Píše Jan Budňák
(Echos, 8. 8. 2016)Sedláci a hraničáři
Je paradoxně možné, že monotematické, resp. zdánlivě monotematické publikace s vysokým počtem spoluautorů, protežované současným českým systémem hodnocení vědecké práce v humanitních oborech, nakonec pomohou relativizovat zaběhnutá oborová paradigmata a vzejdou z nich syntézy probíhající napříč tradičními disciplínami. V případě knihy Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848–1948. Diskurz mezi historií a literární vědou na téma selského a hraničářského románu (eds. Eduard Kubů, Jiří Šouša a Aleš Zářický; Dokořán a Ostravská univerzita v Ostravě 2014, 745 s.) jde o paradigmata daná především tradičním pojetím filologie coby součtu množin paralelně existujících filologií národních, z nichž každá má pro podobné žánrové, tematické nebo dějové konvence mírně odlišné kategorie popisu. Ty mohou být zčásti zapříčiněny reálnými rozdíly mezi dvěma národními literaturami a jejich interním kulturním transferem, zčásti je však třeba přičíst odlišnost těchto kategorií kanonizačnímu vlivu literární kritiky a (literární) historie.
Kniha Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury je téměř rovnoměrně rozvržena mezi příspěvky bohemistické a příspěvky germanistické a poskytuje tedy příslib diskuse mezi těmito disciplínami na téma literárního obrazu venkovského prostředí v českých zemích v době industrializace a nacionalizace venkova. Druhá diskuse, doslovně zmíněná už v podtitulu publikace, je ta mezi historiografií a literární vědou, a promítá se do složení vydavatelského i autorského týmu. V této recenzi bych se chtěl zaměřit hlavně na první z obou diskusí. Publikace je členěna chronologicky na tři části – I. část: 40. až 80. léta 19. století, II. část: zhruba 1885 do 1918 a III. část: 1918–1948. Jednotlivé části publikace jsou uvozeny šířeji pojatými kapitolami, které lze však spíše než jako dílčí úvody charakterizovat jako panoramata (Roman Holec ke středoevropskému selskému románu ve II. části publikace) nebo pokusy o vytyčení terénu pomocí exemplárních analýz (Steffen Höhne k německojazyčné venkovské próze doby pobřeznové v I. části a Karsten Rinas k vývoji hraničářské literatury v III. části). Většina ostatních kapitol se věnuje analýze jednotlivých děl náležících na české straně k selskému/venkovskému románu, tu národnostně indiferentnímu (Baar, Knap, Vrba), tu naopak konfrontačnímu (Čech, Stašek, Böser, Sokol-Tůma), na německé straně však téměř výhradně k ostře nacionálnímu hraničářskému románu (Mauthner, Schott, Pleyer, Rothacker; jedinou výjimkou je analýza moravských povídek J. J. Davida), a to přestože hlavní úvod knihy (s. 14–17 a 32–35) vychází z kontextu celé německojazyčné literatury a hraničářský román vnímá jen jako „specifickou kategorii podřazenou venkovskému románu“ (s. 25). Značně opuštěně pak působí dva příspěvky, které se nevztahují k literatuře z českých zemí (Roman Holec ke slovenskému a Žarko Lazarević ke slovinskému selskému románu).
Orámování tematiky spočívá tedy na bedrech fundovaného úvodu (Pojmosloví – stav bádání – historický kontext), v němž Steffen Höhne, Eduard Kubů a Jiří Šouša nejprve podávají celkový přehled o české a německojazyčné literatuře s venkovskou tematikou (žánry selský román/Bauernroman, venkovský/vesnický román/Dorfroman, německojazyčné žánry Heimatroman a Dorfgeschichte nebo texty českých ruralistů), přičemž konstatují, že venkovská literatura se vyvíjela, „a to velmi podstatně, jak v perspektivě časové, tak teritoriální“ (s. 13). Potýkají se přitom s „výraznou nekompatibilitou pojmů zdánlivě jednoznačných, jež se odvíjí od odlišných vývojových cest národních literatur české, německé a jejího teritoriálně svérázného segmentu, který sám sebe definuje jako literaturu sudetoněmeckou“ (s. 23). Nejvýraznější příklad této nekompatibility je pojednán v pasáži věnované fenoménu a pojmu hraničářské literatury/Grenzlandliteratur. Höhne, Kubů a Šouša dospívají k závěru, že „tematické analogie Grenzlandromanu“ (s. 28) v české literatuře tímto pojmem označovat nelze. Argumentují tím, že legitimizace národního boje v českých hraničářských románech „principiálně odlišná od německé“, protože má charakter „svépomocné ‚národní obrany‘ a emancipace“ (s. 28). Na to lze však namítnout, že topos obrany je i v německé hraničářské literatuře téměř všudypřítomný. Tituly jako Staškovo Na rozhraní (1908) nebo Koudelákovi Hraničáři (1934) zase relativizují tvrzení, že čeští autoři svůj „mobilizační cíl nevtělili prvoplánově do titulu či podtitulu románu jako návěstí jeho účelu“ (s. 28).
Tato recenze samozřejmě neskýtá prostor k předkládání a zdůvodňování alternativ k názoru, že česká literatura má pouze několik bojovně hraničářských výstřelků mimo „hlavní proud národní literatury“, který jinak venkovské prostředí líčí víceméně esteticky kvalitně a národnostně umírněně, kdežto v „sudetoněmeckém“ líčení venkova dominuje žánr hraničářský. Dovolím si jen podotknout, že se zde srovnává nerovné. Venkovský román, jak ho píší Stašek nebo Rais, typologicky daleko více odpovídá prózám Ebner-Eschenbachové, J. J. Davida, Gustava Leutelta nebo třeba Fritze Jurditsche (Ein Dorfbürgermeister, 1927) než konfrontativním textům z národního pomezí. Tomuto strukturnímu přehmatu v koncepci publikace by se přitom dalo vyhnout relativně snadno: buďto by se nasměrovala skutečně k líčení venkova a postav ze selského prostředí (jak to žádá její titul), nebo by se zaměřila na líčení konfliktů na jazykovém, resp. národnostním pomezí. Ideální by samozřejmě byl reflektovaný výklad obojího.
Závěrem bych přece chtěl navrhnout jistou formu překonání výše zmíněné „výrazné nekompatibility“ mezi schématy vnímání venkova v české a „sudetoněmecké“ literatuře. Pokud bychom ustoupili od nahlížení témat (venkova, sedláka, identit nebo alterit) optikou národních literatur, ale sledovali je napříč těmito literaturami, umožnilo by nám to přesněji a koherentněji pojmenovat jejich podobu, jejich kontinuity i odchylky. Takovýchto komparatistických příspěvků, které se snaží popsat „třetí prostor“ mezi českými a německými, resp. bohemistickými a germanistickými schématy, není v Českém sedlákovi mnoho. Příspěvek Hany Šústkové a Aleše Zářického August Scholtis a Fran Směja – dva pohledy na jednu zemi je spíš etnograficko-biografický než komparatistický. Platnost a průniky žánrových šablon Bauernromanu a Grenzlandromanu napínavě zkoumají Eduard Kubů a Jiří Šouša, a to na příkladu románů „autentického sedláka Huga Scholze“ (s. 477) Brunbacherleute a Noch steht ein Mann. Pokusem o problematizaci primátu národnostního boje v Grenzlandliteratur vyniká příspěvek Jörga Krappmanna Interkulturalita v hraničářské literatuře. Příklad selského prostředí v románu Aloise Fietze Tote Scholle. Text, kterému bohužel škodí špatný překlad do češtiny, za prvé argumentuje proti jednomu ze základních předpokladů celé publikace, totiž přiřazení Grenzlandliteratur k selskému prostředí: „Na německé straně sotva nalezneme hraničářská díla, jež by do centra dění stavěla sedláka“ (s. 184). Za druhé překvapivě interkulturně vymezuje specifikum (nemnohých) hraničářských románů ze selského prostředí, čímž relativizuje (stejně jako Karsten Rinas) ostrý obecný odsudek žánru: „Respekt k budovatelskému a modernizačnímu výkonu Čechů je v hraničářské literatuře, která zároveň spadá do kategorie selského románu, mnohem zřejmější než v jiných dílech [hraničářské literatury]“ (s. 182). A za třetí si klade otázku, kterou však celá publikace o Českém a německém sedlákovi zodpovídá jen z malé části, ačkoli by na to podle mě měla aspirovat: „[Také by se] otevřela diskuse, jakou hodnotu má hraničářská literatura v Čechách a na Moravě pro mezietnické konflikty mimo ně [tj. mimo Čechy a Moravu]“ (s. 184). Hledání této hodnoty pravděpodobně nelze založit na selektivních analýzách jednotlivých textů, ale jen na koherentní interpretaci celého fenoménu napříč šablonami žánrů a národních literatur.
Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848–1948. Diskurz mezi historií a literární vědou na téma selského a hraničářského románu. Eds. Eduard Kubů, Jiří Šouša a Aleš Zářický. Praha, Dokořán – Ostrava, Ostravská univerzita v Ostravě 2014, 745 s.
