Napsali Pavel Eisner a Jan Mukařovský
(10. 8. 2016)14. srpna 1960 zemřel slavista Antonín Stanislav Mágr. Počátkem téhož roku začal Slovanský ústav ČSAV ve spolupráci s dalšími institucemi – zaúkolován nedávným moskevským mezinárodním sjezdem slavistů – shromažďovat materiál pro chystaný „slovník českých a slovenských slavistů“; o životopisný podklad požádal tehdy také Mágra. Ten tvůrcům slovníku poskytl dvacet osm stran strojopisu, psaného – jak zaznamenal v Doslovu – „ve velkém chvatu a v životní situaci nadmíru svízelné“: „Snad také dojde [kritický historik] k závěru, že životopis je práce bezcenná, Mágr figura pro dějiny české slavistiky bez významu. Sám se přiznávám, že práce nepostrádala pro mne určitého půvabu. V soumraku života se mi zdálo, že jsem se poctivě snažil vykonat kus užitečné práce, i když jsem se časem bral bludnými cestami. / V Praze, na Vinohradech, dne 20. března 1960“ (Materiál k životopisu samouka-slavisty a novináře…, LA PNP, f. A. St. Mágr).
Mágrova jazyková i kulturní vícedomost měla základ v rodinné zápletce: jeho otec, sochař Josef Mágr, se v r. 1890 se ženou i dětmi přestěhoval do Lipska. Odmala jeho syn (nar. 1887 na Královských Vinohradech) rostl nakročen do několika národních sfér – vztah k českému světu živil také v prostředí lipské krajanské obce, zájezdy do Čech, v navázaných přátelstvích. Definitivně se do Čech vrátil teprve počátkem dvacátých let, aby posílil redakci deníku Prager Presse, s níž beztak od jejího vzniku spolupracoval (podobně jako jiný vinohradský krajan, lipský novinář Hans Natonek). Klíčovým členem redakce potom zůstal až do jeho zániku, do posledního dne roku 1938. Pro osvětlení významu Mágrova zdejšího působení publikujeme dvojici profilů, jež mu ve sborníku k padesátinám vystavili – zblízka – Pavel Eisner (I) a – vzdáleněji – Jan Mukařovský (II) (in A. St. Mágrovi k padesátým narozeninám. 6. dubna, „vydal jako soukromý tisk kruh přátel v počtu 300 číslovaných výtisků“, red. Antonín Hartl, Praha, Orbis 1937, s. 13–16, resp. 23–24), z prvního z nich přitom necháváme stranou úvodní část spočívající ve výčtu „translatur“, tedy (českých a polských) osob a oblastí, kterých se Mágr vykladačsky a překladatelsky ujímal – mj. též (překlady do němčiny) P. Chelčického, Ot. Březiny, F. X. Šaldy.
Mt
I
[…]
Slovanská kronika deníku Prager Presse nebyla založena A. St. Mágrem. Když Arne Laurin, veden šťastným vnuknutím, povolal A. St. Mágra z Lipska a obohatil redakční sbor listu o skvělého člena, měla Prager Presse již něco na způsob pravidelné slovanské kroniky. Toto „něco“ jsem s krásným porozuměním Laurinovým zavedl já a ukládal jsem do poskytnutého řádkového spatia své velmi nesoustavné zprávy a úvahy o kulturních událostech v slovanském světě. Byla to obsahová náplň daná zálibami zcela osobními, tedy hned předem s nepoměrnou převahou tematiky beletristické a estetické, a po každé stránce kusá nejen proto, že její autor byl pouhým redakčním externistou: soustavnosti v těchto věcech se ani sua sponte oddati nechtěl a nemohl.
Mágr náš zárodečný útvar zvětšil, rozšířil, usoustavnil, zavedl do něho kázeň, řád, integroval pojem kulturních zpráv ze slovanského světa na materiál o kulturním životě ve všech jeho odvětvích, zejména též o vědeckém životě v jeho nespočetných oborech a disciplínách, získal jednáním ne vždy snadným a s hmotnou dotací praskrovnou platné spolupracovníky a informátory ve všech zemích slovanské ciziny, obsáhlými akcemi akvizičními vymohl učiněnou zátopu slovanských knih a periodik v redakční poště a především se jako dříč dříčů zapřáhl sám. Takže tedy slovanskou kroniku v Prager Presse přec jen stvořil on: z mého nesoustavného zárodku vznikla jen a jen jeho působením a zásluhou velkolepá, v dějinách denního tisku bezpříkladná denní práce mnoha a mnoha let.
Mágrova kvalifikovanost pro ni byla předem hors concours. Po krvi Čech, s výchovou německou, skvělý samouk se spolehlivým věděním rozkřídleným do encyklopedičnosti, odchovanec velkých vědeckých nakladatelství německých (hlavně Teubnerova), kovaný znalec německé i slovanské filozofie a historiografie a k tomu metodologických principů snad všech duchovních věd, dal své redakční činnosti slavistické především úroveň skutečně světovou. Dal této činnosti dále i dary své osobnosti, svého karakteru: střízlivou soudnost, důkladnost a přesnost, naprostou korektnost a nestrannost – znalec ví, jak důležité je to vše právě pro tuto funkci. Ale dal této práci i něco navíc ještě: svou vzácnou mravní opravdovost, svou sebezapíravost. V celičkém životě jsem se nesetkal s mužem, jenž by tak úporně nedbal svého jména, jenž by v duchovní tvorbě tak do písmene uskutečňoval slovo Ni zisk, ni slávu – je už hodně, když Mágr signuje svým lakonickým Mgr.; i k tomu se odhodlává jen z důvodů předepsané evidence.
Ale mohu snad ustat – jistě přec o těchto rysech Mágrovy osobnosti poví někdo jiný. Zato bych vyměřeného místa rád použil k nástinu zevních okolností, za nichž Mágr pracoval a pracuje.
Kultura Prager Presse je neveliký pokoj, v němž zasedá A. St. Mágr a Otto Pick. Hostuje tu však u svého stolu krátkými návštěvami i P. E., zmnožený o Fabera, Karla Webra, Olivera a toho druhu lidi. Sem vpadají dodavatelé „kulturních rukopisů“ vítaných a ještě častěji nevítaných. Sem vpadají redakční lidé, kteří něco mají s náměstkem šéfovým Mágrem či s důvěrníkem redakce Mágrem. Sem vlítne kolikrát za den J[eho]. M[ilost]. Laurin sám s velmi slyšitelným prohlášením, že mu ten či onen pozemský fakt včetně především redakce P. P. může být ukradený. Sem ode dveří špulí karmínové rtíky a nastrkují napudrované nosíky hvězdy scénické, větřící v O. Pickovi kořist na způsob Goethova Rybáře, halb zog sie ihn, halb sank er hin [půl tažen tam, půl kles tam sám, přel. Ot. Fischer], anebo marně se poptávající po p. prof. Tillovi, mytické osobnosti, jež je trvale v tahu. A k tomu denně asi tak 700 telefonů obsahu takového, že by i světec vyletěl z kůže.
V tomto prostředí tedy se rodí ty Mágrovy kritické posudky a úvahy o věcech polské numismatiky, bulharské archeologie, nové ruské metriky, jugoslávského folkloru, filozofie českých dějin atd. atd. Zde vznikají kopce těch překladů z ruštiny, rusínštiny, polštiny, srbochorvatštiny, bulharštiny. To si musíte představit hezky názorně: v břesku a třesku redakční práce, za týravého vyzvánění telefonu, za vyrušování, nad něž není soustavnějšího, u nepraktického stolu, před špatně řešenou stolní lampou sedí ten neuvěřitelný člověk na obyčejné židli (víte, co je to psát na psacím stroji a sedět při tom na obyčejné židli?), na stole před sebou, tedy o půldruhého decimetru příliš vysoko, má psací stroj, vedle něho nějakou nevalně tištěnou revui, a bez přípravy, tempem, jež mu diktuje metér, tříská na papír překlad, citáty z toho moře splývavé azbuky, resumé, posudek. Jakživ jsem neviděl nic podobného, a za živý svět bych takto nedovedl dělat ani měsíc. On tak dělá denně už fůru let. A nikdy dosud nebylo v jeho slavistických textech trapných záměn, omylů, věcných chyb. Je to úžasné. Ale úžasný je právě celý Mágr, ten nádherný nemluva a neruda, postrach galantních návštěv redakčních, ale vtělený klid, řád, kázeň, dochvilnost a člověk takový, že kdyby Laurin 24. března zčista jasna prohlásil, že 30. března P. P. bude mít stodvacetistránkovou přílohu jugoslávskou, bulharskou, ruskou, polskou, nebude v redakci člověka, jenž by nebyl přesvědčen, že Mágr ji za těch pět dní udělá a že bude dobrá jako vždy.
II
Je již osud věd, zejména duchovních, že jejich práce jde vlastní cestou, zdánlivě beze vztahu k potřebám široké veřejnosti a mimo její aktuální zájem. Dnes zejména jsou všechny podmínky k tomu, aby vztah mezi vědou a širokou veřejností byl co nejslabší: jednak směřuje dnešní věda vůbec k otázkám základním, reviduje principy a axiomata, jednak je věda československá v situaci ještě o to složitější, že – v souvislosti s celkovým kulturním děním domácím – hledá svébytnost (což neznamená nikterak autarkii, nýbrž naopak snahu včlenit se jako platná složka do světového vědeckého dění) a soustřeďuje tedy veškerý zájem na vlastní vědecké tvoření. To vše má za následek, že vědecká popularizace pozbyla do značné míry aktuálnosti pro vědu samu. Učencům zdá se naléhavější vědecké hodnoty tvořit než vytvořené, popřípadě přejaté, činit stravitelnějšími laickému publiku.
Situace pro styk mezi vědou a veřejností mohla by se tedy zdát nepříznivější než kdy jindy. Avšak zvláštním zvratem dochází k pravému opaku. Publikum, pociťujíc v době přerodů a nejistot o základních pravdách potřebu orientace, počíná se obracet k vědě se žádostí o radu. Nežádá však, aby se mu věda přibližovala tím, že by objasňovala a vykládala pravdy zjednané a obecně uznané. Dnešní svět zažil již tolik geologických přesunů ve světě myšlenky a v říši hodnot, že jeho zájem není obrácen k dogmaticky formulovaným výsledkům (jež jedině lze popularizovat bez nebezpečí deformace), ale k samému boji o nové pravdy a hodnoty. Publikum si přeje sledovat vědeckou práci v samém zrodu a je ochotno necouvat před přehradami, které staví v cestu terminologie a stroze logická myšlenková konstrukce. Nežádá si, aby věda sestupovala k němu, ale žádá si vzestoupit samo k vědě. A tak vidíme růst zájem o vědeckou knihu: nakladatelství nebojí se vydávat i nepříliš snadné vědecké práce, v literárních anketách se čím dále četněji objevují vědecké spisy jako četba doporučovaná čtenářem čtenářům, veřejné mínění vyžaduje si překladů aktuálních vědeckých děl cizích, publikum dovede finančně unést i rozsáhlá kolektivní díla nauková atd.
Veřejnost tedy chce více než pouhou popularizaci: žádá si jít k samému prameni. Avšak právě v této chvíli potřebuje někoho, kdo by mu ukazoval cestu, kdo by objevoval vhodné spisy, pročítal za laické čtenářstvo vědecké časopisy a vyhledával mezi spoustou článků ony, jejichž dosah přesahuje odbornický zájem, kdo by vědecké teze resumoval se smyslem pro metodický postup, kterým vznikly, kdo by uvědomoval o netištěném, ale závažném dění vědeckého denního provozu (přednášky, diskuze, polemiky atd.). Tento úkol mohou plnit jednak informační revue, jednak denní tisk. Požadavky kladené na vědeckou část kulturních rubrik v denním tisku stoupají, i když si dosud daleko všechny redakce neuvědomily tento přesun ve funkci denního tisku. Nejde ovšem jen o dobrou vůli vedení listu, ale také o osobu referenta. Specializace stává se žádoucí. Ten, kdo referuje o záležitostech té nebo oné skupiny věd, má být sám vědeckým odborníkem: je mu třeba citlivé ruky, aby rozlišil důležité od nedůležitého, aby vyhmátl v každé práci to, co je na ní nejpodstatnějšího (mnohdy zdánlivě vedlejší detail je důsažnější než základní teze práce), aby dovedl odhalit skryté příbuznosti mezi vědou, zdánlivě zcela v sebe schoulenou, a aktuálními potřebami publika. Úkol vědeckého žurnalisty je dvojstranný: orientuje publikum v bludišti vědeckého zkoumání a získává, z druhé strany, oporu veřejného mínění tomu, co je ve vědě živé. „Nikoli nejmenší“ – stojí psáno nad branou takovéto žurnalistiky.
Obraz dokonalého vědeckého žurnalisty, o který jsme se pokusili v předcházejících řádcích, měl by však neživotnost teoretických deziderat, kdyby nebylo živého příkladu, k němuž je možno prostě poukázat místo dalších slov. České, a nikoli jen české, slavistice se dostalo štěstí, že svého žurnalistu nalezla – v A. St. Mágrovi. Jsa slavistou širokého rozhledu a jemného citu pro metodu vědecké práce, věnoval své schopnosti vědecké rubrice v denním tisku a vytvořil klasický typ vědeckého žurnalisty. Jednotícím pohledem shrnuje, co je v slavistice české i cizí průbojného. Informuje cizinu o vědeckém dění v Československu i domácí veřejnost o vědeckých pokrocích cizích. Jeho práce je důležitý činitel v přítomnosti a vzor do budoucna.
