Píše Michal Topor
(E*forum, 25. 1. 2017)Ediční řada Depozitář/Dokumenty Památníku národního písemnictví byla dosud – tj. od roku 2014 – realizována třemi knihami: Z deníků Anny Lauermannové-Mikschové (ed. T. Riedelbauchová a E. Ferková, viz echo z 30. 7. 2014), Lektor A. M. Píša (ed. N. Macurová, viz echo ze 7. 10. 2015) a Dopisy Bedřicha Hrozného literárním osobnostem (ed. Š. Velhartická, viz echo z 16. 12. 2015). Nový titul, nadepsaný „Ze srdce váš…“ André Spire a Otokar Fischer 1922–1938, resp. «À vous de cœur…» André Spire et Otokar Fischer 1922–1938, ty předchozí svou potenciální důsažností nesporně přesahuje, počínaje již bilingvním způsobem provedení. Svazek francouzský prostředkuje originál (neboť Fischer a Spire /1868–1966/ si psali francouzsky), český je výsledkem překladu (práce Naděždy Macurové), a to včetně textů úvodních (vyjma stať Kateřiny Čapkové) a „adaptace poznámkového aparátu a edičních poznámek“, jak praví tiráž.
Není to poprvé, co iniciátorka a autorka nynějšího dvousvazku Marie-Odile Thirouin, docentka srovnávací literární vědy na univerzitě v Lyonu, umožnila i čtenáři neznalému českého jazyka setkání s osobností Otokara Fischera: v roce 2002 vyšla knižně, a to německy a česky, její edice dokumentující Fischerův (a současně Eisnerův) kontakt s filozofem Rudolfem Pannwitzem. Nová kniha je důležitou zastávkou v editorčině soustavném a nesamozřejmě důkladném studiu česko-francouzských, zejména meziválečných umělecko-intelektuálních vazeb, motivovaném jistě v průběhu let objevovanými příležitostmi, jež české archivy a nejen českojazyčné prameny zdejší provenience skýtají pro porozumění dějinám písemnictví německého, francouzského i jiných. Dokládá zároveň, že i dějepiscům českého umělecko-intelektuálního pole se pátrání za hranicemi může vyplatit: nález konvolutu Fischerových dopisů v archivu Spirovy rodiny se – se zřetelem k tázání po Fischerově životní a tvůrčí dráze – rovná nálezu zlaté žíly.
Povahu a klíčové momenty přátelství odvíjeného do značné míry právě jen epistulárně (hlavní aktéři se setkali jen několikrát a vždy krátce) načrtává trojice textů, jež edici uvozují: předmluva Marie-Brunette Spire, Spirovy dcery a také vydavatelky jeho textů (tak i korespondenčních výměn s Valéry Larbaud /1992/, Ludmilou Savitzky /2010/, Jeanem Richardem Blochem /2011/, Danielem Halévym či Albertem Cohenem /připraveny k vydání/), a dva „komentáře“: studie editorčina a stať Kateřiny Čapkové. Ta nárysem způsobů a některých kontextů Fischerovy reflexe židovství předjímá – vedle otázek překladatelství a básnické techniky – jedno z průběžně exponovaných témat rozpravy mezi Fischerem a francouzským básníkem a sionistickým aktivistou. Některými formulacemi, značícími naivní důvěru v totožnost řečeného a tzv. niterného („[z] dopisů je prý zjevné“, že Fischera „niterně zajímalo“ „napětí mezi židovstvím a dalšími kulturními a národními společenstvími“, jinde se píše o Fischerově odhalení „nitra“, „Ze srdce váš…“, s. 21, 28) však také bezděky pobízí k obezřetné četbě dopisů.
Vždyť je tak snadné podlehnout sugesci vznícených figur náklonnosti, spříznění, ba lásky (ve Spirově dopise z 6. 9. 1927, určeném k uvedení knihy Hebrejské melodie, české bibliofilské edice několika jeho básní, Fischerem přeložených), slovům o „rezonanci“ dvou „duší“ (s. 173) a jiným podobným vyznáním; Marie-Odile Thirouin ostatně okouzleně konstatuje „hluboké příbuzenství a vzájemnou přitažlivost dvou duší, které si spontánně porozuměly“, „spojenectví“, „duchovní i citovou blízkost“ (s. 43). Podobně vábivé je následovat oba pisatele v jejich autobiografických ohlédnutích a introspekcích – v této hře zapomínání, projekcí, stylizací, skutých a poskytnutých pro určitou chvíli, v určitém pohnutí apod. a poté bytnějících v repeticích. Nečíst Fischerovy německojazyčné básně z léta 1904, verše nostalgického loučení s pruskou metropolí (LA PNP, f. O. Fischer), i některé jeho tehdejší listy značící nechuť k návratu do Čech, zdálo by se, že dopis z konce prosince 1923 podává spolehlivý vzorec jeho života: „Židé byli takřka vždy slouhové Rakouska, slepí germanofilové, protože byli přáteli či otroky vlády. Já jsem měl velké štěstí, že můj otec byl nadšený stoupenec českých ideálů a horoucí obdivovatel velkých českých osobností. Prostřednictvím svých germanistických studií a svého pobytu v Berlíně jsem se poučil o teutonských idejích a poznal jejich nebezpečí, a ve válce jsem zase objevil hloubku svého českého cítění. (Pro doplnění: do světa německé ideje a poezie mě uvedla moje matka.) A teprve po válce jsem se vrátil – nevím, jestli jen na chvíli kvůli svým budoucím pracím, anebo navždy – ke svým rodným tradicím, k reminiscencím oné mystické rasy…“ (s. 114).
Edice dopisů je z principu matoucí. Zahrnuje jen to, co se dochovalo, resp. bylo nalezeno (tak také korespondence mezi Fischerem a Spirem byla pravděpodobně o něco hojnější – viz editorčin výčet hypotetických ztrát na s. 42–43). Kladení dopisu za dopisem (repliky za replikou) sugeruje kontinuitu věrné starosti, tlumí fakt přetržitosti sympatie a zájmu, ožívajících příležitostně. Nepominutelným, komplikujícím, ale i rozněcujícím momentem vztahu/dialogu mezi Fischerem a Spirem byla obecnější jazyková asymetrie, resp. snaha tuto asymetrii překlenovat. „[M]y se bohužel! nemůžeme zajímat o vaši literaturu tak, jak se vy zajímáte o tu naši, neboť neznáme váš jazyk“, litoval Spire v květnu 1934 (s. 247). Zatímco Fischer Spirovy francouzské texty číst dovedl, Spire se k těm Fischerovým – a to navíc jen k úzkému výseku – v pokusech o překlad, interpretaci složitě propracovával, prostřednictvím Fischerovým i jiných „průvodců“ (tento pojem Spire užil vděčně vůči Fr. Laichterovi, s. 202), někdy prizmatem němčiny, v níž se přitom necítil jistě.
Solidnost a tedy i hodnotu edice posiluje zevrubný aparát vysvětlivek, jež postupně doprovázejí jednotlivé dopisy, cennou přílohu představuje soubor textů, k nimž (k jejich přípravě, publikování atd.) byla rozprava mezi Fischerem a Spirem nejednou fixována: básně (a jejich překlady) nebo články, jimiž jeden či druhý přítelovo dílo přibližovali čtenářům svých jazykových okruhů (což byl v případě Fischerově i čtenář německojazyčný, svůj první text o Spirovi ostatně otiskl v Prager Presse, zde také vyšel, v překladu, Spirův nekrolog věnovaný Fischerovi), především však sobě. Škoda, že v českém svazku vydavatelé na překlad německých a francouzských textů z této přílohy z nejasného důvodu rezignovali. Střídu ústředního dvojhlasu editorka proložila – byť ojediněle – několika vystoupeními dalších pisatelů: v souvislosti s vyjednáváním o Spirově spolupráci s deníkem Prager Presse (k níž nakonec nedošlo) se objevuje Arne Laurin, jednou také vydavatel Hebrejských melodií Otto Stern, v závěru pak Blažena Fischerová a Alfred Wolfenstein. Snad mohli být takto vyvoláváni k řeči také další a – jak edice naznačuje – zásadnější podílníci Fischerova a Spirova přátelství: Hans Kohn, František Gottlieb či František Laichter.
Thirouin, Marie-Odile (ed.): „Ze srdce váš…“ André Spire a Otokar Fischer 1922–1938. Praha: Památník národního písemnictví (ed. Depozitář, Dokumenty), 2016, 410 s.
