Píše Jan Malura
(Echa, 28. 9. 2016)Vyznání (Confessiones) sv. Augustina jsou bezesporu dílem klasickým a kanonickým. Jsou čtena nepřetržitě po mnoho staletí, vycházejí v nových překladech a reedicích. A to nejen proto, že se Augustin stal vlivnou autoritou křesťanských církví různých denominací. Vyznání jsou čtena i mimo církevní diskurs, odkazují na ně mnohé moderní osobnosti, citují je a parafrázují lecjaká literární díla, jsou součástí sylabů univerzitních kursů evropských literatur.
Co je příčinou výjimečného postavení této knihy a její obliby? Vyznání, která se pohybují mezi autobiografickým vyprávěním, modlitbou, osobní zpovědí a meditací, jsou založena na introspektivním ponoru, velmi blízkém moderní subjektivitě. Augustin podniká analýzu vlastního nitra, pojímá svůj text jako práci na sobě samém („Stal jsem se sám sobě zemí námahy a nesmírného potu“, s. 266). Na dílo pozdně starověké či raně středověké se Confessiones vyznačují nezvyklou psychologickou ostrostí. Augustin líčí své obrácení, která má charakter bolestně prožívaného vnitřního konfliktu, retrospektivně se noří do své úzkostné, „mezní“ situace, z níž se rodí osobní převrat. A je to zároveň obrat pomocí četby. Jedna z nejslavnějších pasáží knihy popisuje, jak Augustina ovládl v zahradě (tradičním místě meditace!) při čtení listu sv. Pavla z Tarsu intenzivní pocit, že apoštol líčí jeho vlastní životní situaci. Tím vším jsou Vyznání neobyčejně blízká nejrůznějším hledačům víry, kterým je dána žízeň po duchovních principech, ne však jistota a klid; a takových je i dnes stále mnoho.
Je ovšem nutné jedním dechem dodat, že tato sugestivnost Augustinova textu by nefungovala bez mimořádné stylistické síly celé knihy. Jde o dílo formované rétorickými principy, které Augustin suverénně ovládal (před svou konverzí byl učitelem řečnictví), i když je mnohdy zároveň kritizoval. Jeho dynamický a často i dialogický styl je založen na paralelních větných konstrukcích, výčtech a opakovacích figurách: „A takový jsem byl tehdy já. A tak jsem se trápil, vzdychal, plakal, byl jsem zmatený a nenacházel jsem klid ani rozvahu. Nosil jsem svou poraněnou a krvácející duši, která nechtěla snést, že ji nosím, a nenacházel jsem místo, kde bych ji utišil. Nenacházela klid ani v krásných hájích, ani při hrách a zpěvu, ani v líbezně vonících zahradách, ani na skvělých hostinách, ani v rozkoších ložnice a lůžka a konečně ani v knihách či poezii“ (s. 98). A především stojí na osloveních a otázkách: „Kde jsem tě tedy našel, abych tě poznal? Tys totiž v mé paměti nebyl předtím, než jsem tě poznal. Kde jsem tě tedy našel, abych tě poznal, když ne v tobě nad sebou?“ (s. 275). Je to rétorika energická, ale nepřebujelá, neunavuje efekty a stereotypním kumulováním, ale dovede v pravý čas svůj řečový stroj zastavit a změnit stylový rejstřík; máme tedy před sebou psaní v pravém slova smyslu klasické (ostatně inspirované Ciceronem).
Výrazná literárnost díla se projevuje též v kompoziční rovině. Celý text se člení na dvě části: první, mnohem delší (kniha I–IX), líčí Augustinův útěk od Boha a cestu k němu, a to jako sled vzpomínek (Augustin hledá Boha ve své paměti), druhá (kniha X–XIII) je nalezením Boha a přemyšlením o něm stejně jako o významových rovinách Bible. Není zcela přesné, když se Vyznání označují za „duchovní autobiografii“ a když se považují za zakládající dílo autobiografického žánru: celý text spíše ukazuje, jak výrazně hybridním útvarem může autobiografie být. Ani v první části knihy není autobiografický modus vždy dominantní, klíčovým principem je tu spojení autobiografického vyprávění (popř. duchovního výkladu) s meditativní reflexí a modlitbou. Augustinova kniha není spontánním líčením detailů z osobního života. Ve Vyznáních má i zdánlivě nicotná situace z dětství (krádež hrušek) jasný smysl, je součástí vyššího ideového plánu, nebo „alespoň“ předmětem rozjímání či modlitebního povzdechu.
Tato promyšlená koncepce souvisí s původními intencemi Augustinova textu, o nichž uvažuje v předmluvě k novému překladu Vyznání, které se nám nyní dostává do rukou, David Vopřada. Není to otázka vůbec jednoduchá a některým čtenářům může přivodit zklamání: je totiž pravděpodobné, že Augustin své dílo sepsal jako obranu proti nařčením, že je skrytým příznivcem sekty manichejců a že jeho křest nebyl činem vyvěrajícím z hlubokého přesvědčení. V každém případě lze v autobiografické rovině Vyznání tušit silnou autostylizaci.
Každá klasická kniha po sobě zanechává proslulé pasáže, citáty, sentence, které rezonují napříč věky. V případě Vyznání k nim patří kromě těch o konverzi též místa reflektující dvě velká augustinovská témata, totiž čas a paměť. Jsou to brilantní, na novoplatónských základech vedené kontemplace, které vedou k jasnému cíli, k pochopení a procítění podstaty Boha. Schopnost chápat a měřit čas je dána pouze lidské duši a podle Augustina si právě touto reflexí člověk uvědomuje, že Bůh je věčný, bez proměny: „Jako jsi tedy v počátku znal nebe i zemi, aniž se měnilo tvé poznání, tak jsi v počátku nebe i zemi stvořil, aniž byla tvá činnost roztažena v čase.“ (s. 330). Boží obraz není nalézán ve vnějším světě, ale v nitru, v paměti subjektu, který podniká (platónské) sebepoznání, oživuje si obrazy vlastní hříšnosti i zasuté, intuitivní vzpomínky na Boha („Tys byl se mnou, a já jsem s tebou nebyl“, s. 275).
Věnujme se však novému překladu Vyznání. Čeští čtenáři dosud nejčastěji sahali po mnohokrát vydávaném překladu Mikuláše Levého. Málokdo z nás, kdo jsme tuto verzi opakovaně četli, si uvědomoval její stáří – pochází z r. 1926. Šlo o překlad, který měl své literární kvality a na který jsme byli zvyklí, stejně jako jsme měli zažité např. tlumočení Shakespearových Sonetů v podání Jana Vladislava. Na mladší generace už ovšem musí tyto verze nutně působit zastarale. Už jen proto nelze pochybovat o potřebnosti nového tlumočení Augustinovy klasické knihy. Stojí za ním zkušení překladatelé z latiny: Ondřej Koupil (též známý bohemista a diachronní lingvista), Marie Kyralová (překladatelka a znalkyně díla J. A. Komenského) a Pavel Mareš (augustinovský překladatel), který byl redaktorem týmové práce. Výsledkem je živý, přirozený a jazykově elegantní text, významově přesnější než starší tlumočení. Překladatelé postupovali citlivě, a proto mj. nesáhli k radikální modernizaci, neboť si byli vědomi, že pro tlumočení duchovních textů se hodí jistá stylová a jazyková archaičnost.
Zachováno zůstalo i tradiční členění díla do paragrafů, podle nichž se Vyznání převážně citují. V rámci jednotlivých paragrafů však překladatelé text segmentovali do více odstavců, zároveň ovšem opustili starší, poněkud těžkopádný systém „co paragraf, to mezititulek“. To vše jsou šťastná řešení, přispívající k přehlednosti a plynulosti četby. Za málo vhodné naopak považuji vyčlenění některých modlitebních částí, jež se vyznačují rytmičností a paralelní větnou konstrukcí, do samostatných úseků vysázených jako verše. Tím se zastírá celkový charakter knihy, která je založena právě na prolínání narativní roviny s modlitebně-meditativními promluvami (někdy delšími, někdy kratšími, skoro vždy rytmicky stylizovanými), a neprávem se tak zvýznamňují některé úseky. Ondřej Koupil v reflexi vlastní překladatelské práce (revue Souvislosti 2016, č. 1) příhodně podotýká, že Vyznání jsou „jedna těžko dělitelná modlitba…, jediný sled vyznání a chval“. Adekvátně a přehledně jsou naopak vyznačeny vazby díla k biblickému textu: doslovné citáty jsou tištěny kurzívou, parafráze biblických výroků, volné opisy biblických míst či izolované biblické výrazy se v hlavním textu nijak graficky neodlišují, ale upozorňuje se na ně, stejně jako na odkazy na antické autory, marginálními poznámkami. Bonusem navíc, který rozšiřuje možnosti využití nové edice, je několik rejstříků (biblických odkazů, antických a křesťanských literárních děl, osob i míst).
Velmi cennou součástí nového překladu jsou důkladné, ale rozsahem nepřebujelé komentáře D. Vopřady v poznámkách pod čarou. Jde nejen o komentáře k překladu a jeho obtížím, ale zejména k Augustinově filosofii a theologii i vztahu k antickému myšlení (vedle ovlivnění novoplatonismem a Ciceronem i polemika s antickou vzdělaností). D. Vopřada, římskokatolický kněz a patrolog, je zároveň autorem úvodu k novému překladu, který je zasvěcený, ale nezahlcuje množstvím faktů ani protichůdných názorů z gigantické augustinovské literatury. Je to zejména pozvání k četbě, úvaha, jež vystihuje modernost předkládaného díla. Augustinova Vyznání se podle něj dotýkají „niterné zkušenosti každého člověka, který se reflektuje a který pochybuje“ (s. 25). Vopřada citlivě vnímá možnosti současného čtení, jež může být církevní i osobní zároveň: „Ti, kdo dnes tuto knihu čtou nejen ze zvědavosti, ale také z touhy po tom, aby se před Bohem o sobě něco dozvěděli, provádějí svou četbou vlastní vyznání a pokání“ (s. 23). Chybí jen důraznější připomenutí velkých čtenářů Augustina v minulosti, např. Francesca Petrarky, jehož literární tvorbu lze interpretovat jako nepřetržitý dialog s Augustinovými texty (v čele s Confessiones).
Závěrečná poznámka překladatelů mj. mapuje nejen veškeré české překlady Vyznání, ale i domácí augustinovskou literaturu z posledních let. Recepci sv. Augustina v českém prostředí považuji za velké a atraktivní badatelské téma, dosud málo rozpracované. Zlatým věkem augustinovských rezonancí bylo období raného novověku, kdy překlady a adaptace děl Augustinových, ale i pseudoaugustinovských přinášely významné impulsy též pro rozvoj a rozrůznění stylu české humanistické prózy. Augustinovské tisky a překlady najdeme v předbělohorském období jak v táboře katolickém (Adam z Vinoře), tak protestantském (Daniel Adam z Veleslavína). Velmi blízký byl Augustin také epoše barokní, a to zejména v duchovních textech náležejících ke dvěma kontrastujícím pólům: na jedné straně to bylo vyjádření krajní lásky k Bohu, tedy aktu vůle, jež se radostně vylévá ze srdce, na druhé straně pesimistické vědomí slabosti a hříšnosti člověka, otroka pozemských vášní a vnějších přeludů. Augustinovy texty, včetně mnoha úryvků z Vyznání, se staly přímo prototypem esteticky účinného, nadkonfesijního subžánru meditativní literatury. Poláci mají celou monografii Ireneusze Szczukowského o augustinovských inspiracích v barokní poezii, u nás se bohužel tyto rezonance dosud evidovaly jen příležitostně, např. u Bridela (Co Bůh? Člověk?) či Komenského (Labyrint světa a ráj srdce aj.).
Název knihy (Confessiones) se dá přeložit jako „vyznání“, „přiznání“ i „chvály“. Tyto pojmy naznačují způsoby, jimiž může být Augustinovo dílo čteno. Najdou se čtenáři, kteří budou upřednostňovat jeho autobiografickou rovinu, pro jiné bude zdrojem meditací a modliteb, někteří ho budou především studovat. Těm všem nabízí nový český překlad široké využití.
Sv. Augustin: Vyznání – Slavná duchovní autobiografie v překladu pro 21. století. Přel. Ondřej Koupil, Marie Kyralová, Pavel Mareš. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2015, 444 s.
