Píše Jan Pospíšil
(Echa, 14. 9. 2011)Jeden vysoce postavený bankéř se kdysi nechal slyšet, že beletrii téměř nečte. Důvod udal prostý: „Přečtete 200 stran a žádná myšlenka, kterou byste si mohl podtrhnout.“ Tato slova sice na tváři milovníka krásné literatury nejprve vzbudí úšklebek, pak si však uvědomí, že jsou pravdivá. Jde totiž jen o trochu méně duchaplnou formulaci Wildeova nesmrtelného výroku: „All art is quite useless.“ Podobně o umění před Wildem přemýšlel Friedrich Schiller. Podle jeho Listů o estetické výchově (in Výbor z filosofických spisů, ed. Milan Sobotka, přel. František Demel a Ivan Ozarčuk, Nakladatelství Svoboda ─ Libertas 1991, s. 128─227) je estetický stav „nicotným bytím“ a krása „neplodná“. V estetickém stavu jako stavu svobodného pozorování je člověk jakoby vytržen z času a světa, zbavuje se svého „fyzického určení“, jeho smyslová stránka se vymaňuje z otroctví přírody a jeho rozumová stránka se uvolňuje z naléhání jednat podle příkazů rozumu a tím potvrzovat lidskou důstojnost. Člověk se tak poznává jako svobodný a jako svobodné vidí objekty své estetické kontemplace. Pozorovat předměty jako svobodné, krásné či autonomní (jde o synonyma) znamená vidět jejich účel v nich samých a nepojímat je jako prostředky k účelům mimo ně, ať již jsou tyto účely dány žádostmi smyslů či nároky rozumu. Ačkoliv, jak zdůrazňuje Schiller, krása „je stejně nezpůsobilá jak založit charakter, tak osvítit hlavu“, tím, jak člověka zbavuje nátlaku přírody i rozumu a ukazuje mu jeho svobodu i schopnosti, kterými je vybaven, vytváří základ pro jeho sebeutváření. A v tom spočívá i projekt Schillerovy estetické výchovy. Ta není nakonec ničím jiným než výchovou mravní, což vyplyne z propojení základu Schillerova estetického stavu s tou formulací Kantova kategorického imperativu, podle které nemáme k sobě samým ani k druhým přistupovat nikdy pouze jako k prostředkům, ale vždy též jako k účelům o sobě samým. Jinak řečeno, člověk, který vidí sebe sama a druhé jako krásné, nebude ani se sebou, ani s ostatními jednat nemravně., tím, jak člověka zbavuje nátlaku přírody i rozumu a ukazuje mu jeho svobodu i schopnosti, kterými je vybaven, vytváří základ pro jeho sebeutváření. A v tom spočívá i projekt Schillerovy estetické výchovy. Ta není nakonec ničím jiným než výchovou mravní, což vyplyne z
Ať již si o Schillerově estetické teorii a jeho projektu estetické výchovy myslíme cokoli, jedno je jisté. Nic jim není vzdálenějšího než účetnická logika nákladů a zisku, která zabírá podstatnou část našich každodenních životů. Oddávání se neužitečnosti je luxusem v každé době, o to víc v čase úspor, kdy ekonomická rozprava udává tón. Některé obory lidské činnosti, které sice mohou být užitečnější než umění, ale u nichž se užitek ve srovnání s jinými možná obtížněji prokazuje, mohou být proto nyní obzvlášť zranitelné. To je případ humanitních oborů, které se znovu stávají nesamozřejmými a jejichž existenci je opět nutné obhajovat.
Portál philosophypress.co.uk představil v rozhovoru s americkou filosofkou Marthou Nussbaumovou její knihu Not for Profit: Why Democracy Needs the Humanities (Princeton University Press 2010). Nussbaumová, kterou český čtenář může znát z etického spisu Křehkost dobra. Náhoda a etika v řecké tragédii a filosofii (Oikúmené 2003), konstatuje, že daleko horší než globální ekonomická krize je celosvětová krize ve vzdělávání, která probíhá takřka bez povšimnutí, avšak bude mít daleko horší následky. Filosofka s naléhavostí Kassandry varuje: „Národy po celém světě budou brzy vytvářet generace užitečných strojů spíše než celých občanů, kteří umějí samostatně myslet, kritizovat tradici a rozumět významu utrpení a úspěchů druhých. Budoucnost světových demokracií visí na vážkách.“ V její mysli vyvstává ponurý obraz budoucnosti, když pozoruje současný trend upozaďování humanitních oborů ve prospěch oborů, které jsou spojeny s ekonomickým růstem. Historie, umění a literatura jsou obětovány přírodním vědám, ekonomii a účetnictví. Nussbaumová jako liberálka zdůrazňuje pozitivní přínos humanitního vzdělání pro kultivaci kritického myšlení a schopnosti naslouchat druhým a porozumět jim. Rozvíjení těchto kvalit se neobejde bez výuky filosofie, ale také historie a literatury. Pěstují totiž představivost, bez níž porozumění druhým, jejich zkušenosti a způsobu nazírání na svět není možné. Filosofie je podle Nussbaumové „zakládající složkou dobrého občanství. Není jen prostředkem k němu. Stává se částí toho, co jsi, když jsi dobrý občan ─ přemýšlející osoba“. Filosofie a další svobodná umění nás navíc neučí jen kritice a analýze, nýbrž nám pomáhají dávat smysl našemu vnitřnímu životu, našemu cítění a postojům k druhým. A tomu prospívá i poezie. Nussbaumová si bere na pomoc Johna Stuarta Milla, který „ze své zkušenosti deprese rozuměl tomu, že být schopen číst poezii ─ přemýšlet o emocích ve spojení s literárním dílem ─ je obrovskou částí kultivace vnitřního života. Činí tě schopným lásky, štěstí a vyrovnanosti“. čten
Schiller psal svůj projekt estetické výchovy znepokojen užitkem jako „velkým idolem doby, jemuž mají otročit všechny síly a holdovat všechny talenty“. Nussbaumová rozvrhuje svou obhajobu prospěšnosti studia humanitních oborů v podobné obavě (byť namísto „užitku“ figuruje nejčastěji „růst“, „efektivita“, „profit“ atd). Oba věří v lidskou důstojnost a hájí hodnotu individuálního lidského života, který má účel v sobě samém. A člověk je pro ně vždy něčím víc než „pouhým otiskem své činnosti“, producentem zisku, racionálním spotřebitelem nebo účastníkem soutěže s ostatními. Schiller i Nussbaumová se svými projekty snaží člověka přivést k tomu, aby žil v souladu se sebou samým i ostatními a ve světě se pokud možno cítil doma. Jejich projekty jsou, pokud jde o možnost rozvoje, ba zdokonalení člověka, optimistické, nikoli však utopické, což je činí přitažlivějšími i pro toho, kdo spíše sdílí názor pesimističtějšího filosofa o lidském životě jako výkyvech mezi nudou a bolestí.
