Píše Ladislav Futtera
(28. 2. 2018)Ediční řada Wechselwirkungen si klade za cíl „představit kontakty rakouské literatury k ostatním (především evropským) literaturám z komparatistické perspektivy v nejširším smyslu slova“ (s. 433). Ze široce rozkročeného komparatistického hlediska vychází i osmnáctý svazek edice, soubor studií spoluvydavatele této řady, profesora slavistiky na vídeňské univerzitě Stefana Simoneka Von Lenau zu „Laibach“. Beiträge zu einer Kulturgeschichte Mitteleuropas (Frankfurt am Main: Peter Lang, 2016).
Šestnáct studií z let 2000–2013, autorem pro knižní vydání přehlédnutých, se zabývá širokou paletou témat od recepce Nikolause Lenaua ve slovanských literaturách až po dekonstrukci národních hymen v textech kontroverzní kapely Laibach. V centru zájmu ovšem leží literární moderna přelomu 19. a 20. století ve středoevropském kontextu, tj. v zásadě v hranicích Rakousko-Uherska (za zvážení stojí vhodnost historicky zatíženého termínu „Mitteleuropa“ oproti pojmu „Zentraleuropa“, užívaného například Moritzem Csákym), respektive prostředkování mezi vídeňskou modernou a slovanskými středoevropskými literaturami. Této epoše se věnují první čtyři oddíly knihy (Lineare und zirkuläre Rezeptionsverläufe im Kontext der Moderne; Zwischen Galizien und Wien; Orte der Moderne a Korrespondenzen), po nich následuje trojice studií věnujících se současným reflexím dědictví c. k. mocnářství a závěrečná metodologická úvaha. V jednotlivých studiích se opakovaně vynořují jména mj. ukrajinského básníka Ivana Franka a Josefa Svatopluka Machara, kteří přispívali do týdeníku Die Zeit, řízeného Hermannem Bahrem. Tématem dalších příspěvků pak jsou kontakty polsky a německy publikujícího spisovatele Tadeusze Rittnera s Peterem Altenbergem, topoi vídeňského parku a kavárny v díle slovinského modernisty Ivana Cankara či recepce Huga von Hofmannsthala v českém prostředí.
Šíře záběru je jednou z hlavních deviz Simonekovy knihy i pro českého čtenáře. Nabízí se zvláště konfrontace jeho postřehů s pracemi Lucie Merhautové (Kostrbové). Zatímco Merhautová v monografii Mezi Prahou a Vídní (Praha: Academia, 2011) pečlivě sleduje kontakty J. S. Machara na H. Bahra a týdeník Die Zeit a síť vídeňských přátel českého básníka, do níž patřil mimo jiné Polák Zenon Przesmycki, Simonek upozorňuje na styky polského spisovatele s redaktorem Die Zeit (s. 211–239). Dohromady se tak vytváří plastický obraz sítě kontaktů mezi obdobně smýšlejícími spisovateli z různých částí monarchie.
Problémem se však leckdy ukazuje být hloubka. Simonek se občas na základě marginální zmínky v pramenech dopouští unáhlených soudů. Příkladem může být studie Zur widersprüchlichen Rezeption Hugo von Hofmannsthals in der tschechischen Literatur um 1900 (s. 39–50). Simonek si z české recepce Hofmannsthala vybírá pouze zmínky u Karla Tomana, J. S. Machara a F. X. Šaldy. Na Šaldovi jej zaujala esej Ležela země přede mnou, vdova po duchu, poslední text zařazený do souboru Boje o zítřek. Šalda zde uvádí prostředí venkovské židovské nálevny (konotované oproti předchozímu výjevu se slovenskou dívkou a následující rozmluvy s českým dělníkem negativně) slovy: „Z prvního patra hlaholí smích a perlí se zpěv synů a dcer židových a klavír úpí a sténá pod ‚Tristanem a Isoldou‘ nebo pod ‚Meistersingry‘. Odtud je slyšet také někdy, jak deklamují verše Hauptmannovy nebo Hofmannsthalovy.“ Simonek v Šaldově eseji oprávněně nalézá styčné body s Manifestem české moderny, jenž proklamoval zájem o ženskou a sociální otázku, avšak zmínění Hofmannsthala v negativním kontextu interpretuje jako vymezení se vůči esteticismu vídeňské moderny (s. 47–48). Této interpretaci se ale zpěčuje Hofmannsthalovo sousedství s Hauptmannem, jehož dílo – přinejmenším v naturalistické fázi – bylo sociální otázkou silně ovlivněno. Triáda Wagner – Hauptmann – Hofmannsthal je zde synekdochou německojazyčné kultury, Šalda jejím prostřednictvím (i s pomocí silně antisemitských obrazů) delegitimizuje snahu generace mladých Židů vplynout do německé kultury, přičemž je obviňuje z epigonství a provinciálnosti. Činit na tomto základě závěry o vztahu k vídeňské moderně (tento komplex je zde nahlížen dosti homogenně, aniž by byl brán ohled na vnitřní dynamiku proudů, které se k němu hlásí) se zdá být neoprávněné.
Obdobnou nepodloženou interpretaci je možné nalézt i v textu Austriakische Simulakra in der tschechischen Literatur der letzten Jahrzehnte (s. 275–293), v němž Simonek shromažďuje doklady postmoderní hry s významy, jejímž předmětem se stávají příslušníci habsburského rodu. Snahu zasadit do kontextu postmoderní hry s realitou předmluvu Jana Skácela Místo eseje dopis císařovně k výboru z díla Karla Jaromíra Erbena z roku 1969, stylizovaný jako dopis císařovně Sissi (s. 277), znevěrohodňuje věcný omyl. Motto předmluvy „Jakož pak Kytice přivítána jest srdečným pozdravem celého národa, dostalo se jí i vzácného vyznamenání, že přijata jest do příruční bibliotéky J. V. císařovny Eližběty. (Dobová recenze)“ Simonek pokládá za mystifikaci, jedná se však o lehce upravenou větu z oslavného Erbenova životopisu od Václava Zeleného, otištěného v druhém ročníku almanachu Máj z roku 1859 (Vácslav Zelený: Karel Jaromír Erben. In: Vítězslav Hálek (ed.): Máj. Jarní almanah na rok 1859. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1859, s. 102). Podobně zavádějící jsou i závěry rozboru zmínek o habsburském rodu v hrách Divadla Járy Cimrmana. Simonek kritiku a zesměšnění Habsburků interpretuje jako dekonstrukci habsburského mýtu (s. 286–287). Cimrmanovské texty se snaží o depatetizaci českého národního příběhu v době pobělohorské, který ale není zcela negován, naopak častá kritika Vídně jej v podstatě potvrzuje. Vedle úsměvného pohledu na sklonek 19. století je toto období konotováno jako záruka stability oproti následujícím dějinným zvratům, což je jeden z hlavních atributů habsburského mýtu. Až do vydání poslední cimrmanovské hry České nebe z roku 2008 byl Cimrman nerozlučně spjat s dobou, „kdy se tančil vídeňský valčík, kdy se lidé učili létat a telefonovat, kdy se tlačili u pokladen prvních kinematografů. […] Ve chvíli, kdy se onen vídeňský valčík ztrácí v rachotu výstřelů první světové války, ztrácí se z dějin i stopa našeho Járy Cimrmana“ (Ladislav Smoljak / Zdeněk Svěrák: Divadlo Járy Cimrmana. Praha: Melantrich 1988, s. 290).
Souvztažnost mezi Járou Cimrmanem a habsburským mýtem částečně pramení z použité metodologie. Simonek se hlásí ke konceptu postkoloniálních studií, především k Homimu K. Bhabhovi a Gayatře Chakravortě Spivakové. Tento koncept, popisující původně situaci v bývalém britském impériu, se na habsburskou monarchii pokusil aplikovat již sborník Habsburg postcolonial. Machtstrukturen und kollektives Gedächtnis (Innsbruck: Studien Verlag, 2003). Koloniální studie nabízejí pestré instrumentárium pro kritickou analýzu situace v mnohonárodnostním státě s vůdčí, privilegovanou kulturou, ideologií či jazykem a s tlakem na homogenizaci. Jak upozornil již Vlastimil Hála v recenzi zmíněného sborníku, riziko tohoto přístupu tkví v potenciálním hyperkriticismu a jednostrannosti interpretace zaměřené výhradně na dekonstrukci habsburského mýtu (Vlastimil Hála: „Postkoloniální“ pohled na habsburský mýtus. Soudobé dějiny 11, 2004, č. 1–2, 2004, s. 235–236). Jan Surman pak na příkladu přijetí postkoloniálního narativu v polském prostředí doložil, že tento přístup dekonstruující mytologii vůdčí entity naopak může posílit národní mytologii neprivilegovaného společenství, které se může prezentovat jednostranně jako oběť (Jan Surman: Postkolonialismus. In: Johannes Feichtinger / Heidemarie Uhl: Habsburg neu denken. Vielfalt und Ambivalenz in Zentraleuropa. Böhlau: Wien / Köln / Weimar, 2016, s. 181–187). S oběma úskalími se Simonek, jak ukazují předchozí poznámky, zcela nevyrovnal.
Metodologická východiska navíc nejsou používána konzistentně. Např. studie věnovaná polsko-německému spisovateli Tadeuszi Rittnerovi je napsána pod vlivem (značně problematické) teorie menšinové literatury a deteritorializace Gillese Deleuze a Félixe Guattariho (s. 52–53). Tomu odpovídá i závěrečná metodologická poznámka, v níž se Simonek pokouší uvést v soulad Bhabhův koncept hybridity a třetího prostoru (meziprostoru) s konceptem plurality Moritze Csákyho, pulzačního modelu dějin literatury Petera Zajace a konečně i zmíněného Deleuze s Guattarim (s. 358–359). V takovém metodologickém synkretismu se však původně inspirativní a potenciálně přínosný koncept pouze rozmělňuje a ztrácí.
Stefan Simonek: Von Lenau zu „Laibach“. Beiträge zu einer Kulturgeschichte Mitteleuropas. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2016, 434 s.
