Napsal Alfred Endler
(1. 3. 2017)V knize Historismuskritik versus Heilsgeschichte o Döblinově a Durychově románovém zpracování valdštejnské látky upozornil nedávno Tilman Kasten na Alfreda Endlera coby jednoho z interpretů Döblinova románu (v jedné z poznámek pod čarou, s. 336). Jako datum a místo Endlerova narození Kasten s odkazem k heslu v Deutsches Literatur‑Lexikon (sv. 7, 2005, s. 448–449) uvedl 25. červenec 1897 a Liberec.
Od jara 1919 do počátečních měsíců r. 1920 byl Endler posluchačem filozofické fakulty pražské německé univerzity (zapisoval si zejména Sauerovy a Lessiakovy germanistické přednášky). Když rok nato, zjara 1921, začal literárně kriticky (posléze také básněmi a referáty o libereckém divadelním dění) přispívat do nově založené Prager Presse, provázel již jeho jméno liberecký domicil. Spíše než na důkladnost argumentace sázel kritik Endler na jiskřivost těkavě nahazovaných tezí či velkorysých, avšak poněkud zběžných komparací literárních, výtvarných i dějinně‑filozofických (akcentuje polemičnost umění vůči moci „měšťanského racionalismu“ či nároku „normality“).
R. 1922 Otto Pick zařadil jeho prózu Die große Stille do antologie Deutsche Erzähler aus der Tschechoslowakei; v r. 1923 se jeho texty objevily mj. i v libereckém sborníku Der neue Roman (red. Friedrich Jaksch) či ve vídeňské Die Muskete (esej Illustrationen). v dalších letech psal pro pražskou Die Wahrheit (zde rovněž „malý román“ Piave), jako recenzent spolupracoval i s redakcí Prager Tagblatt. Počátkem září 1927 přijal intendant mannheimského Nationaltheater k provozování Endlerovo drama Demetrius Jakymovicz. Zwölf Bilder aus Österreich 1918, časopisecky byly publikovány úryvky z jeho hry Belsazar. „Mladý úspěšný liberecký dramatik“, jak jej 19. října 1928 tituloval zpravodaj Reichenberger Zeitung, byl v téže době znám také jako přispěvatel deníku Berliner Börsen‑Courier.
V srpnu 1935 nabídl Endler (z Liberce), označuje se za někdejšího spolupracovníka Berliner Tagblatt, šéfredaktoru Prager Presse Arne Laurinovi – prý po domluvě s berlínským legačním radou Camillem Hoffmannem – pro Prager Presse soubor článků, komentářů k evropské politické situaci (přál si, aby byly otištěny pseudonymně; LA PNP, f. A. Laurin). O další Endlerově dráze není mnoho známo: Deutsches Literatur‑Lexikon uvádí jako místo jeho pobytu v r. 1945 Wiepersdorf bei Jüterborg, v r. 1947 v Döblinově měsíčníku Das goldene Tor vyšel Endlerův text Dante als Emigrant.
Jako ukázku Endlerova raného literárněkritického projevu předkládáme recenzi Leppinovy povídkové knihy Das Paradies der Andern (Prager Presse 23. 4. 1921, večerní vydání).
mt
Nová kniha Paula Leppina
Každé umělecké období ovládá určitá nervově a smyslově fyziologická povaha, která vzápětí ustupuje jinému druhu a intenzitě, jiné míře dráždivosti. Neustálá proměna člověka sahajícího po společenském vrcholu nebo i proto nekonečné formování pojmu úroveň, nejen kvůli stupni, nýbrž stejně tak kvůli druhu tvořivosti, proměna převládajících instinktů, cílů a potřeb, která odpovídajícím způsobem podmiňuje i změnu hodnot – to je vlastním obsahem toho, jak se díváme na umění. A největší, nakonec nerozluštitelná záhada této činnosti: přechodové formy.
Leppinovo dílo takový přechod představuje, totiž přechod mezi dekadencí a expresionismem. Když dekadent postaví před adjektivum slovo „hodně“, nejde ani o kaligrafii, ani o pózu. Prostě a věcně tím vyjadřuje stupeň zdůraznění svých citů, intenzitu svého vnímání. Píše „hodně“, protože hodně vidí, slyší, je hodně zaujat nebo dotčen. Toto je definice dekadenta: na maximum snížený práh dráždivosti. Vidí něco i tam, kde ostatní už nic nevidí. Je ohlušen, oslepen a nadmíru vzrušen tím, co ostatní vnímají „normálně“ a co je nechává lhostejnými. Jeho „životním optimem“ je zvolené, z pohledu „normálnosti“ na vzruchy chudé okolí, zásadní odstup od veškerého vzrušujícího, tedy životně důležitého obsahu a všeho formálně hrubého, nejapného a křiklavého. Až konečně nastane proměna od dekadenta k expresionistickému člověku, od slabosti vůle k hladu po vzrušení, od „zahradní pohody“ k potlačení, ale tím i záchraně nestřídmého srdce. „Zlá touha po strastech a promarnění života“ se mění v čin; nad čímž smí sečtělý měšťák lacině oscilovat mezi úsměškem a mravním pohoršením.
Leppin dosáhl tohoto přechodu k specificky expresionistickému postoji už v roce 1905 v románu Daniel Ježíš. Čili dlouho před jeho deklarovanou hegemonií. Jestliže současníky předešel, nedokázal je předčít. Zůstal stát na místě. Příčinou konzervativního charakteru jeho tvorby je síla, nikoli zaostávání: samoúčelnost formálnosti i barvitosti, a přece bez zmrzačení daného. Leppin je Whistler jazyka. Ne – jako Däubler – jeho Marc.
Diletanti a kverulanti si slovo „technika“ za všech okolností přeloží slovem „udělanost“. Myslí si, že porozuměli větě, když jim její stavba a slovní skladba nečiní žádné potíže. A tuto čistě gramatickou sdělnost považují za jedinou možnou a opravdovou. Whistler řekl, že filistr nechápe to, co přestává vidět v jasných konturách. Bohužel stále ještě není v obecném povědomí poznatek, že i v literatuře je potřeba rozeznávat čistě malebné a vokální prvky od prvků literárních. Že poetické dílo člověk plně nepochopí, dokud v něm vidí pouhé sdělení.
Obsah a forma jsou u Leppina často v rozporu. Občas se zde objevuje konflikt na způsob Bartsche. Ale po stránce jazykově technické je na rovnocenné úrovni jako mnohá díla Rilkova a Maeterlinckova. Syžet nikdy nesmí posloužit jako výčitka. Jen abstraktníci a schematici přeceňují obsah a je lhostejno, zda pochází z Korstensu nebo z Pechsteinu, z Říma nebo Aššúru! Leppinovi lze předhazovat sentimentalitu asi do té míry, jako Edschmidovi a Russolovi filmovost. Neboť jen na tom, co je banálně uspěchané a bez souvislostí, lze vyřešit formální problémy vystupňovaného tempa, jelikož pouze zde jsou skutečně k dispozici. To nejjemnější a nejtajemnější stojí nutně tvrdě vedle očividného cirkusu nálad – kde by bylo jeho nejvlastnější aroma bez takového sousedství?!
Tématem je slovanský člověk, empirie Dostojevského. Ale zjednodušeně z vůle k formě. Často téměř dětinsky, připomínaje Vogelerovo Worpswede. Pak se náhle přetočí k Ropsovi, Kubinovi. Daniel Ježíš je Wattsův Mammon.
Kritika znamená rozlišování. Ne všude lze těmto cílům tvorby přitakat. K nim využité tvořivosti – vždy!
Překlad Endlerova textu Miloslav Man
