Píše Jan Malura
(E*forum, 24. 1. 2018)Zájem o české pobělohorské exulanty a domácí tajné evangelíky je mezi historiky, literárními historiky i filology v posledních desetiletích poměrně intenzivní. O tom, že jde o neutuchající pozornost, svědčí též práce mladších generací badatelů a zejména badatelek. Jmenujme alespoň Evu Hajdinovou a její knižní komparaci života tajných evangelíků ve východních Čechách a v jihofrancouzské oblasti Horní Languedoc (Z cesty své nesejdeme, 2016) nebo výzkum drážďanské slavistky Lubiny Mahlingové, která se zabývá pozoruhodnými kontakty českých pietistických exulantů s Lužickými Srby. Všechna tato témata nabízí stále celou řadu nedořešených otázek a pozapomenutých životních a spisovatelských příběhů. Jeden z nich připomíná historička a archivářka Jihočeské univerzity Marie Ryantová v rozsáhlé česko-německé knize Konvertita a exulant Jiří Holík. Příspěvek k dějinám exilu a problematice konverze v raném novověku. / Der Konvertit und Exulant Georg Holik. Ein Beitrag zur Geschichte des Exils und zur Konversionsproblematik in der Frühen Neuzeit (Pelhřimov: Nová tiskárna, 2016).
Hlavní snahou Marie Ryantové je především zpřístupnit badatelské obci podstatnou část málo známých textů Jiřího Holíka (1635– cca 1710), vydaných v drtivé většině německy. Ty jsou úzce svázány s pohnutými životními osudy autora, který byl vychován u jezuitů, poté vstoupil do dominikánského řádu, ale znechucen poměry v katolické církvi se nakonec stal tajným evangelíkem. V roce 1666 se mu konečně podařilo emigrovat do Žitavy, bašty českého pobělohorského exilu, ale v německém luteránském prostředí vzbuzoval jako konvertita nedůvěru. Tyto a další epizody z Holíkova života Ryantová líčí v rozsáhlé úvodní studii, publikované v české a německé verzi (s. 11–198). Sleduje Holíkovo úsilí prosadit se v sasko-lužickém teritoriu, kde se opakovaně ucházel zejména o post českého kazatele v Žitavě. Aby si doplnil znalosti luterské teologie, rozhodl se studovat univerzitu ve Wittenbergu, a především pak rozvíjel spisovatelskou činnost, jež měla přesvědčivě demonstrovat úspěšný přerod dominikánského mnicha v pravověrného luterána. Proto se oprávněně Marii Ryantové jeví Holíkova literární tvorba jako dosti účelová, jako nedílná součást jeho „strategie přežití“.
Holík se sice krátce uplatnil jako kazatel v menších exulantských osadách v Sasku (Barby, Wespen), ale sen o stabilním, finančně zajištěném postu kazatele se mu poměrně brzy rozplynul. Důvodem (kromě jeho dosti konfliktní povahy a katolické minulosti) byla snad i špatná znalost němčiny, již sám ve svých textech zmiňuje. Toto tvrzení je poněkud překvapivé, když vezmeme v úvahu, že Holík německy vydal celou řadu původních literárních děl. Jeho znalost němčiny zůstává v každém případě jistou záhadou, autorovy spisy však, jak ukazuje kniha Marie Ryantové, mají běžné jazykové a slohové rysy tehdejší německé protestantské literatury. Po krachu svých saských aktivit se Holík vydal na cesty, mířil velmi často na sever, zejména do Švédska, k němuž vzhlížel lecjaký středoevropský protestant 17. století. Jeho kariéra i spisovatelská činnost postupně nabrala jiný směr. Holík zúročil své znalosti ovocnářství a zahradnictví a začal se živit jako tvůrce zahrad a zároveň jako autor botanické literatury; tyto aktivity rozvíjel ve Východním Prusku, v Estonsku i tehdy švédské Rize. Právě zde vydal roku 1684 svůj první spis tohoto druhu (Vereinigter Liff- und Aus-ländischer Garten-Bau), který pojednává o zakládání zahrad, pěstování ovocných stromů, jejich ošetřování, ale i sklízení a uchovávání plodů. Poté následovalo několik dalších děl podobného typu, zejména kniha Neue-vermehrtes Viefaltes Garten-Büchlein (1707), jež se stala skutečným bestsellerem naučné literatury 18. století.
Hlavní akcenty výkladu však Marie Ryantová klade na starší fáze Holíkova života a psaní. Interpretačně se v něm opírá zejména o dvě kategorie: exil, přičemž bere v úvahu též mytizace a sebestylizace exulantů, a konverze, jež znamenala skutečně zásadní předěl v životě raněnovověkého člověka a zároveň komplexní, veřejný akt. Ryantová disponuje nemalými znalostmi teoretické německojazyčné literatury k těmto fenoménům, ale překvapivě nezmiňuje aktuální práce olomoucké historičky Radmily Prchal Pavlíčkové, jež se zabývají konverzemi k luterství právě na základě kazatelských textů. Výklad Marie Ryantové je věcný, v zásadě tradičně biografický, literárním aspektům tématu nevěnuje velkou pozornost.
Hlavní část knihy (s. 201–596) představuje edice osmi děl z první etapy Holíkovy tvorby, která se nese ve znamení konverze, reflexe exilu a obhajoby „pravé“ evangelické víry. Jde o přijatelné editorské rozhodnutí, protože tyto německé traktáty a kázání z let 1669–1679 jsou kulturněhistoricky zajímavějším čtením než spisy zahradnické; z hlediska slovesného se ovšem jedná o texty standardní, slohově a rétoricky průměrné. Dílo Fünffacher Geistlicher Spiegel (1669) je silně agitačním, pro-luteránským spisem, vydatně opřeným o autorovy vlastní zážitky, někdy zřejmě dosti stylizované (účast na tajných evangelických bohoslužbách v Čechách, kontakty se zakázanou literaturou, zkušenost s mravním úpadkem řeholníků). Na katolickou církev a poměry v ní ještě ostřeji útočí kniha Päbstliche Geisel (1673). Za nejzajímavější Holíkův text lze ovšem považovat expresivní prozaický lament na tíživé postavení českých exulantů Blutige Thränen (1673), který je tu zveřejněn i ve švédské verzi, vydané v Uppsale (1672), a také v českém překladu Josefa Janka z počátku 20. století (Český pláč). V ediční poznámce se Marie Ryantová vyrovnává s otázkou transkripce německých raně novověkých textů, sama se rozhodla v maximální míře respektovat originální znění (v interpunkci, psaní velkých písmen apod.). Každý editovaný text doprovází detailní věcné vysvětlivky, komentáře k osobám, lokalitám, historickým situacím a biblickým či jiným citátům.
Česko-německá publikace Marie Ryantové je nepochybně záslužným počinem, protože důkladně reflektuje dosud málo známou osobnost českých kulturních a literárních dějin období baroka. Kladu si však otázku, jestli bylo nutné vytvářet takto monumentální knihu o bezmála 670 stranách (celý svazek navíc působí v měkké vazbě dost neforemně, čtenář, když pořád listuje k závěrečným editorským vysvětlivkám, má obavy, že se mu rozpadne pod rukama). Sama Marie Ryantová přiznává, že práce začala vznikat v době, kdy Holíkovy tisky, v knihovnách málo zastoupené, ještě nebyly ve větší míře digitalizovány. Digitalizace však pokračuje mílovými kroky a v době dokončení publikace už drtivá většina autorových děl svou elektronickou kopii měla, jak vyplývá i z otištěného seznamu Holíkových tisků a jejich známých exemplářů. Vzhledem k tomu, že edice je určena přednostně badatelům (laický čtenář by potřeboval překlady německých originálů) a že badatelé na poli raného novověku pracují s digitálními kopiemi velmi rádi, považuji takové komplexní knižní zpřístupnění všech Holíkových protikatolických spisů za poněkud nadbytečné. Také proto, že jde o texty, které se v dlouhých pasážích téměř doslovně opakují. Možná by stačila štíhlejší, uživatelsky praktičtější kniha se stávajícím úvodem a třemi klíčovými náboženskopolemickými texty plus jedním zahradnickým coby ochutnávkou a třešničkou na dortu…
Marie Ryantová: Konvertita a exulant Jiří Holík. Příspěvek k dějinám exilu a problematice konverze v raném novověku. / Der Konvertit und Exulant Georg Holik. Ein Beitrag zur Geschichte des Exils und zur Konversionsproblematik in der Frühen Neuzeit. Pelhřimov: Nová tiskárna, 2016. 668 s.
