Napsal Joseph Roth
(Echos, 27. 12. 2016)Následující osobitě pojatý nekrolog Karla Čapka, daleko spíše však zprávu o svém rozpoložení a chmurných vyhlídkách do budoucnosti, napsal Joseph Roth ještě o vánočních svátcích 1938 v Café Tournon v šestém pařížském okresu (v Hôtel de la Post, kde se nacházela kavárna, od dubna 1938 bydlel). Krátký text vyšel v deníku německých emigrantů Pariser Tageszeitung 27. prosince, týž den, kdy se objevily první nekrology v českém tisku. Podle laskavého sdělení Jiřího Opelíka nebyl dosud čapkovskému bádání znám, Čapek o svém novinářském a beletristickém kolegovi nikdy nepsal, osobní kontakt mezi oběma je s největší pravděpodobností vyloučen.
Čapek je pro Rotha symbolem humanistické kultury, bezmocným Evropanem dneška. Elegické vyznění nekrologu a jeho hněvivý patos jsou neodmyslitelně spojeny s fatálními událostmi roku 1938, především pak s březnovým „anšlusem“ Rakouska a Mnichovskou dohodou čtyř velmocí o odstoupení pohraničních oblastí Československa „pruským holinkám“, jak Roth metaforicky nazval Hitlerovo Německo ve fejetonu k obsazení Vídně z téhož roku. S Československem Roth sympatizoval (srov. echo k jeho „pražským“ článkům), miloval a idealizoval – navzdory odmítavému vztahu naprosté většiny jeho politických a kulturních elit – i staré Rakousko (srov. též jeho Kapucínskou hrobku z roku 1938). Za Ottu Habsburského, potomka vzývané dynastie, dokonce lobboval několik dnů před anšlusem ve Vídni. Nebyl nicméně ani připuštěn ke kancléřské audienci... O něco později byl Roth šokován i postojem části monarchistických kruhů, svých dosavadních příznivců, vůči příteli Werfelovi (není ovšem ani vyloučeno, že spor se týkal výše honoráře za dodané texty). Přešel proto k levicově zaměřeným Nouvelles d‘Autriche.
V Paříži se Joseph Roth zapojil intenzivněji rovněž do péče o uprchlíky – ať už obstaráváním dokumentů, nebo alespoň osobními přímluvami. Když ho navštívil německý, nyní v Nizozemí působící žurnalista Gerth Schneider, nalezl podle vlastních slov nikoliv „pilného spisovatele“, ale angažovaného pomocníka a přímluvce celé řady emigrantů. K nim patřil i vídeňský publicista a prozaik Soma Morgenstern, Rothův haličský krajan a nynější pařížský soused. O svých zkušenostech se Roth dokonce rozepsal v článku Děti vypuzených (Die Kinder der Verbannten, Die Zukunft 12. 10. 1938). Navzdory velkému nasazení Rothovi (a jeho dalším přátelům, k nimž patřili zejména Friderike Zweigová či Joseph Gottfarstein, talmudista a novinář píšící v jidiš) nezbývalo ale nakonec nic jiného než registrovat, pozorovat a psát proti „vražedným zprávám svědčícím o agónii Evropy“. A to v téže době, kdy autor začal pracovat na svém posledním díle, Legendě o svatém pijanovi.
Po uveřejnění nekrologu na „blížence Karla Čapka“ zbýval Josephu Rothovi již jen necelý půlrok života. Po nepřetržitém dlouhodobém stresu a fyzickém sebeničení ustavičným pitím zkolaboval ve svém kavárenském tuskulu a tři dny poté, 27. května 1939, v Hôpital Necker zemřel.
vp
Ke smrti Karla Čapka
Český spisovatel Karel Čapek předevčírem, ve věku osmačtyřiceti let, zemřel; po krátké nemoci, stojí v telegramu z Prahy.
Domníváme se, že to byla dlouhá nemoc, dlouhá těžká nemoc, v jejímž důsledku dopadají smrtelně i krátké nemoci slušných lidí. Tou dlouhou těžkou nemocí je onen zvláštní, lékařské vědě dosud neznámý mor, „diktaturitis“, jímž jsme napadeni všichni, ať už máme to štěstí podléhat pouze krátkým nemocem, nebo jsme za tělesného zdraví odsouzeni k tomu, abychom co týden, co den, co hodinu přijímali vražedné zprávy svědčící o agónii Evropy. Obzvláště ohroženy jsou patrně ony bytosti, které, stiženy kletbou optimistického založení, podlehly víře v evropské svědomí, dávno ještě před vypuknutím diktátorského moru. Prvotní příčinu smrti obětí lze věru zjistit stěží: zemřeli na své iluze, nebo přišli o život kvůli brutalitě svých nepřátel?
Oplakáváme šlechetné oběti moru, jenž zjevně nezabíjí pouze baktériemi, z nichž sestává, nýbrž také zprostředkovaně potupou a studem. Zpronevěření se závazkům – nedodržení daného slova – zrada. Hanba z otupělého světa, jenž svůj zánik urychluje nečestností, pod záminkou, že jej chce zastavit, je příliš velká, než aby těmto šlechetným lidem vehnala pouze krev do tváře: vžene je rovnou do smrti. Čestným lidem je zatěžko snášet svou bezmoc proti koalici vraždících žhářů a těch, kteří ničivému požáru nábožně přihlížejí, koalici vyděračů bažících po válce a masochistických vydíraných. Jak lehce by se ve srovnání s touto bezmocí snášela hrdinská, čestná bezmoc tělesně slabšího proti ozbrojenému banditovi?! Leč uchylovat se, sotvaže se zdařilo uniknout dýce, do rozepjatých rukou humanity, které soucitně zardousí: to je osud slušných, v iluzích prodlévajících Evropanů dneška.
Náš spojenec Karel Čapek zemřel u katafalku své vlasti. Zemřel tedy nadvakrát.
Přeložila Eva Jelínková
