalo –, protože jeho mnohoperspektivní inscenace otevírají prostor pro „jiné“ kultury, které si dokonce osvojuje.
Jemná (sebe)ironie – především co se týče novinářského povolání – je jedním z hlavních znaků v textech „zuřivého reportéra“. Příspěvky poslední sekce jsou věnovány funkcím komiky v jeho literárních reportážích. Za vyzdvižení stojí srovnávací studie zabývající se překladem Kischova humoru z němčiny do češtiny. Lucie Semerádová zkoumá práci literární překladatelky Jarmily Haasové-Nečasové – která se s Kischem přátelila – a popisuje, jak se jí podařilo šikovně doplnit autorovy komentáře, že se neztratil humoristický ráz textů.
Přestože se sborníkové příspěvky občas tematicky překrývají, nevyskytují se žádná opakování. Vydavatelky uveřejnily publikaci, již si lze vychutnat od A do Z a již nelze chápat pouze jako příručku. Přinášejí excelentní celkovou přehlídku Kischova díla.
Přesto lze tuto publikaci (také) kritizovat. Primární zdroj příspěvků se většinou omezuje na Marktplatz der Sensationen. Přestože je to jedna z Kischových knih, jež jsou známé po celém světě, a obsahuje nejdůležitější reflexe jeho celoživotního reportérského povolání, měla by být přiřazena spíše k žánru autobiografie než literární reportáže – na což již před delší dobou odkazovala Karin Ceballos Betancurová (Egon Erwin Kisch in Mexiko. Die Reportage als Literaturform im Exil [Egon Erwin Kisch v Mexiku. Reportáž jako literární forma v exilu], 2000). Kromě toho byla kniha publikována až v exilu. Kisch ale napsal většinu svých knih, když ještě cestoval dobrovolně. Svým dobrodružstvím na pěti kontinentech věnoval stovky – jestli ne tisíce – reportáží. Ačkoli právě takové sbírky reportáží se zasloužily o jeho světový věhlas coby literárního reportéra, jsou to také ony, jež zde zůstávají bez povšimnutí. Exil a „zlatá Praha“ mají takovou přitažlivost, že na sebe stále znovu strhávají pozornost. Zdá se být nespravedlivé, že pouze jediná z jeho více než třiceti knih, která navíc nepatří nutně k žánru, kterým autor nejčastěji psal, je vybrána za Kischovu absolutně nejreprezentativnější knihu a téměř výlučně zkoumána. Tato poznámka ale neplatí jen tomuto sborníku, nýbrž stejnou měrou i pro většinu kischovských studií.
Glosíková, Meißgeierová a Nagelschmidtová vydaly publikaci, která je celkově výtečnou pozvánkou pro odborníky ke zkoumání Kischova života z nových perspektiv. Stejně dobře „vyzbrojuje“ také nespecializovaného čtenáře k objevování beletristických prací jednoho z nejvýznamnějších pražských spisovatelů.
Přeložila Petra Grycová
Viera Glosíková / Sina Meißgeier / Ilse Nagelschmidt (Hg.): Im Einzelschicksal die Weltgeschichte: Egon Erwin Kisch und seine literarischen Reportagen. Berlin: Frank & Timme, 2016, 184 s.
