Píše Kristýna Solomon
(19. 7. 2017)V roce 2016 vydalo nakladatelství Winter monografii Jana K. Hona s názvem Übersetzung und Poetik. Der deutsche Prosaroman im Spiegel tschechischer Übersetzungen der Frühen Neuzeit [Překlad a poetika. Německý román v próze ve světle českých překladů raného novověku]. Jak název napovídá, věnuje se autor poetice žánru, který v Německu prosperoval v 15. a 16. století, a snaží se jí přiblížit pomocí analýzy a interpretace českých překladů německých předloh. Téma publikace tedy osciluje mezi českou a německou literární medievistikou. Fakt, že publikace vyšla v řadě Studien zur historischen Poetik renomovaného německého nakladatelství, implikuje jistá očekávání.
Středověké žánry představují z hlediska synchronního i diachronního značně nesourodou skupinu. Mimo to je vžitá terminologie často berličkou (post)moderní filologie bez ekvivalentů ve středověké literatuře. Přestože obrázek o vnímání žánrů středověkým autorem/recipientem nemá jasné kontury, vychází moderní filologie z premisy, že středověký autor i čtenář/posluchač měli povědomí o existenci různých (pod)žánrů (třeba ve smyslu recepční estetiky H. R. Jauße a tzv. horizontu očekávání). Příslušnost k jednotlivým žánrům určují formální a obsahová kritéria, která ovšem mohou být značně difuzní.
„Prosaroman“ je problematický žánr par excellence: je jakýmsi pokračováním veršovaných románů a zároveň jejich negací, může tedy (ale nemusí) obsahově navazovat na kurtoazní tematiku, může (ale nemusí) cílit na jinou sociální vrstvu, jeho vymezení vůči hraničním žánrům, jakými jsou např. Volksbuch (český – ne příliš šťastný – ekvivalent je „knížky lidového čtení“) či historie, je sporné. Jediným spolehlivým kritériem se zdá být forma: próza.
Výše zmíněné důvody vedly patrně k tomu, že od počátků německé medievistiky „Prosaroman“ nepředstavoval dominantní oblast bádání, což platí dvojnásob o jeho germanobohemistických souvislostech. Kriticky přezkoumat zákonitosti poetiky románu v raném novověku na pozadí české recepce tedy představuje vědecký deziderát. Výchozí a zcela legitimní tezí je, že překládat text znamená v první řadě text interpretovat, překladatel je tedy čtenářem, který k výchozímu textu zaujímá určitý postoj a v překladu/převyprávění reflektuje určitou ideologii. Tento přístup může být pro filologa klíčem k uchopení textů.
V úvodu studie autor analyzuje čtyři překlady původně německých románů, jejichž společným rysem je časové ukotvení (16. století) a poměrně krátká doba, která dělí překlad od předlohy. Z hlediska obsahového tvoří romány pestrou paletu: od rytířských látek (Floriáš a Biancefora, Rytíř Galmy), přes tzv. Gründungsroman (Meluzína) až po historii (Faust).
Hon porovnává překlady s předlohami a mapuje zásahy překladatelů v mikro- a makrorovině. V centru zájmu stojí změny v rovině lexikální (např. stylistické zásahy, změny vlastních jmen), změny syntaktické struktury, změny v rovině výstavby textu, změny kvantitativní (vynechání vs. rozpracování/doplnění). Cílem analýzy je zodpovědět otázku, jak tyto změny ovlivňují hloubkovou strukturu textu. Po systematizaci zjištěných změn následuje logicky interpretace ideologické implikace, přičemž spektrum je poměrně široké: od redakčních změn bez dopadu na interpretaci až po sémantický posun, např. přizpůsobením společensko-kulturnímu kontextu recipienta či psychologizací postav. Autor se ptá, jaký motiv mají zásahy do textů, a zjišťuje, že čeští překladatelé se v první řadě pokouší zvýšit plauzibilitu děje a tím usnadnit čtenáři orientaci. Srozumitelnost je nadřazená ostatním kritériím.
Zvláštní pozornost je věnována paratextům, zejména prologům, které v důsledku přechodu od rukopisů k tiskům přebírají zásadní roli v souvislosti s ideologickým směřováním recipienta, jelikož kompenzují face-to-face komunikaci orální kultury. Tyto segmenty představují podle autora nejméně stabilní část v tom smyslu, že podléhají nejčastějším zásahům. To není, jak autor logicky dedukuje, shodou náhod, nýbrž reflexí nového poetického programu, jehož rysem je zřetelně oddělit rovinu textu od paratextů („[…] předmluva a doslov jakožto hlavní aspekty uchopení fikcionality […]“, s. 186) a vybídnout čtenáře k vlastní interpretaci („očekávání vlastního úsudku čtenáře […] je základním poznávacím znamením žánru Prosaroman […]“ (s. 183).
Zjištěním strukturně-sémantických relací ovšem studie nekončí. Analýza, systematizace a klasifikace změn jsou jen výchozím předpokladem pro zobecňující úvahy, které tvoří nejpodnětnější část monografie. Na pozadí moderních naratologických teorií (Bachtin, Lugowski, Stierle) si autor klade otázku, jakou roli hrají překlady německých románů ve vztahu k poetice cílové formy žánru „Prosaroman“. K rysům moderního románu patří emancipování vypravěče (a s tím související rozlišení mezi řečí autora a vypravěče), jasné oddělení roviny textu (deixis) od paratextů, otevřená sémantika, která vybízí čtenáře k vlastní interpretaci. Komparací předloh a překladů dochází autor k zajímavému zjištění: nejméně překladatelé zasahovali do textů, které v největší míře vykazovaly výše zmíněné rysy a byly tak na cestě k modernímu románu nejprogresivnější. Naopak nejvíce měnili texty, které ve smyslu moderní poetiky vnímali jako „zastaralé“. Závěr je tedy pozoruhodný: „Zde se nabízí tvrzení, že české překlady přiblížily originální texty […] cílové formě“ (s. 238).
A právě v inovativním pojetí nahlížení na poetiku překladu tkví největší přínos publikace: překlady, coby jevy spíše okrajové mají důležitou výpovědní hodnotu pro uchopení jádra, tj. výchozích textů a jejich poetiky. Mají tedy moc žánr (de)stabilizovat, normu (ne)ukotvit, (ne)posunout žánr směrem k cílové formě.
Übersetzung und Poetik je metodologicky pevně ukotvenou studií, která se opírá o solidní znalost moderních teorií (naratologie, teorie mediality, intertextualita), svým přesahem do teorie románové poetiky opouští elitní oblast německé/české medievistiky, odpovídá na vytyčené otázky a nové obzory otevírá: např. klade otázku, kdy žánr „Prosaroman“ končí, nabízí se ale také otázka, kdy se objevují první náznaky. Na tyto otázky lze – jak autor konstatuje – odpovědět teprve po analýze širšího korpusu. Právě tímto směrem by se mohla ubírat česká literární medievistika, která se – jak se zdá – dosud jen v omezené míře vymanila z (post)obrozeneckého trendu, a tudíž s německy psanou literaturou na českém území nebo překlady německé literatury do češtiny zachází značně rozpačitě: buď je raději ignoruje, nebo se uchýlí do slepých uliček hodnocení esteticko-etických kategorií. Zbývá tedy doufat, že přání „pozvat čtenáře k dialogu“, vyslovené autorem, nezůstane nevyslyšeno.
Jan Hon: Übersetzung und Poetik. Der deutsche Prosaroman im Spiegel tschechischer Übersetzungen der Frühen Neuzeit. Heidelberg: Winter (= Studien zur historischen Poetik, 21), 2016, 275 s.
