Píše Luboš Merhaut
(Echa, 12. 10. 2011)Rovněž poslední číslo (1/2011) časopisu Dějiny – Teorie – Kritika, jediného odborného periodika věnovaného historii, které se soustavně zabývá i otázkami metodologickými a mezioborovými, přináší příspěvky pozoruhodné z literárněhistorického hlediska. DTK vychází dvakrát ročně od roku 2004; do loňského ročníku jej vydával Masarykův ústav a Archiv AV ČR ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a Fakultou humanitních studií UK, která se od tohoto roku stala jeho jediným vydavatelem. Vedoucími redaktory jsou Pavel Himl a Martin Nodl (v předchozích sedmi ročnících v trojici s Ivanem Šedivým). Časopis vznikl z potřeby kritické reflexe minulosti a současného stavu českého dějepisectví, zjevně mj. jako reakce části historiků na nezdařené pokusy o otevřenou diskusi, pojmenovávající – z hlediska metodologického i etického – problémy historické obce v Čechách a (dis)kontinuity její práce po roce 1989 (srov. především VIII. sjezd českých historiků a další disputace v roce 1999). V jasně a vyhraněně stylizovaném a namnoze stále aktuálním programovém úvodníku prvního čísla DTK (1/2004) Nodl a Šedivý formulovali zásadní otázky. „A protože obě tyto otázky, teoretické uvažování nad dějinami a psaním dějin i kritický přístup k minulé či soudobé historiografické produkci, česká historiografie dlouhodobě postrádá […], rozhodli jsme se vytvořit prostor, kde by teorie a kritika dostaly svobodný a neomezený prostor.“ Dále tu čteme: „Za nejpalčivější problém české historické vědy ale samozřejmě považujeme jak její nedostatečnou metodologickou ukotvenost, tak absenci teoreticky pojatých diskusí o historiografii samotné. Protože se domníváme, že bez reflexe historického myšlení není možné opustit staré, kdysi přínosné, dnes však poněkud zastaralé koleje, přicházíme s ideou teoreticky pojatého časopisu, jehož podstata by měla spočívat právě v diskusích a otevřených debatách. […] Historiografii totiž v žádném případě nechápeme jako vyhraněnou, do sebe uzavřenou vědeckou disciplínu, která by si mohla osobovat právo hrát rozhodující úlohu v ostatních humanitních vědách […]. Podle našeho názoru je historiografie naopak jednou ze sociálních věd, společně se sociologií, archeologií, dějinami umění či sémiotikou, bez jejichž metodologických přístupů a konceptů, a především bez konfrontace s nimi nemůže sama o sobě existovat […].“
Informace o vydaných svazcích (a plné znění první pětiletky) lze najít na adrese Masarykova ústavu (http://www.mua.cas.cz/).Jednotlivá čísla DTK jsou ve znamení distinktivních pojmů z názvu časopisu rozdělena do rubrik – Studie a eseje, Diskuse a rozepře a Recenze a reflexe –, naplňujících vyznačené postuláty. Nejpilnějšími a formujícími autory jsou Miloš Havelka a Jan Horský, častými přispěvateli např. Jan Dobeš, Jiří Hanuš, Josef Hrdlička, Tomáš Hermann, Pavla Horská, Bohumil Jiroušek, Michal Kopeček, Bedřich Loewenstein, Jakub Rákosník, Pavlína Rychterová, Lenka Řezníková, Veronika Středová, Daniela Tinková. V teoretických úvahách i konkrétněji cílených textech, polemických rozpravách a referátech nacházíme různorodost přístupů, opakovaně zaznívají mj. témata a otázky národního rámce a omezení historických reprezentací, sporů o smysl českých dějin, pozitivismu, ideje tzv. pokroku či střední Evropy, vysokoškolské výuky dějepisu, ale třeba i snahy postihnout, jak může historik číst beletrii a neustrnout při jejím doslovném, ryze instrumentálním chápání a užívání jako faktografického materiálu (v úvaze Martiny Winklerové, č. 1/2006).
Koncepce kritické i polemické části vychází z uváženého výběru titulů z domácí, překladové i zahraniční produkce, které si pozornost většinou skutečně zaslouží, usiluje o konfrontace několika hodnocení (časté dvojrecenze), o argumentované a nevyhýbavě svobodné pojmenovávání problémů, umožňující tak další diskusi, o niž tu programově má jít, v protikladu k obligátně osobně vztahovačnému čtení kritických soudů. Patrný je spíše odpor vůči – běžně jistě očekávanému – referentskému poplácávání po ramenou, čteme tu naopak posudky, jež zřetelně ukazují a dokládají profesionální deficity (příkladem může být v posledním čísle kritika/diskuse Petra Mati Nad knihou Václava Bůžka o Ferdinandovi Tyrolském a české šlechtě). Pravidelně, a zdá se, že stále více, může čtenář v DTK číst i ohlasy odborných prací věnovaných literatuře nebo významně vstupujících do literárněvědného kontextu: v posledním čísle např. knih Jiřího Brabce (Panství ideologie a moc literatury), Tomáše Kubíčka (Felix Vodička – názor a metoda) a Jana Malury (Písně pobělohorských exulantů /1670–1750/) nebo Charyparova komentáře k vydání Máchových próz v České knižnici; v předchozích ročnících kupř. kritiky Růžičkovy schauerovské monografie, Boltonovy antologie Nový historismus / New Historicism, knihy Historie jako myšlení a čin Benedetta Croceho, Dějin nové moderny (Vladimír Papoušek a kol.), prací Zdeňka Vašíčka, Spisů Jana Patočky atp. Zkrátka – DTK připomínáme, neboť nabízí inspirativní a docela oživující četbu o dějinách a dějinnosti, korigující neodbytný pocit vzrůstající hladiny intelektuální šedi či libovůle.
