Píše Michal Kosák
(2. 11. 2016)Zprávy z konferencí jsou většinou úplně nudné a popisné. Přesto – cílem následujícího textu je nejen sdělit poznatky ze zahraniční textologické konference, kterou tentokrát v prostorách antverpské univerzity ve dnech 5. až 7. října uspořádala jako každý rok na podzim ESTS (The European Society for Textual Studies), ale podělit se také o prostou radost nejenom z tohoto vydařeného podniku, ale i z možnosti spatřit na vlastní oči některé z textologických hvězd. I tato disciplína jimi totiž disponuje. Byl to především organizátor konference, uhlazený, pozorný a elegantní Dirk Van Hulle, autor knihy Textual Awareness, a dále dva koryfejové, vydavatel legendární edice Joyceova Odyssea Hans Walter Gabler, trochu zamračený bručoun, a autor bestselleru Scholarly Editing in the Computer Age, rozšafný Američan, dnes již textolog na odpočinku Peter L. Shillingsburg. Oba byli první den vyznamenáni zvláštní cenou, již se společnost rozhodla nově udělovat za zásluhy. Nelze opomenout ani hlavní spíkry, jimiž byli neúnavný disputér Paul Eggert, editor D. H. Lawrence, Henryho Lawsona, Josepha Conrada ad., a poněkud odtažitá Kathryn Sutherlandová, která se však s vervou věnuje anglické literatuře romantismu. A zapomenout nelze ani na rozverného Petera Robinsona, který se kdysi podílel na průlomové elektronické edici Canterburských povídek, či na přátelskou Elenu Pierazzo, autorku nedávno vydané knihy Digital Scholarly Editing.
Tento ročník konference, kterou ESTS pořádala ve spolupráci s DiXiT (Digital Scholarly Editing Initial Training Network), měl za téma problematiku vědeckých elektronických edic. Populární téma = hojná účast. (Konference byla organizována v několika paralelních sekcích, proto je náš referát jen kusý.) Příspěvky lze pro účely našeho souhrnu rozčlenit do třech okruhů. Jedna část vystupujících představovala vlastní elektronické edice, jejich problematiku a někdy také metodologická východiska. Asi nejvíc zaujal příspěvek editorů z Centre of Manuscript Genetics o elektronických knihovnách Jamese Joyce a Samuela Becketta, pěkná, protože úplně z jiného těsta byla edice či spíše transformace Beckettovy hry Rockaby, jak ji předvedli řečtí architekti Antonis Touloumis a Katerina Michalopoulou, skvělý byl referát k stemmatologii v edici řeckého Nového zákona od Klause Wachtela. Zvláštní a méně zajímavou podskupinu tvořili pak takříkajíc editoři in spe, kteří představovali spíše jen záměry či demonstrovali první kroky, jež ve své práci předvedli. Druhá skupina referátů se věnovala technickým otázkám a elektronickým nástrojům, jak problematice kódování v TEI, tak třeba některým programům, například pro automatickou či poloautomatickou kolaci Collate X, Juxta Commons (v němž je mj. udělána také naše elektronická edice Šaldových Loutek i dělníků božích) a TUSTEP. Třetí vrstvu tvořily přednášky zaměřené teoreticky, k otázkám textové geneze, k delimitační problematice archiv versus edice (Paul Eggert), k terminologii (Tara Andrews) či k zobecňující reflexi současného stavu disciplíny (Peter Robinson). Snad ke každému z referátů byla hojná diskuse.
Domácí textologie a editologie se v minulosti takříkajíc organizovaně konfrontovala s tou zahraniční na platformě Ediční a textologické komise při Mezinárodním komitétu slavistů. To je ovšem již dnes pasé. Je to samozřejmě ošemetné, ediční problematika každého textu je do jisté míry vždy specifická, každé ediční řešení je ovlivněno mnoha různorodými faktory a mezinárodní diskuse vede navíc vlastně k jakémusi zobecnění, jež je doprovázeno paradoxně zúžením báze referenčních textů (textologické tradice a přístupy jsou nutně podávány v jakési digestové podobě), často k orientaci na terminologické problémy a vůbec k vyjasňování si, co kdo tím kterým termínem vlastně myslí. Je snad ale jasné, že i tak má smysl se pomocí širší debaty snažit vymanit z imanentního kontextu, jak by nebezpečí, jež pramení z úzkých oborových hranic, pojmenoval Mojmír Otruba. Domácí editoři se mohou těšit, za dva roky bude tuto konferenci hostit s velkou pravděpodobností Praha.
