Napsal Emanuel Macek
(23. 11. 2016)U příležitosti dnešního uvedení kritické edice Šaldova románu Loutky i dělníci boží, kterou Jiří Flaišman a Michal Kosák připravili jako 4. svazek řady Soubor díla F. X. Šaldy (započaté 1947 a přerušené v roce 1963, resp. 1997), publikujeme jednu z mnoha šaldovských reflexí Emanuela Macka (11. 4. 1924 Hradec Králové – 27. 3. 1997 Praha). Autor byl v letech 1949–1963 tajemníkem této řady, od roku 1957 (spolu s O. Svejkovskou) jejím výkonným redaktorem a jako editor připravil a komentoval svazky Dramata (1957), Kritické projevy 5 (1951), 10 (1957) a 13 (1963) a sestavil Rejstřík osob k Souboru díla F. X. Šaldy (in Kritické projevy 13, 1963). Z Šaldových statí uspořádal dále výbor Perspektivy dálek (1967), k vydání připravil a komentoval antologii Čteme z F. X. Šaldy (1981) a obsáhlý výběr Z období Zápisníku I–II (1987–1988), před svou smrtí připravil ve strojopisu 9. vydání Bojů o zítřek (2000). K vydání připravil a komentáři doprovodil též Šaldovy dopisy V. Hladíkovi, K. Sezimovi (1964), O. Fischerovi (1965, resp. 1969), O. Šimkovi (1969) a A. Mackovi (1972) a sestavil Soupis Šaldovy korespondence uveřejněné do roku 1966 (in Literární archiv 3–4, 1968–1969, 1969, s. 461–506). – Od obnovení Společnosti F. X. Šaldy v roce 1990, jejímž byl jednatelem a od 1992 předsedou, byl hlavním iniciátorem soukromých tisků s texty F. X. Šaldy i o něm a ročenky Zápisník o Šaldovi.
Z Mackových šaldian vybíráme recenzi výboru Šaldův slovník naučný (1986), otištěnou v akademickém dvouměsíčníku Česká literatura na konci pohnutého roku 1989 (č. 6, s. 534–540). I když patří mezi kratší autorovy příspěvky, pro účely dnešního webového zveřejnění jsme ji ještě poněkud prokrátili. Bez vyznačení jsme přitom vypouštěli většinu skvělých dokladů recenzentových soudů umístěných v závorkách, eliminované části „hlavního“ textu signalizujeme třemi tečkami v hranatých závorkách.
mš
K Šaldovým příspěvkům do Ottova slovníku naučného
Ottův slovník naučný byl přes všechny nedostatky v celkové koncepci a v některých jednotlivostech velkým podnikem své doby a aspoň v těch heslech, která napsali tehdejší naši nejlepší odborníci, je ukryto tolik kvalitní práce, že ji ani dnes nelze pominout. K nim patří bezesporu i příspěvky Šaldovy, z nichž donedávna byla nově publikována – a to pouze v příležitostných tiscích – pouhá dvě hesla (Paul Verlaine a Kritika literární). Vzhledem k tomu, že se, byť jen sporadicky, ozvala uznalá slova o nich, a vzhledem k tomu, že v celku Šaldova díla jde o důležitou složku literárněhistorickou svého druhu (i když tu psal Šalda navíc i hesla o malířích, hercích, politicích i představitelích jiných profesí), edice těchto hesel se zcela samozřejmě nabízela a jistě jen její náročnost a obtížnost ji oddalovala.
Podstatný problém je v tom, že všechna hesla nejsou a nemohou být po nejedné stránce stejné úrovně, s čímž souvisí otázka, zda vydat výbor, či úplný celek. Výbor by byl nakonec omezen subjektivitou editorovy selekce, rozhodnutí pro úplnost pak přináší značné obtíže další: jedna plyne z toho, že akční rádius Šaldových znalostí byl nesmírný a zahrnoval vedle literatury (kromě celé romanistiky i občasné hostování v nejrůznějších odvětvích germanistiky) i umění výtvarné, divadlo a historii, jiná zase z toho, že některá hesla nejsou podepsána a jejich autorství je nesnadno zjistitelné. Patří-li pak k editorské práci i povinnost ověřovat obrovskou řadu dat, jmen a cizojazyčných názvů, často záměrně uváděných ve starém pravopisu, je zřejmé, že ji odpovědně nemůže zvládnout jediný editor.
Přes všechny tyto obtíže i přesto, že některá hesla jsou malá a přinášejí jen stručné biografické a bibliografické informace, měl by být vydán úplný soubor, protože malá hesla patří do celku literárněvědné lexikografické práce F. X. Šaldy právě proto, že v nich přišel do styku s některými osobnostmi poprvé a naposledy. Pokud jde o hesla nepodepsaná, je třeba podniknout podrobnou práci heuristickou mimo jiné jak v zachované korespondenci F. X. Šaldy (a to nejen s Primusem Sobotkou, který byl v redakci Slovníku jeho bezprostředním nadřízeným a jemuž Šalda v dopisech často oznamoval, na kterých heslech pracuje, popřípadě která odevzdává), tak v zachovaných rukopisech jednotlivých svazků Slovníku. Je-li korespondence torzovitá (zachovaný materiál v literárním archivu Památníku národního písemnictví se týká jen části písmen M a N a prozrazuje autorství asi padesáti hesel), je rukopisný materiál slovníkový značně úplnější (byť dosud jen zhruba uspořádaný). A ihned je možno říci, že se mezi nepodepsanými hesly najdou i hesla větší a důležitější (těch několik hesel, které Šalda napsal z oblasti české literatury, lze například rozmnožit dalším menším heslem F. V. Krejčí, protože se k jeho autorství přihlásil v publikovaném dopise Karlu Sezimovi z 11. 5. 1910).
Vedle této práce heuristické se nelze vyhnout ani podrobné práci komparační. Z uvedených dopisů Sobotkovi vyplývá, že Šalda užíval především dvou děl, jejichž svazky si občas vypůjčoval z redakce, a to francouzské Grande encyclopédie a německého Meyerova Konversationslexikonu. Užíval jich při tvorbě hesláře svého romanistického oboru a často z nich přebíral, zvláště u malých hesel, biografická a bibliografická data, která pak opravoval nebo doplňoval odjinud. U malých hesel, kde tvoří tyto údaje jejich velkou část, je to na první pohled patrné, ale zároveň je také zřejmé, že se Šalda musel aspoň s částí díla příslušné osobnosti seznámit jinak, často přímým studiem, protože taková hesla většinou zakončoval pregnantní charakteristikou s vyhraněným soudem, čímž se jeho hesla od popisných hesel cizích encyklopedií podstatně odlišují. Tak například jedno z nejmenších hesel (asi čtvrtina sloupce v Ottově slovníku) je věnováno Hennequinovi, přičemž bibliografie je proti Grande encyclopédii o jednu položku rozmnožena (ze dvou na tři) a přidán dodatek: „Hennequin je pokračovatelem Tainovým, po jehož příkladě ustavuje kritiku jako vědu psychologickou a sociologickou (estopsychologii), ač jinak v metodě, plánu i konstrukci samostatně si vede a Tainovi právě v principiálních otázkách odpírá.“ Nejde tu o příklad náhodný, umožněný tím, že se právě předtím Šalda Hennequinem zabýval jako překladatel a autor předmluvy, nýbrž typický, což lze doložit i na jiných heslech.
Už z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že edice Šaldových příspěvků z Ottova slovníku naučného předpokládá práci nemalou. Podívejme se, co z ní bylo uskutečněno v knize vydané Milanem a Kateřinou Blahynkovými pod názvem Šaldův slovník naučný (Praha, Čs. spisovatel 1986, 360 stran).
Podle str. 15 vynechali editoři pouze „hesla, o která se dnes mohou zajímat už jen nemnozí, velmi úzce specializovaní odborníci“. Není však patrné, k čemu novému přivedla editory práce heuristická ve srovnání s dosavadním stavem šaldovské bibliografie, jak ji podali Václav a Anna Brtníkovi roku 1918 a Jiří Pistorius 1948, protože nová hesla výbor nepřináší. Ediční poznámka sice naznačuje, že byla podniknuta nová revize Ottova slovníku (zjišťuje, že Pistoriovi unikla tři podepsaná hesla „jen například ve svazku XI“, jenže nahlédnutím do bibliografie manželů Brtníkových se dá zjistit, že mu jich uniklo šest; oproti Pistoriovi přináší výbor navíc jen hesla Sandová a Walter Scott, ale obě registruje starší bibliografie a obě jsou podepsaná (tvrzení editorů, že heslo Scott je nepodepsáno, je mylné, pouze Šaldova šifra Šld. je tentokrát uprostřed řádku a bezprostředně za ní následuje pravděpodobně cizí dodatek o překladech do češtiny).
Také práce s příslušnou korespondencí nebyla podniknuta; zjistilo by se jí aspoň několik nepodepsaných větších hesel, z nichž heslo Novela, které tvoří jakýsi pandán k heslu Román, nemuselo být zavrženo, a stejně i heslo věnované admirálu Nelsonovi a dalšímu italskému baroknímu básníkovi Giambattistovi Marinovi nebo „prokletému básníkovi“ Gérardu de Nerval.
Nezbývá než konstatovat, že se editoři spokojili s dosavadními bibliografickými znalostmi, ale je pochybné, že si podle nich všechna hesla vyhledali a závažně o nich pouvažovali. Jak by jinak mohli pominout dvacetistránkové heslo věnované italské literatuře? Nebo heslo o autorovi pro Šaldu tak významném, jako je Ibsen. Heslo o literatuře italské sice přehlédl Pistorius, ale uvádějí je Brtníkovi, a přitom jde o heslo podepsané (Šaldova šifra je poněkud skryta před odstavcem pojednávajícím o italských časopisech a podepsaným Šv)! [...]
Je ku podivu, že všechna tato uvedená Šaldova hesla osobní i věcná mohla být vyloučena jako zajímavá jen pro „velmi úzce specializované odborníky“, když byla zařazena hesla menší, s vlastním výkladem Šaldovým jen několikařádkovým a pro příslušnou oblast i méně významná. Přitom uvedené údaje o rozsahu hesla nesvědčí jen o kvantitě, ale i o kvalitě: v každém slovníku je více místa věnováno důležitějším osobnostem a věcem, a v případě Šaldově je nadto více prostoru využito k hlubší a výraznější charakteristice.
Název edice je poněkud nadnesený. Předně nejde o slovník, ale o výběr z torza slovníkových hesel od písmene E do Z. Za druhé nejde o slovník naučný, nýbrž o vybraná hesla z několika oborů. A konečně za třetí nejde v plném smyslu ani o dílo Šaldovo jako jednotně koncipovaný celek; vždyť ani heslář romanistických hesel, která si jakžtakž určoval Šalda sám, není bez mezery; a hesla z ostatních oborů si už vůbec nevybíral, byla mu pouze tu a tam nabídnuta (v jednom případě dokonce pracoval duplicitně – na hesle Walt Whitman, které o něco dříve zpracoval Václav Mourek, jehož heslo bylo i otištěno).
Podívejme se nyní, jak editoři s Šaldovým heslem pracují, a vyjděme z toho, co o tom sami v ediční poznámce říkají. Jejich rozhodnutí upravovat kvantitu v českých slovech podle dnešního úzu je u knihy, která není určena běžnému čtenáři, postup dnes již neobvyklý a z hlediska textologického nesprávný. Přitom těch několik Šaldových odlišných kvantit text nijak nearchaizuje – rozhodně ne tolik jako případný genitiv plurálu maskulin na -ův, který se u novějších autorů běžně upravuje na -ů, ale který editoři pietně ponechali. Jejich úpravy jsou často nedůsledné, nebo dokonce i neoprávněné. Do kategorie nedůslednosti patří například rozkolísané psaní dvouslovných výrazů, stejně tak i němého -e- v cizích jménech před českými koncovkami, což jinak také většinou opravují. Nepřípustnou a zhola zbytečnou úpravou je změna Šaldova pisští sochaři na pisánští sochaři (str. 82). Množství neoprávněných zásahů je v interpunkci, kde je postup editorů zcela nelogický; doplňují (nebo ponechávají) čárku, kde být nemá (před slučovacími spojkami a a neb), ruší ji tam, kde je syntakticky nutná, a naopak nezasahují tam, kde by zasáhnout mohli a měli. Někde dokonce nahrazují středník čárkou nebo vykřičník tečkou. Rozlišit ovšem, kdy jde v těchto případech o nedomyšlený záměr a kdy o povrchní kolaci se základním textem nebo korekturu sazby, je obtížné.
Nedostatky jsou i ve čtení textu, respektive v jeho interpretaci. Pro nepochopení smyslu textu (ev. pro závažné přehlédnutí tiskové chyby) svědčí úpravy v Šaldově popisu, kde se mluví u escorialského chrámu o peristylu ozdobeném „šesti obrovskými sochami žulovými králů júdských“, kdežto ve výsledném textu se čte „šesti obrovskými sochami žulových králů judských“ (str. 59). Nepochopení textu pak zcela jistě dokládá zásah editorů (str. 72) do složité, ale naprosto přesně vytvořené a srozumitelné Šaldovy věty: „Toto pojímání úkolu kritiky nazývá se genetickým nebo historickým (a contrario deskriptivného, popisného), což zase ukazuje na analogii s vědami přírodními, jež většinou na přechodu z minulého věku v náš staly se z popisných historickými, a vypracovalo se podstatně teprve v našem věku“ (podtrhl E. M.). Podtržení vyznačuje dvě hlavní věty se společným podmětem ve středním rodě jednotného čísla, které jsou spojeny slučovacím a, části nepodtržené jsou vložené věty vedlejší. Editoři změnili (ignorujíce, ale ponechávajíce čárku před a) danou slovesnou shodu a souřadnost spojení druhé hlavní věty s první nahradili jejím souřadným spojením s předcházející větou vedlejší (čímž ji ovšem změnili rovněž ve větu vedlejší) – to vše jedinou změnou přísudku vypracovalo se na vypracovaly se, a porušili tím logiku výkladu. Přitom je pozoruhodné, že se o takovýchto zásazích v ediční poznámce nezmiňují, ačkoli jinak registrují i některé opravy evidentních tiskových chyb. [...]
V závěru ediční poznámky uvádějí editoři důkladný seznam slovníkových děl nestejné spolehlivosti, podle nichž opravovali některé nepřesné názvy, data apod. Neuvádějí však, podle kterého z nich „opravili“ například název Labichovy komedie Madame est trop belle na Madonne... (str. 169, kterýžto opravený název čteme pak i v rejstříku s příslušným, a tedy nesprávným překladem); že na straně 42 škrtli Mercierovi Dezertéra a připsali jej „podle slovníku Odeonu“ Sedainovi, sice v poznámce uvádějí, ale neměli na to právo, protože právě Mercierova komedie Le déserteur z roku 1770 patří k těm jeho hrám, které mu získaly přízeň a penzi Marie Antonietty, třebaže roku 1769 napsal Sedaine hru téhož jména. I řada dalších úprav po „konfrontaci s prameny“ je provedena mechanicky, neprávem nebo aspoň nedůsledně. [...]
Po takovýchto zkušenostech z revize poměrně malého počtu stran jsme na pochybách, zda editoři důsledně kontrolovali všechna ostatní data (i názvy), jak uvedli v ediční poznámce, zvláště když se najdou i případy, kdy skutečně nepřesné vročení ponechali bez povšimnutí (například u důležité Du Bellayovy Obrany ponechali rok 1550, ačkoli spolehlivé příručky uvádějí buď podle data vzniku rok 1548, nebo podle prvního uveřejnění roku 1549; nebo Hennequinovi Quelques écrivains français nemají vročení 1889, jak se ponechává v hesle Émile Hennequin, nýbrž 1890).
Ke své edici připojili editoři i názvový rejstřík literárních děl. Tento rejstřík by mohl být užitečný tím, že k cizojazyčným názvům, které Šalda cituje v textu většinou jen v původním jazyce, doplnili editoři i český překlad. Tato užitečnost je však bohužel problematická jednak pro další chyby, jednak tím, že řadu názvů rejstřík opomíjí, a konečně tím, že v mnohých případech je překlad nepřesný i špatný a často není uveden vůbec. [...]
Recenzent samozřejmě není povinen a nemůže zopakovat celou ediční práci, aby do detailu zjistil, jak vypadá a jak by měl vypadat výsledný celek. Co zde bylo uvedeno, bylo zjištěno víceméně namátkou a podrobnější probírkou asi pětadvaceti stran z různých míst. Přesto poznatky získané z takto omezené části mohou být plným právem pokládány za předobraz celku a dovolit o něm soud: že tu nebyla – v rozporu s formulacemi ediční poznámky – odvedena práce odborně odpovědná a domyšlená, vědecky akribická. Někdo by mohl namítnout, že jde o maličkosti. Avšak každá, i sebevyšší a sebezávažnější práce ztrácí na hodnotě, dosáhnou-li tyto „maličkosti“ tak neúnosného rozsahu.
