Píše Michal Kosák
(Echa, 17. 8. 2016)Od roku 2014 vychází každý rok jeden svazek Díla Pavla Juráčka. Edice, kterou pro Knihovnu Václava Havla připravuje Pavel Hájek, je podle informací v tisku rozvržena na třináct svazků. Coby první titul řady vyšla nejprve kniha próz z let 1951–1958 nazvaná Prostřednictvím kočky, v roce 2015 jako svazek č. 10 western Situace vlka a tento rok vychází Postava k podpírání (sv. 4). Kniha s podtitulem Groteska a vymezením datace vzniku textů lety 1962–1963 obsahuje podle předmluvy všechny dostupné a známé verze textu Postavy k podpírání (s výjimkou technického scénáře) – v chronologickém pořadu skicu, synopsi, povídku a tři varianty scénáře. Celek je doplněn explikací, již zřejmě v jiné podobě předložil Juráček umělecké radě, a výběrem ze zápisů z let 1963 až 1981, jež se vztahují k scénáři a stejnojmennému filmu natočeném Juráčkem a Janem Schmidtem v roce 1963. Spolu s úvodním textem editora seznamujícím s historií vzniku textové předlohy a přípravou filmu, a komentářem, kde se stručně informuje o provenienci a dataci textů, se tedy jedná o typ vydání, které není v české vydavatelské praxi zvláště časté – tj. o genetickou edici. (Stejně byla ostatně koncipována již kniha Situace vlka.)
Zařazení všech variant v jejich chronologickém uspořádání má podle editora „umožnit [...] čtenáři jít v Juráčkových stopách. Být u toho, když přejmenovává hlavní postavu z Jana Hlasivce na (Jana) Kiliána, posléze na Jana Herolda a nakonec na bezpříznakového ‚člověka‘, a sledovat, jak s každým dalším textem naplňuje svůj záměr, formulovaný již v synopsi [...]“ (s. 12). Situace je ale složitější – ukazuje se, že pouhým položením variant vedle sebe vzniká spíše nedointerpretované zvrstvení, které čtenáři umožňuje sledovat právě jen takové méně významné jevy, jako je v daném případě proměna jména postavy. Bez pokusu v aparátu nějak charakterizovat typy změn textu se skvělý záměr mění v jakýsi polovýrobek. Přitom vidíme například, že proti výsledné dekonkretizaci postavy směřuje autor k co nejpřesnější specifikaci prostředí, tj. od „nakonec to vlastně ani nemusí být Praha, jen když to bude velkoměsto“ (s. 20) k přesným názvům ulic v poslední verzi scénáře. Ale ani to zřejmě není to nejpodstatnější, důležitější jsou změny v členění textu, jeho hierarchizování v první a druhé verzi scénáře související opravdu asi s původním záměrem, jak se o něm mluví v synopsi, ale i opouštění tohoto členění v poslední verzi scénáře. To, že Juráček nenaplňuje stále více svůj původní záměr, ale v textu postupně ohledává různé možnosti, ukazuje zase váhání se závěrem celého textu. Jiný pohled by umožnilo rozčlenit za sebou jdoucí varianty řekněme podle redakcí, tj. sledovat změny mezi skicou a synopsí, pak mezi povídkou a prvními dvěma variantami scénáře a nakonec asi mezi filmovou podobou a zřejmě následnou poslední podobou scénáře.
Tento náčrt je ale jen provizorium, zaprvé proto, že knižní edice nedovoluje snadno sledovat změny textu, ale i proto, že čtenář oproti editorovu ujištění nedostává k dispozici zřejmě všechny varianty textu. Bez zdůvodnění není třeba zařazeno znění z knihy 3½ (1965), které je definitivní variantou, ale jen jeho podoba ze strojopisu. Ze zařazené obrazové přílohy navíc vychází najevo, že autorsky přetvářeny byly i jednotlivé varianty –intratextové změny však v edici evidovány nejsou, takže procesy, které se odehrávají v každé z variant, čtenář stopovat nemůže. Efektní a věci přiléhající ediční rozhodnutí vedoucí ke genetické edici zde tedy není domyšleno, pochybuji, že by edice vyhověla záměru sledovat často drobné, byť více či méně podstatné změny. Prostě: když se řekne a, mělo by následovat b, jinak vznikají zmatky.
P. S.: Chaos zvětšují bohužel také četné chyby v dataci (např.: explikace je vročena 24. 3. 1965, má být zřejmě: 1963), stránkových odkazech (s. 157) i použité terminologii („První strana rukopisu povídky“ /s. 163/, má být zřejmě: „První strana rukopisu synopse“).
