Píše Hana Kosáková
(17. 8. 2011)V posledním oddíle své knihy Ruský formalismus. Metapoetika (anglicky 1984, nyní Host 2011, přel. F. A. Podhajský) Petr Steiner přesvědčivě dokládá, že i když formalismus deklarativně odřízl své zkoumání od mimoliterárních kontextů, aby předmětem bádání učinil literaturu samu, způsob jeho tázání prokazuje řadu styčných bodů s filozofií (Husserl), lingvistikou (Saussure) a dalšími myšlenkovými proudy (pozitivismus, Goethova přírodověda). Tím ale podle mého názoru přínos autorova textu končí.
Celkový ráz formalistické metodologie charakterizuje Steiner takto: „Formalisté byli hluboce nedůvěřiví k jakémukoli ucelenému či systematickému vysvětlení vědeckých předpokladů, a proto pojímali vědu jako střet teorií, sebeopravný proces opotřebení a eliminace“ (s. 255). Sám však ve svém výkladu neusiluje o nic jiného než právě o „ucelené či systematické vysvětlení“ formalistického teoretizování. To ale s sebou přináší jisté problémy.
Autor vytváří dvě trojice obrazně pojmenovaných, univerzalizujících modelů (jedna z nich je: stroj, organismus, systém), jimiž chce formalistické uvažování o literatuře ilustrovat a které pevně svazuje s konkrétními představiteli této školy. Domnívám se, že se tím dopouští několikerého zkreslení. Tyto konstrukty postihují jen dílčí výsek otázek, které si formalisté kladli (povaha uměleckého díla, specifičnost literatury) – ty však nikdy nestály takto osamoceny, ale byly vetkány do spleti zkoumání mnoha dalších problematik. Sama povaha formalistického bádání se takovémuto přístupu vzpírá: autor tu nepředstavuje formalistické uvažování v jeho heterogenitě a eruptivitě jako živoucí dialog, kdy se jednotlivé termíny, teze a projekty stávají obecným majetkem a putují od jednoho badatele k druhému, přetvořeny a proměněny dalšími postřehy a novým kontextem. Nesetkáváme se tak s nimi v časové proměnlivosti, ale jsou před nás stavěny jako fosilie.
Přijmeme-li postulované modely jako jednotlivé vývojové fáze formalismu, je potřeba namítnout, že mezi nimi nebyly tak ostré předěly. Např. Šklovskij je líčen jako hlavní zástupce statického „mechanistického“ modelu, chápajícího literární dílo jako stroj – tj. soubor složek a jednotlivých postupů, jež časem podléhají zautomatizování, takže, pokud mají být čtenářem opětovně vnímány, musejí být „ozvláštněny“. Steiner odhlíží od toho, že Šklovskij tímto svým termínem zohlednil i působení díla na čtenáře, posuny v horizontu jeho vnímání. A moment neustálého porušování zavedené tradice, tedy vývojový aspekt, který je v termínu ozvláštnění též přítomný, Steiner raději potlačil, neboť literárněhistorické uvažování vyhradil až pro svůj model „systém“.
A konečně: i obraz vnitřního členění formální školy je poněkud deformovaný. Steiner ho totiž načrtává tak, jako by uvnitř ní existovaly jakési proudy: např. „systémoví formalisté“ či „mechanistický směr“, mluví dokonce o „skupinách“, „frakcích“ apod. Místo, aby dostatečně jasně ukázal, že se jedná o jeho vlastní, vyabstrahovaná pojmenování, pracuje s nimi jako s historicky existujícími entitami. Autor také neodstiňuje, kdo z badatelů byl členem OPOJAZu či Moskevského lingvistického kroužku, a kdo stál k formalismu ve větší či menší vzdálenosti (a pod jeho různě silným vlivem); četné averze a nevraživosti, jež líčí, totiž pramenily více odtud, než z odlišné estetiky.
Český překlad Steinerova pojednání je sice plynulý (pochyby tu budí např. ušní filologie [tj. Ohrenfilologie, čili sluchová filologie], sebestejnost [tj. imanence] znaku) a kniha přináší některé cenné postřehy, jako vhled do myšlení formalistů a šíře jejich aktivit ovšem lépe poslouží jiné práce (Erlichův Russian Formalism /1955/ či Der russische Formalismus od Hansen-Löveho /1978/), do češtiny bohužel zatím nepřeložené.
Ke knize je připojen doslov Bohumila Fořta, v němž se jeho autor mj. zabývá vztahem ruského formalismua českého strukturalismu. Text je něco jako neobratné cvičení v tom, jak zaplnit řádky a neříci nic konkrétního. Určuje ho vágnost, nevyhraněnost, přibližnost myšlenek a formulací, názorová obojakost: je tomu tak, ale i tak: „K tomu, jak silná je souvislost a návaznost mezi formální školou a Pražskou školou, se vyslovují různí myslitelé, ovšem s různou mírou znalostí celého problému. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že existují dvě skupiny badatelů: ti, kteří považují Pražskou školu za vývojové stadium formální školy, a ti, kteří tyto dvě školy dosti zásadně oddalují. Jakkoli jsou tato dvě vyhlášení rozdílná, přínosná a badatelsky plodná jsou pouze potud, pokud přinášejí detailní rozbor souvislostí a odlišností obou škol, na němž pak formulují své závěry“ (s. 275). Úvaha pokračuje v podobném duchu i na následující straně; čtenář, který je na začátku obeznámen s tím, že mezi oběma literárněteoretickými proudy je jistá souvislost, je na konci bohatší o poznání, že se oba přístupy vyznačují spojitostmi i rozdíly.
Jsme tu svědky – řečeno formalistickou terminologií – zajímavého literárního faktu (není to totiž nijak ojedinělý případ): žánr odborného doslovu je vytlačen nezávažným a nepřínosným propagačním psaním.
