Arno Schmidt: Černá zrcadla
(Echa, 26. 10. 2011)Nelehko přístupný literární odkaz Arno Schmidta (1914–1979), protkaný reflexemi filosofického a náboženského dědictví především evropské kultury, ale také matematických a geometrických teorií, plný (povětšinou skrytých i rafinovaně pozměněných) literárních odkazů a citátů, avšak pevně ukotvený v čase a prostoru vyprávění, charakteristický současným důrazem na přesnost významu i jazykovou neotřelost a mnohotvárnost – tento odkaz české čtenáře překladové literatury zcela minul. Náhled do Schmidtova způsobu uvažování a psaní přináší úryvek z prózy Černá zrcadla (1951), jednoho z raných, avšak klíčových děl německého spisovatele: vypravěčem je v něm člověk situovaný v severoněmecké vřesovištní krajině, kterou osamoceně obývá po globální válečné destrukci. Tři Schmidtovy prózy z konce 40. a začátku 50. let minulého století vyjdou – v překladu Michaely Jacobsenové a Radovana Charváta – začátkem listopadu v nakladatelství Opus.
20. 5. 1962
Kultura USA: nikdo není takový nýmand, aby se doma nemohl tvářit jako velikán! Mrštil jsem Reader’s Digestem o stěnu, vrazil jsem papír do psacího stroje a začal bušit do kláves (ach, já byl vzteky bez sebe!):
Vážený pan profesor George R. Stewart, University of California, U. S. A.
Vážený pane profesore!
S velkým zájmem jsem pročetl instruktivní výtah z Vaší nové knihy Man, an Autobiography, který přináší Reader’s Digest z července 1947 na stránkách 141–176, a s hlubokým úžasem jsem spoluprožíval tuto historii lidstva.
Kdosi nejmenovaný v krátké předmluvě právem vyzdvihuje „originalitu Vašich spisů“ i skutečnost, že jste ze starého tématu vytvořil „a rattling good story“ bez obvyklého balastu těžkopádných jmen a čísel. V našich končinách se sice někteří stále ještě poněkud děsí žvástů o kulturněhistorických otázkách; tím spíše se ale cení dále garantovaná „pečlivost, s níž jste vybíral svůj důkazní materiál“.
Dovolte mi k tomu poznámku. Dlouhé předchozí studium starověké geografie soustřeďuje k této oblasti mou trvalou pozornost ještě i v současnosti. Proto pokládám za mimořádně choulostivé Vaše tvrzení (str. 170a), jež ve mně nevzbudilo příliš lichotivé mínění o Vašich vědomostech či Vaší pečlivosti: „S výjimkou Řeků a Féničanů byly starověké národy povětšinou suchozemské krysy (landlubbers), provozující výhradně pobřežní plavbu. Kdo ale žil u Atlantiku, musel se stát buď mořeplavcem, nebo zůstat doma. A tak se vydali na moře, zbudovali bytelné lodě a plachtili dál a dál: Vikingové, Vlámové a Angličané, hanzovní obchodníci, Bretonci a Portugalci…“ (Přejdu důvtipné „buď – anebo“: lev řve, pokud nemlčí.) – Když Vy (a další) neustále chválíte Vikingy, máte tím patrně na mysli první objevení Ameriky; přitom ale zapomínáte, že žádný z těchto námořních lupičů nedospěl k pobřeží Vinlandu přímou plavbou z Norska nebo Anglie, nýbrž vždy přes zastávky Island a Grónsko (které kupř. leží na dohled od sebe!): žádná z těchto etap si nevyžádala více než maximálně 1000 km plavby na širém moři; poslední úsek býval často absolvován nedobrovolně.
Na omluvu starověkých plavců nechci uvádět, že v mořích, u nichž žili – Středozemní, Černé a Rudé moře –, nebyl pro takové vzdálenosti vůbec prostor. Jakmile svá vodstva dostatečně prozkoumali, břehy přirozeně opustili a pravidelně křižovali moře všemi směry; a z Byzance do Phanagorie to koneckonců bylo už celých 700 km! (Nebylo by ale poctivé zamlčet, že se podle zpráv plavců na této cestě nacházel bod, kde znalec mohl rozeznat jako lehký opar současně mys Kriumetopon na severu a Karambis na jihu.)
Nicméně neodmítám všechny Vaše názory; neboť jak správně poznamenáváte (str. 165a): „Continual talking is likely to be associated with some thought here and there“; pouze by se podle této maximy neměly sepisovat žádné knihy, přinejmenším nikoli ty kulturněhistorické.
Avšak pro Vašeho „Man“ je rozhodující „Civilization“, tj. podle Vaší vlastní definice na str. 175b: „The mass of such things as agriculture, metalworking and social tradition“ (ne například umění nebo věda, nic takového! Slovo kultura se u Vás nevyskytuje vůbec: jedině na str. 168a hovoříte v jedné řádce ironicky o těch, pro něž je báseň důležitější než pluh); ovšem civilization: ta dává „control over the outside world“ a to je pro Vás také vlastní „rough and easy way“, rozhodující kritérium, jak jednotlivé epochy porovnávat, či je, jak svou metodu zřetelněji upřesňujete, „testovat“.seň důležitěj
A abyste nám vbrzku ozřejmil celý dopad Vašeho civilizačního testu, aplikujete ho (náš výraz „použít“ vystihuje Váš postup jen nedokonale) s chvályhodnou nestranností také na Řeky.
Nejdříve nám velmi srozumitelně vysvětlíte vznik helénské kultury: „Not having much regular work to do, they had to pass the time in various ways. Thus the Greek citizens were able to develop art, athletics, and philosophy.“ To zní docela jasně, že? A jak je to prosté! – Že by vládci a kněží v předchozích i následujících tisíciletích takový čas na zahálku neměli?! A co ti rovněž práce se štítící ostrované jižních moří, nebo Germáni, nebo osazenstvo klášterů atp., ti ho také neměli?! A ti všichni přesto umění a vědy (o filosofii už vůbec nemluvě!) nejenže nerozvíjeli a tam, kde se s nimi setkali, nejenže pro ně neměli nijaké pochopení, nýbrž se přičiňovali, seč mohli, aby je potlačili! Kultura je totiž pro jisté lidi – tak 99 procent – nudná: víte to?! Samozřejmě že umělec a myslitel potřebuje klid a čas; ale ta věta se nedá otočit, podobně jako věta o praseti a buřtu.
„Hlavní neštěstí Peršanů nezáleželo totiž v tom, že prohráli řeckou válku, nýbrž v tom, že dějiny této války sepsali Řekové a takto předali potomkům…“ Pane: o tom, že líčení Hérodotovo – tím pramenem je totiž on, nikoli „Řekové“ – znamenalo neštěstí pro Peršany, může blábolit jedině ten, kdo ho nikdy nečetl! Neboť: „Toto jest Hérodota z Halikarnéssu vyprávění o dějinách, aby časem neupadlo v zapomenutí, co lidé vykonali; aby se zachovala sláva velikých a podivuhodných činů, které dokázali jednak Řekové, jednak barbaři!“, a skutečně ani Peršané z toho nevycházejí nijak špatně.
To bylo totiž také něco, co by se Vaši oblíbení „intelligent Egyptians or Babylonians“ nebo ti „in many ways more admirable“ Peršané bývali mohli od Řeků naučit: jak se objektivně a v geniálním souhrnu celku píší obecné dějiny na rozdíl od jednostranného a povýšenecky prolhaného prkenně kronikářského tónu egyptských nebo starozákonních lokálních klepů a pomluv. Po těchto úvodních zjištěních začínáte neúprosně aplikovat svůj „test“ (přecházím Vaše laciné a všechno jen ne originální vývody o souvislosti mezi žvaněním a myšlením; jistý James Burckhardt zanechal ještě před založením University of California podstatně hodnotnější postřehy o agorazein). Vy shrnujete: „Nikde na světě se nepoužívá byť jen jediný důležitý vynález, který bychom mohli s jistotou připsat Řekům.“ „Z toho všeho jsem učinil závěr (tedy Já, profesor George R. Stewart!), že Řekové civilizaci ani nevytvořili, ani nezachránili, ani podstatným způsobem neoživili.“ Thank you! Konečně jsme, západní neurotici ochromení tak dlouho praejudiciem antiquitatis, prozřeli!
Dosud jsme byli zvyklí připisovat Řekům ve stručnosti následující zásluhy:
že jako první rozvinuli a pěstovali ducha a metodu západního bádání. Vděčíme jim za tak důležité výsledky v jednotlivých oborech jako přesné změření zeměkoule a z něj čerpající mapy s předměty zafixovanými co do šířky a délky. V astronomii jsou řeckými výdobytky rovněž katalogy hvězd, geo- a heliocentrický obraz světa atd.; i biologické systémy pocházejí od nich; dokázal byste Vy řešit diofantické rovnice?
Porovnejte řecká umělecká díla, sochy, chrámy, eposy, dramata atd. se všemi předešlými i současnými uměleckými výtvory: obdivovali je už větší mužové než my dva!
Co se týče filosofie – – nuže, k tomu jste vy za oceánem ještě nedospěli. –
My ovšem jsme toho názoru, který nehodláme změnit, že navzdory Stewartovu testu celá naše duchovní existence, která je výslednicí dvou posledních kulturních vln – renesance a klasiky s romantismem – se stejně jako ony samotné zakládá na helénismu. Konstatujete, že nikdy neexistoval „fall of civilization“, a podle Vaší definice bych s Vámi souhlasil:
ale Vy jste si za téma zvolil člověka, pane!, nikoli Vaši komickou civilizaci! Jejich ztotožnění je bezpochyby originální a je Vaším duchovním vlastnictvím; nicméně pochybuji, že najdete příliš těch, kdož by Vám ho záviděli. Může být zahanbující, že Váš národ – s výjimkou Edgara Poea – nepřispěl dosud žádným vkladem k velké kultuře; ale i k tomu dojde!
(Arci že ne Vaší zásluhou!)
Nechť Vám nadále funguje splachování;
s upřímným opovržením:
Složit, vložit do obálky; nalepit podle tradice 30 fenikovou známku a na kole dopravit do schránky dole ve vsi: takový nedouk! (A ještě cestou zpátky jsem se každých sto metrů rozčiloval: Vždyť toho měli až pánbůhví nad hlavu s výrobou atomové bomby a cornedbeefu: člověk prostě nemůže dělat všecko!)
Staromládenecký měsíc (ještě téměř celý). Dosud jsem se nezklidnil a lačný odvety se rozhodl provést taky jeden test (felibre psaní nenechá). Takže: do toho:
1.) Znáte a oceňujete Meyernovo Dya-Na-Sore, Moritzova Antona Reisera, Schnabelův Ostrov Felsenburg?
2.) Jste toho názoru, že umělec má kašlat na vkus a úroveň lidu?
3.) „Člověk nemá svobodnou vůli.“ – Myslíte si to?
4.) Upřednostňujete Wielandova Aristippa, nebo Ságu rodu Forsytů?
5.) Pohrdal jste někdy svými rodiči?
6.) Jste pověrčivý?
7.) Máte přítele, který Vám se vší vážností doporučil četbu Klingerova Raphaela de Aquillas?
8.) Nenávidíte všechno vojácké a uniformované?
9.) Můžete stručně načrtnout obsah Údolí campanského od Jeana Paula?
10.) Pokládáte Nietzscheho za prostředního ducha (avšak velkého řečníka)?
11.) Připadá Vám box, film, móda a vybrané chování nadmíru směšné?
Pak mě popíchl rohatý a napsal jsem (psát a volat můžu všechno: jsem totiž sám!!):
12.) Přišlo Vám v nějakém okamžiku Vašeho života na mysl, zda by vám nějaká posvátná kniha, použitá jako toaletní papír, mohla popálit zadnici? –
Za ano dosaďte +1, za ne –1 a počítejte:
Nejlíp když se oběsíte. (Tím jsem se toho komplexu konečně zbavil.)
Pokus s focením (jsem zvědavý, zda filmy ještě nejsou prošlé; a ani jsem je nikdy nevyvolával; ale působí to na city a krátí čas). Tak jsem začal mačkat spoušť: sluneční skvrny; paseka velikosti světničky; zrezivělý ostnatý drát (ve šrotu na nádraží); trosky hub prožrané larvami; větev v lese, podoba věčně prchavá; jeden přímý záběr německých mračen skrz rozsochatou jedličku. Přirozeně i já (samospouští): na schodech u domu, v zahloubání nad jakýmsi foliantem (ale jako vždycky jsem nasadil tak pitomý výraz, že se mi znechutil už i negativ).
Heinrich Heine: příjemno si přečíst (příjemno zapomenout). Kdyby napsal jenom jediný svazek – soudě podle mého čtyřsvazkového vydání –, byl by to velký muž: to ale finanční mizérie žádnému spisovateli nedovolila: z nouze se každý musel stát kuplířem, pasákem Múzy (tzn. po našem: smolit šprýmovné historky pro noviny; zdramatizovat něco pro Rias; pilně překládat cizozemce atd. – je jen dobře, že i tomu kouzlu je navždy konec!).
Přeložila Michaela Jacobsenová
