Napsal Leopold Silberstein
(25. 7. 2016)Následující úryvek o Masarykově lipském univerzitním školení byl součástí přednášky Uskutečnění filozofie v politice: T. G. Masaryk a dr. Edvard Beneš (Die Verwirklichung der Philosophie in der Politik: T. G. Masaryk und Dr. Edvard Beneš), kterou pronesl německý filozof, sociolog a literární vědec židovského původu Leopold Silberstein (28. 8. 1900 Berlín – 23. 7. 1941 Tartu) na přednáškovém turné v Pobaltí a ve Finsku v roce 1936. Silberstein patří mezi četné aktéry německého intelektuálního emigračního prostředí, kteří v Československu po roce 1933 za mimořádně složitých legislativních a materiálních podmínek rozvíjeli rozsáhlé publicistické a odborné aktivity, rozšiřující intelektuální a kulturní základnu československého prostředí. Život a dílo této dnes takřka neznámé osobnosti lze dobře rekonstruovat díky Konradu Herrmannovi a jeho soustavným výzkumům v českých, estonských a německých archivech: ty tvoří základ informativní brožury Leopold Silberstein – Ein Berliner Slawist (2014), rozsáhlé monografie Leopold Silberstein. Slawist und Philosoph (2015) a konečně i edice Kämpfende Vernunft: Leopold Silbersteins Vortragsreise 1936 (2014), ze které pochází otištěný úryvek. Je třeba zmínit rovněž Herrmannovu péči o písemnou pozůstalost jeho matky Jenny, první ženy Leopolda Silbersteina. Vedle edice její disertační práce o Mirabeauovi (2013) připravil k vydání rovněž její paměti (Jennys Leben, 2012), které jsou důležitým pramenem nejen k dějinám Německé demokratické republiky, ale i Prahy bezprostředně po konci druhé světové války.
Leopold Silberstein se narodil v středostavovské rodině (s haličskými a polskými kořeny) v Berlíně a maturoval na prestižním Kaiser-Friedrich-Gymnasium v roce 1917. Na berlínské univerzitě studoval filozofii, slovanské (zejména ruštinu, polštinu a češtinu) i baltské jazyky a dějiny a kulturu Ruska, v roce 1922 se stal obhájením práce o Černyševském jako spisovateli (Tschernyschewskij als Belletrist) doktorem filozofie. Díky rodinnému majetku mohl žít jako soukromý učenec, zabýval se ruskou a polskou literaturou a folklórem (vyčerpávající bibliografie jeho příspěvků je podána v monografii z roku 2015 na s. 371–377), neobvykle obsáhlé a poučené recenze z různých slavistických oborů uveřejňoval v čelných německých časopisech. Od roku 1929, kdy byl v Praze na Prvním mezinárodním sjezdu slavistů, přibývá i publikací ve Slavische, resp. Prager Rundschau. Z habilitace o vzniku Československé republiky, ke které se připravoval i studiem v pražských archivech, stačil však vydat pouze první část věnovanou analýze pamětí Edvarda Beneše.
Po Hitlerově nástupu k moci v lednu 1933 odešel se svou ženou Jenny a roční dcerkou do Československa, v létě téhož roku musel nuceně odprodat rodinný majetek v Berlíně. Jelikož neobdržel jako jiní exulanti pracovní povolení, byl v Praze odkázán na honoráře z publikovaných recenzí a zpráv (např. pravidelně informoval o schůzkách Pražského lingvistického kroužku, Literárněhistorické společnosti a jiných přednáškách v Prager Presse, viz bibliografii ve výše uvedené monografii na s. 377–380), dále však odborně pracoval (členy Pražského lingvistického kroužku se on i jeho žena stali v roce 1936). Tematický rejstřík jeho publikačních aktivit má nesmírné rozpětí – vedle studie o České terminologii filosofické nebo několika prací o „sociologii vědění“ aplikujících teorii Karla Mannheima na kulturní historii se stále více profiloval jeho zájem o témata s nemalou politickou brizancí jako např. v rozsáhlé studii Vývoj rasových teorií (1937) a monografii Výstavba národnostní kultury v SSSR (1937, obojí vyšlo česky nákladem pražského Orbisu). Novodobý antisemitismus přitom vyložil jako zjednodušující interpretaci Mendelovy nauky o dědičnosti spojenou s absolutizací sociálních a kulturních rozdílů v lidské populaci.
Přetrvávající existenční nejistota Silbersteina vedla k tomu, že požádal (též za pomoci přátel Jana Opočenského a Otokara Fischera) ministerstvo zahraničí o financování přednáškového turné. Ve třinácti přednáškách od 5. 3. do 4. 4. 1936 referoval v Tartu, Tallinu a Helsinkách za účasti poměrně hojného publika též o racionalismu a iracionalismu v dějinách filozofie, ženské otázce nebo o moderní české literatuře. Některé přednášky, výrazný projev sympatií a vděčnosti vůči hostitelské zemi od přesvědčeného, demokraticky smýšlejícího intelektuála, vyšly o rok později v Praze knižně pod názvem Kämpfende Vernunft (Bojující rozum). Úspěch této mise mu umožnil ucházet se o místo lektora „československé řeči a literatury“ na tartuské univerzitě, které po nemalých překážkách (musel rovněž požádat o československé občanství) získal v říjnu 1937.
Vedle obligátních kurzů češtiny přednášel v estonském Tartu o historii Československa, dějinách literární kritiky a české literatury. Po neplaceném vykonávání této pozice do října 1938 však vnitropolitické události v ČSR nabraly rychlý spád – ještě v listopadu 1938 navštívil Silberstein Prahu (mj. se setkal s již nemocným Karlem Čapkem), v březnu 1939 po vzniku protektorátu mu bylo zastaveno vyplácení platu. Po zahájení války se nechal se svou ženou z obav před rasovým pronásledováním dětí rozvést, ale nadále udržoval s pražskou rodinou intenzivní korespondenci. Zanedlouho se opět oženil s estonskou právničkou Malkou Schliefsteinovou. Opět byl existenčně ohrožen a odkázán na podporu estonských přátel (mj. vyučoval německou literaturu na tallinském židovském gymnáziu). Po okupaci Estonska Rudou armádou v červnu 1940 byl povolán opět na univerzitu jako učitel ruského jazyka a filozofie. Po dalším přepadení Estonska, tentokráte německým wehrmachtem, byl po formálním výslechu estonskými jednotkami SS a domobrany zavražděn.
vp
Uskutečnění filozofie v politice: T. G. Masaryk a Edvard Beneš
Masarykova doktorská disertace „Podstata duše u Platóna“ a jeho brožura „Platón jako patriot“ jsou Masarykovým rozloučením se starověkým světem, jehož vznešenosti se doposud cítil zavázán, který však rezignoval na bezprostřední aktualitu. Pociťoval stále silnější nutkání vložit pod filozofickou lupu žhavé otázky dne své vlastní současnosti. Projekce filozofie na lidskou společnost a odvozování filozofických závěrů z konkrétních sociálních daností – to je úloha tehdy ještě mladého vědeckého odvětví, kterému dal August Comte jméno sociologie. Za účelem získání habilitace na Vídeňské univerzitě předložil Masaryk filozofické fakultě sociologické dílo s názvem „Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty“. První verze spisu byla napsána ve spěchu. Masaryk k tomu měl dobré důvody. Po doktorské zkoušce se totiž usadil na několik měsíců v Lipsku – tehdejším prvotřídním duchovním centru – kde se setkal mimo jiné s úctyhodným teoretikem psychofyziologického paralelismu a panpsychismu Gustavem Theodorem Fechnerem, dále s mladým Wilhelmem Wundtem a nakonec s tvůrci moderní protestanské teologie. V Lipsku se pak seznámil i s mladou Američankou, slečnou Charlie Garrigueovou, povoláním hudebnicí, která ale kromě toho projevovala také ohromný talent v matematických otázkách a obzvlášť živě se zajímala o náboženské problémy. Náležitosti plánovaného manželského stavu byly hlavním důvodem, proč Masaryk s habilitací tolik pospíchal; ukvapenost nicméně způsobila, že musel svůj spis přepracovat. Konečný výsledek dvojité práce ho ale za vynaloženou námahu bohatě odškodnil. Tato Masarykova kniha dodnes patří k nejobsáhlejším výzkumům problému sebevraždy; navíc si dnes ale můžeme povšimnout, že in nuce již obsahuje načrtnuté všechny jeho pozdější historiosofické koncepce. Masaryk hromadí nejrůznější metody, aby vysvětlil zneklidňující fenomén sebevraždy a zároveň tím přispěl k jeho vymizení. Zkoumá faktory klimatu, pohlaví, národnosti, ročního období. Těžištěm jeho badatelské práce je ale náboženský problém. Zarážela ho skutečnost, že jasně katolické země (počítaje k tomu zde také církev pravoslavnou) tehdy vykazovaly mnohem méně sebevražd než země protestantské. Pouze ty katolické země, kde byl vliv církve na ústupu, totiž Francie a Rakousko, tvořily výjimku z tohoto pravidla, zatímco v protestanských zemích s velice živým náboženským povědomím jako např. Skotsko byla naopak čísla příznivější. Masaryk takto došel k závěru, že oslabení náboženské vazby je doprovázeno ztrátou morální ukotvenosti, která vede v častější míře než dříve k pocitu nesnesitelnosti života. Ve stejné míře, jako byl Masaryk přístupný každému výdobytku moderní civilizace, tak ostrá je i kritika, které ji v tomto spise podrobuje. Obzvláště lituje toho, že podle jeho názoru způsobuje vzestup polovičatého vzdělání, což vnímá obzvlášť silně především v Německu. Toto polovičaté vzdělávání ale neznamená opravdové ukotvení člověka: pouze stupňuje jeho pýchu a činí ho o to citlivějším pro zásah smrtelného zklamání; kdo je ještě pevně zakořeněn v církvi, je i nadále tomuto nebezpečí vystaven mnohem méně.
Každý, kdo sledoval tyto myšlenkové pochody až sem a Masaryka nezná, by teď očekával závěr; nuže tedy – zpět ke katolicismu! Ale ve slovníku Tomáše Garriguea Masaryka (tak si říká od uzavření manželství) slovo „zpět“ neexistuje. Naopak víme, že ve stejné době, kdy ho zaměstnávala tato právě vylíčená myšlenka, přestoupil na protestantismus, a můžeme s jistotou tvrdit, že při tom určitě nehrály hlavní roli ohledy na manželku. Vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu je toto: Masaryk, jenž byl sice na hony vzdálen přijetí Hegelovy dialektiky, si přesto utvořil představu o náboženském vývoji lidstva, již by bylo možné označit za dialektickou. Proti tezi dřívější neotřesitelné religiozity povstala antiteze jejího úpadku; abychom obojí zrušili, potřebujeme syntézu, a sice novou živou religiozitu už ne na základě tradovaného dogmatu, nýbrž daleko více na základě bezprostředního vztahu každého jednotlivého individua k transcendenci, do níž pochopitelně nemá mít přístup žádný mysticismus. – V souvislosti s touto kritikou kultury vyjádřil Masaryk také celou řadu kritických výhrad proti ženskému hnutí a socialismu, ke kterým se následně stavěl s takovými sympatiemi. Že je Masarykův filozofický zájem primární a ne odvozený, nemohlo být dokázáno pádněji než tímto nestranně-kritickým postojem vůči i takovým snahám, jež mu byly pocitově blízké. Kdybychom měli co do činění s člověkem čistě politickým, mohli bychom očekávat, že pozice, již zaujme, bude od počátku zvolená a daná. Masaryk ale rozvíjí objektivní antinomie v jejich plné síle, a volní rozhodnutí učiní teprve tehdy, když už se zdají být potíže nerozpletitelné.
Překlad textu L. Silbersteina Petra Grycová
