Proslovili Michal Kosák a Jiří Flaišman
(Echa, 5. 10. 2016)Je to velká pocta mluvit nad hrobem básníka, je to ale také složitý žánr. Nevíme, zda jsme nalezli pro tuto příležitost tu správnou notu, ale dovolte nám zde krátké a snad aktuální zamyšlení.
Pokud bychom se na dílo Petra Bezruče podívali skrze to, co se o něm dnes široce publikuje, dojdeme k nepěknému závěru. V poslední době se na ně pohlíželo především ze dvou hledisek, obě jsou sama o sobě profánní. Prvním aspektem je vlastně letité rozvíjení hypotézy, že autorem či spoluautorem Slezských písní je někdo jiný. Tato domněnka je, jak už domněnky bývají, nejistá, a proto se jí zřejmě vždy tak dobře dařilo. Nepřešla do stádia shromáždění a rozboru rozhodujících důkazů a její autoři ani o tento krok nejeví zájem.
K druhému zřeteli: je to necelý rok, co se o významu básníka Slezských písní mluvilo v souvislosti s úředním výrokem, v němž byl Bezručův význam zhodnocen jako nadsazený, psalo se, že v dnešní době není jeho význam „tak společensko-historicky zásadní jako v době minulé“. – To, co uráželo, je samozřejmě neomalenost, hrubost, nekompetentnost a účelovost tohoto ocenění-neocenění, které také vyvolalo nesouhlasné reakce zprava a zleva. Ano, Slezské písně jsou významem srovnatelné s Máchovým Májem či Nezvalovým Edisonem, jak se vyjádřil jeden z autorů protestu, nicméně je také faktem, že – přinejmenším stejně jako Nezvalův Edison – dílo Petra Bezruče vzbuzuje přes shora zmiňované skandalizující úvahy o autorství výrazně menší zájem nežli třeba před padesáti lety.
Místo hořekování a uvažování o proměnách v postavení a vnímání celé kultury obecně chopme se této skutečnosti jako otevřené možnosti pro nové zkoumání, třeba i z méně centrálních aspektů Bezručova díla, které mohou rozšířit dnes již samozřejmá zjištění o postavení Bezručovy tvorby mezi symbolismem a realismem, jeho básnickém jazyku, verši a stylizaci. I v době masového konzumu v první čtvrtině dvacátého století, básníkova kultu a samozřejmě hlavně později v období zneužití Bezručova díla pro účely politické propagandy po druhé světové válce, bylo dílo Petra Bezruče deformováno, rozumějme nikoli deformováno stejně jako to činí každá doba s uměleckým dílem, ale zřetelně manipulováno. Dělo se tak již v několika rovinách a je nyní lhostejné, jaké byly pohnutky, jestli chvalitebné, či naopak. Tak příkladně Bezručův nacionálně zaostřený tradicionalismus projevující se ve vztahu k některým pravopisným a jazykovým jevům – například k názvům obcí – byl odmítán jako projev moravského separatismu, malicherného jazykového purismu, či omlouván jako projev stáří, byl ovšem ale také argumentem proti pozdějším vydáním Slezských písní, přitom však z jiné perspektivy tupil osten Bezručově bytostné polemičnosti, útočnosti, současně také zjednodušoval vnímání Bezručova vztahu k jazyku – prvky jazykového obranářského purismu vykazovaly již jeho básně z let 1899, které také autor doplňoval bohatým vysvětlivkovým aparátem.
Podobné je to i s Bezručovým antisemitismem, pokud nerezonoval, pak místo aby byl vysvětlován, rozebírán, – byl omlouván, ať už později samotným autorem, tak i v ohlasové literatuře. K nečetným jemným postřehům můžeme řadit například charakteristiku v jubilejním článku českožidovského časopisu Směry z října 1937, kde čteme o židech u Bezruče takto: „Jsou dobří a jsou zlí. Jsou jako všichni ostatní. U vás [tj. u Bezruče] byli zlí, protože byli jiní.“ Je totiž zřejmé, a to již z prací Aloise Adamuse, v nichž postavil k některým ztvárněným židovským postavám v Bezručových verších jejich skutečné předobrazy, že Bezruč byl nikoli místním kronikářem, jak na něj nahlíží někteří příznivci teorie autorství Ondřeje Boleslava Petra, ale především básníkem ostrého a kontrastního, invektivního pohledu, pohledu výrazně polarizujícího, nepříliš otevřeného vůči jinakosti. Současně byl Bezruč ale také člověkem své doby a antisemitismus byl jak dobovou součástí Bezručova vidění světa, tak ladil s jeho básnickou stylizací.
Nechceme na tomto místě ovšem strhávat pozornost k těmto několika izolovaným jevům, naopak naší snahou je jejich prostřednictvím připomenout Bezručovu poezii jako dílo složité, ne vždy ladící s naším pohledem na svět, v mnohém provokující, drhnoucí, rozporuplné, a tedy nesmírně zajímavé historicky, a to s vědomím, že je to především dílo básnické, které, jak psal Bezručovi Šalda, zůstává živé pro svou „sevřenou ryzí hutnost“, dílo, které je dokonalé ve svém způsobu.
