Píše Martin Hořák
(E*forum, 17. 5. 2017)Hugo Boettinger (1880–1934) patřil zejména v období první republiky mezi populární kreslíře a uznávané malíře, i když kritická reflexe jeho díla nebyla již za jeho života zdaleka jednoznačná. Po Boettingerově předčasné smrti v důsledku rodinné anamnézy – tuberkulózy – zájem o tohoto plzeňského rodáka, absolventa pražské Akademie výtvarného umění a dlouholetého člena SVU Mánes postupně opadal. Po dlouhou dobu zůstávalo jeho jméno známé hlavně v okruhu odborníků na českou výtvarnou scénu první poloviny 20. století a zájemců o kulturní život meziválečného Československa.
V uplynulém desetiletí připomnělo Boettingera v rámci dvou badatelských a výstavních projektů několik historiků umění mladší generace. Jako autor populárních humoristických kreseb, publikující pod pseudonymem Dr. Desiderius, byl zastoupen na výstavě V okovech smíchu. Karikatura a české umění 1900–1950 (Praha 2006) autorské dvojice Ondřej Chrobák a Tomáš Winter. Boettingerovi jako malíři krátce nato ve svém výstavním projektu Bytosti odjinud. Metamorfózy akademických principů v malbě první poloviny 20. století v Čechách (Praha 2008) věnovala pozornost Marie Rakušanová. Až na přelomu roku 2016 a 2017 se však Boettinger zásluhou Západočeské galerie v Plzni a kurátorky Ivany Jonákové po dlouhých desetiletích opět dočkal samostatné souborné výstavy. Obsáhlá retrospektiva v plzeňských Masných krámech si přitom vytkla ambiciózní cíl: postihnout v širokém záběru jak jeho humoristické kresby, tak malířské dílo.
Už dobová kritika si všimla nesourodého spojení vážného a nevážného v Boettingerově tvorbě: rozverné glosátorství jeho kreseb kontrastuje s vytříbeným estétstvím jeho malířského projevu. Tato podvojnost se promítla také do koncepce plzeňské výstavy. Jonáková na ni upozornila jak na úvodních panelech expozice v Masných krámech, tak na prvních stránkách doprovodné publikace. Skloubit obě linie v logický celek nebylo jednoduché, neboť Boettingerovy humoristické kresby neměly přímý vztah k vystaveným malířským dílům – jednalo se o svébytné výtvarné médium. Instalace v Západočeské galerii se patrně hlavně v zájmu divácké atraktivity pokusila o symbiózu těchto žánrových poloh. Řazení karikatur a obrazů v rámci expozice vyznívalo nicméně v důsledku kombinace chronologického a tematického přístupu místy matoucím dojmem, takže například karikatury namířené proti rakouskému mocnářství z doby krátce po jeho rozpadu se nacházely až za plátny z 20. let. Lépe si s tímto problémem poradila doprovodná publikace, která přiznala oddělenost obou složek a pojednala malíře Boettingera a kreslíře Dr. Desideria v samostatných kapitolách. Přesto by otázka vnitřních souvislostí těchto dvou pólů, ironického úsměšku a sublimní zjemnělosti, groteskní deformace reality a platónského ideálu, stála za detailnější úvahu, zejména pak ve vztahu k dekadenci, secesi a dalším myšlenkovým proudům přelomu 19. a 20. století, které ovlivnily Boettingerův umělecký vývoj na jeho začátku.
Výstava svým názvem Kronikář nových časů akcentovala humoristickou část Boettingerovy tvorby, která ovlivnila i pojetí obálky publikace s kresbou emancipované princezny, uzemňující draka úderem pěsti v boxerské rukavici. Autorce výstavy se podařilo shromáždit reprezentativní kolekci vtipných komentářů kulturního, společenského a částečně i politického života Boettingerovy doby. Boettinger se již jako mladý umělec prosadil mezi přední české karikaturisty a toto postavení si udržel po zbytek života. V rámci raného díla vynikají kresby z časopisu Paleta, vydávaného pro pobavení členů SVU Mánes. Boettinger zde s jemným sarkasmem zpodobnil řadu zakladatelských osobností české moderny, například generálsky vyhlížejícího Jana Kotěru. Z počátku první republiky mají nejen dokumentární hodnotu kresby vystihující atmosféru prvních zasedání Národního shromáždění. Půvabné jsou obrazové cykly stylizovaných lokomotiv a automobilů, z nichž první je originální persifláží výtvarných stylů od gotiky po kubismus.
„Kronikářem“ své doby mohl být Boettinger díky své dlouhodobé spolupráci s prestižními periodiky jako Lidové noviny, Prager Presse či Světozor, v nichž uplatnil mimo jiné i svá oblíbená témata měšťáka bez vkusu, konjunkturalistického umělce či moderní dívky. Tato spolupráce mu zajistila širokou popularitu, odrážející se v hojné návštěvnosti jeho výstav. Jak však upozornili již Chrobák s Winterem v publikaci ke zmíněné výstavě V okovech smíchu, Boettinger nebyl ve výtvarných kruzích považován za typického karikaturistu: jeho kresby byly po obsahové i formální stránce shledávány málo radikální. Stranickost, útočnost a sžíravost, která se od karikatury očekávala, nebyla dobromyslnému Boettingerovi vlastní, a svá díla pod dojmem kritiky mladších kolegů raději označoval jako „veselé kresby“. K jednomu z mála ostřejších výpadů se nechal vyprovokovat, když Zdeněk Nejedlý obvinil skladatele Josefa Suka, Boettingerova dlouholetého přítele, z přílišné loajality k rakouským úřadům v době první světové války. Muzikolog se za to dočkal karikatury v podobě zákeřného plaza, „zmije nejedlé“, jež se „živí smetanou“.
V Boettingerových karikaturách je patrný konzervativní přístup, a to nikoliv v politickém smyslu, i když umělec byl ve 20. letech členem Kramářovy Národní demokracie, ale spíše ve formální uměřenosti a v ironickém odstupu k moderní době. Tento tradicionalismus se ještě výrazněji promítal do Boettingerovy malířské práce. Je příznačné, že Boettinger se ve svých „veselých kresbách“ tak často strefoval do aktuálních výtvarných tendencí a zesměšňoval jejich efemérnost, neboť hledání autentické stylové polohy bylo, jak se zdá, jedním z bolestně prožívaných témat jeho vlastní malířské cesty. Již na začátku jeho profesní dráhy mu někteří kritici, jako například F. X. Šalda, vytýkali nedostatek originality a přílišné podléhání cizím vzorům. Předmětem těchto výhrad byla především jeho závislost na díle malíře a grafika Jamese McNeilla Whistlera, jehož portrét matky Boettingera zaujal v roce 1903 v Paříži. Důkladně se pak s Whistlerovými pracemi seznámil dva roky poté na umělcově posmrtné výstavě v Londýně.
Boettinger tuto kritiku uznal jako oprávněnou. S odstupem času ale můžeme považovat jeho distanci od vlastního raného díla za ukvapenou, protože jeho obrazy z období před první světovou válkou se jevily jako jeden z nejsilnějších momentů plzeňské expozice. Vynikaly zde melancholicky laděné portréty tlumené barevnosti, jako například Nevěsta (1910), zachycující malířovu nastávající manželku Růženu Ottovou, nebo Zlatý portrét (1911), jehož modelem byla jeho švagrová Hana Kuglerová. V pozdějších letech Boettinger portrétní tvorbu omezil, protože díky sňatku s dcerou nakladatele Jana Otty dosáhl finanční nezávislosti. Výstava však představila i ukázky jeho portrétů z období po první světové válce, kdy se v tomto žánru zaměřoval především na přátele a rodinné příslušníky. Vystavené výjevy koupání a tančících dívčích či jinošských aktů v přírodě pak představují jednu z posledních výrazových poloh Boettingerova malířství. Sám umělec si jich velmi cenil, ačkoli z dnešního pohledu se zdá, že se jimi možná až příliš přiblížil dobovému akademickému kýči.
Výstava v Západočeské galerii úspěšně těžila z divácky vděčné „narativnosti“ Boettingerových kreseb. Originální příběh však představila i prostřednictvím historie Boettingerovy rodiny, zejména pak na příkladu umělcova otce Josefa (jenž se psal ještě Böttinger), nepříliš úspěšného propagátora světlotisku a jednoho z prvních českých profesionálních fotografů. Samotný umělecký vývoj Huga Boettingera se mimo jiné dotýká důležitého tématu nástupu avantgardních tendencí v českém moderním umění a jejich konfrontace s konzervativní částí výtvarné scény, ke které se již před první světovou válkou připojil i Boettinger. Připomínka umělců jeho typu tak prohlubuje naše znalosti o pluralitní situaci českého umění první poloviny 20. let. Zejména díky kultivovanosti, múzičnosti a empatii Boettingerových portrétů byla plzeňská výstava i estetickým zážitkem.
Ivana Jonáková: Malíř a kreslíř Hugo Boettinger (1880–1934). Kronikář nových časů. Plzeň: Západočeská galerie v Plzni, Brno: Barrister & Principal, 2016, 163 s. [Vydáno při příležitosti stejnojmenné výstavy konané v Západočeské galerii v Plzni ve výstavní síni Masné krámy ve dnech 12. října 2016 – 8. ledna 2017.]
